Láska a sebepřijetí přes brutální vraždy. Stylový akčňák ukazuje rodičovství trochu jinak

Sázka na Jižní Koreu se Netflixu dlouhodobě vyplácí. Nejde jen o globální úspěch Hry na oliheň, téměř každý jihokorejský film či seriál se na Netflixu aspoň krátkodobě stane hitem. Platí to třeba i pro letošní tituly Odemčená identita a Čung_E, které sice z hlediska kvality nevybočily z průměru, své publikum si však našly. Nelze se proto divit, že během letošního roku Netflix uvádí rekordní více než tři desítky jihokorejských děl, jež jsou minimálně z hlediska diváckého zájmu zřejmě větší jistotou než leckteré projekty přímo z produkce Netflixu. Platí to i pro snímek Pok-sun nesmí přežít, který se týden od uvedení stále drží v celosvětovém i českém žebříčku nejsledovanějších filmů.

Diváci a divačky snímek poprvé viděli na letošního Berlinale a jen o pár týdnů později se objevil na Netflixu. Pod režií i scénářem je podepsaný Seong-hyeon Byeon, stojící za šest let starou kriminálkou Nelítostní, která se navzdory průměrným žánrovým kvalitám dočkala vřelého přijetí na festivalu v Cannes. I díky tomu se autorovi podařilo dát do kupy atraktivní sestavu herců a hereček, kteří jsou v jižní části Korejského poloostrova poměrně populární, přestože našincům jejich jména zřejmě nic moc neřeknou. Posuďte sami: Do-yeon Jeon, Kjong-gu Sol, Esom, Gyo-hwan Koo či Jeong-min Hwang.

Snad jen Do-yeon Jeon je mezinárodně známější, a to hlavně díky tomu, že jako první jihokorejská umělkyně získala hereckou cenu v Cannes. Stalo se tak v roce 2007 za hlavní roli v silném melodramatu Skryté paprsky slunce a její subtilní výkon táhne i aktuální snímek. Ten je zcela v duchu jihokorejské tvorby rozkročený hned mezi několika žánry – především krvavým akčňákem, thrillerem o pomstě a rodinným dramatem.

Jeon ztvárňuje titulní Kil Pok-sun, neomylnou nájemnou vražedkyni pracující pro organizaci s názvem MK. Zároveň je však svobodnou matkou vychovávající pubertální dceru Če-jong, která během středoškolské docházky objevuje svou sexualitu a o práci své matky nemá nejmenší tušení. Dvojí život se Pok-sun daří skloubit díky tomu, že v čele MK sedí dobrácký pan Čcha, který se zabijácké matce snaží vyjít vstříc. Problémy však nastanou ve chvíli, kdy mateřská empatie Pok-sun převáží nad její profesionalitou. Dosud stoprocentně úspěšná vražedkyně se slituje nad svou další plánovanou obětí – nevinným mladíkem, který se shodou okolností stal přítěží pro svého otce.

Ve vyprávění se vyskytuje ještě pár dalších postav, základní půdorys příběhu si však jistě dokážete představit. Z dosud opěvované Pok-sun, jejíž dřívější akce si budoucí agenti MK důsledně přehrávají, se stává lovná zvěř, s čímž si však na první pohled nenápadná žena středního věku dokáže poradit mnohem lépe než s nástrahami rodičovství. Jak sama říká? „Vraždit je o dost lehčí než vychovávat děti.“ Ráda by dceru vedla k úspěchům ve společnosti, sama ale (soudě minimálně dle výběru povolání) není úplně prosociální typ.

Lákavá premisa však není zpracovaná úplně bez chyb. Nafouklá, téměř 140 minut dlouhá stopáž zahrnuje řadu scén přibližujících spolupráci MK s menšími agenturami, které rovněž zaměstnávají zabijáky. Není však třeba jasné, nakolik se jedná o legální a státem posvěcené aktivity, takže dohadování vrahounů v kravatách chybí širší kontext.

Nespolehlivé vyprávění navíc především zpočátku láká na zobrazení alternativních verzí dané události, které se odehrají pouze v hlavě Pok-sun. Obvykle se jedná o celkem zbytečné strašení publika, že klíčová postava děsivě skonala. A přestože tento prvek na konci umožní jednu vizuálně dechberoucí scénu, většinou jen vyšumí do ztracena. Tyto odbočky navíc zbytečně rozmělňují rozvíjení zmíněných témat, jichž je na plochu jednoho celovečerního filmu už tak poměrně hodně.

Naopak sympatie si režisér a scenárista Byeon zaslouží za vykreslení ženských postav, které jsou většinou pragmatické, progresivní a snaží se být přímými hybatelkami svého života – i za cenu toho, že se občas dopouštějí chyb. Oproti tomu řada mužských figur trpí pýchou, obavou z hodnocení druhými a také přehnaným tradicionalismem, kvůli němuž toho sice hodně napovídají, ale k činům se příliš nemají.

Mužsko-ženskou polaritou i stylovým vykreslením zabijáckého světa tak Pok-sun připomene třeba dvojici snímků Kill Bill, z nichž rovněž přejímá pointu některých scén. Ještě aktuálnější odkaz však směřuje k Johnu Wickovi, jelikož nesmlouvavá a pečlivě orchestrovaná likvidace protivníků mnohým scénám jasně dominuje. Bojové pasáže jsou občas snímané na jeden záběr, jindy zase využívají rychlého střihu a díky perspektivě rozmanitých úhlů kamery i způsobů boje se nemají šanci okoukat. Za vyzdvižení stojí po necelé hodině stopáže barevně opojná scéna z vladivostockého baru, která bude bezesporu patřit mezi nejstylovější krvavé balety letošního roku.

Lahůdkové akcee jsou sice potěchou pro oko, jádrem snímku je však rozpor mezi dvěma rolemi, na něž se může naladit spousta rodičů. Zatímco práce totiž může nabízet adrenalinové momenty, vyhrocené emoce či okamžiky na hranici života a smrti, rodičovství obvykle takhle cool působícími situacemi nehýří. Ještě větší výzvou, než jakou představují osudové bitky s mocnými protivníky, je však přijetí vlastních zvláštností a limitů. Nemluvě o snaze, aby rodič dobře ustál náročné, často nepřehledné interakce s vlastními dětmi. Ty se pro Pok-sun stávají téměř neřešitelným úkolem, jeho zvládnutí je nicméně zásadní pro budoucnost jí i její dcery. A to lze nakonec zobecnit na většinu z nás, i když náhodou nejsme nemilosrdné stroje na zabíjení.