Satanské tango skrz berlínský beton. Speciální projekce provokovala i hladila po duši

Satanské tango i po bezmála třech dekádách provokuje a zároveň láká. Renomé více než sedmihodinového filmu ho odsuzuje jako nadbytečný exces i chválí za neústupnost uměleckým požadavkům. Vlastní názor na toto extrémní dílo si mohlo udělat 600 diváků a divaček, kteří se na přelomu března a dubna zúčastnili dvou večerních projekcí v prostorách bývalého berlínského krematoria. Kapacita se každý večer zcela zaplnila, a tak se potvrdilo, že vidět opus magnum Bély Tarra na velkém plátně je pro leckoho stále žádanou událostí.

Němečtí pořadatelé navíc lákali na promítání digitálně restaurované verze ve 4K kvalitě, zcela bez přestávek a dokonce s živou hudbou pod dohledem skladatele Mihályho Víga. Ten k Satanskému tangu nejenže složil hudební kompozice, ale rovněž si zahrál hlavní roli a těchto speciálních projekcí se zúčastnil. Odpovídání na otázky publika se vyhnul, ale společně s řadou berlínských umělců doplnil soundtrack především o temné ambientní plochy k podtržení makabrózní atmosféry.

„Satanské tango Bély Tarra patří spolu s Čchan-uk Pakovým Old Boyem a Laugierovými Mučedníky mezi mé iniciační filmy, a proto jsem na jeho berlínském promítání nemohla chybět. Prostor betonové haly kulturního centra silent green, které vzniklo z bývalého krematoria, mě uchvátil. Těžko najít příhodnější místo pro projekci filmu, jehož délka činí dvě třetiny letu do Japonska. Temný betonový monolit, jehož vstup připomíná chodby futuristického vesmírného korábu, má vynikající akustiku a přes svou velkolepost poskytuje dostatek prostoru k usebrání,“ popisuje své dojmy filmová publicistka Jarmila Křenková, jež se projekce rovněž účastnila.

A skutečně, jen skromně osvícený tunel do podzemních prostor s názvem Betonhalle je portálem do jiného světa, kde se běžně odehrávají výstavy a videoinstalace. Nejsou zde okna, a tak pouze rohový bar s malým posezením představuje dotek civilizace v jinak jednolitě betonovém kvádru. Hlavní část sálu, kde se promítal film, zahrnovala stovky obyčejných židlí a nemnoho měkkých fatboyů pro šťastlivce v prvních řadách. Zpětně proto dává smysl výzva organizátorů, abychom si přinesli vlastní deky či polštáře.

Cílem bylo nabídnout divákům a divačkám maximálně imerzivní zážitek, zahrnující i odstranění přestávek z filmové kopie. Stopáž celé události tedy čítala kolem sedmi a čtvrt hodiny a pouze jedinci s močovými měchýři fungujícími stejně precizně jako Tarrovy kompozice se vyhnuli občasné nutnosti opuštění místa. Pořadatelé publikum ostatně vyzvali, aby se v případě potřeby protáhlo a během filmového maratonu se tak částečně restartovalo. Nezdálo se, že by tato pravidla komukoli vadila, a v sále (na rozdíl od dění na plátně) po celou dobu vládla tolerance a solidarita.

„Během projekce jste tak mohli volně korzovat a měnit perspektivu, aniž byste někoho rušili nebo byli rušeni. Naposledy jsem celé Satanské tango viděla téměř před patnácti lety během psaní kapitoly do sborníku věnovaného Tarrovi. Po takové době jsem pochopitelně úplně novým člověkem, a i když znám Satanské tango dobře, jako bych se dnes dívala na zcela nový film. Podstoupit Tarrovu masterclass strachu a úzkosti proto pokaždé stojí za to a své berlínské setkání s ním pořád ještě zpracovávám,“ uzavírá své zážitky Křenková.

Během úvodní pasáže s odchodem krav z vesnice se ještě ladily technické detaily, krátce poté však už bylo všechno v pořádku a obrazová i zvuková kvalita se projevily naplno. A zjevně mezinárodní publikum si bylo jedinečnosti tohoto okamžiku vědomé, jelikož počáteční nábožné ticho v sále vydrželo až do konce, s občasnou výjimkou charakteristického zvuku skopnutých lahví.

Víg spolupracoval s uskupením Brass Abacus na sekvenci s hospodskou veselkou, kde se vedle původního kolovrátkového motivu rozeznělo zdmi Betonhalle i kakofonické dechové běsnění. O ambientní plochy se v dalších kapitolách postarali umělci Martina Bertoni, Elena Kakaliagou či KMRU. Výrazněji pod kůži se zaryly rytmičtější pasáže od Sheda či citlivý klavírní motiv Grischy Lichtenbergera přecházející v nervydrásající skřípot v nechvalně známých momentech, kdy trápená dívka Estike mučí kočku, ve vesnici jediného slabšího tvora, než je ona sama.

Nešlo se však ubránit dojmu z toho, že většina nově přidané a přímo na místě produkované hudební produkce dílu tolik nepřidala. Není to výtka směrem k berlínským elektronickým mágům, nýbrž pochvala Tarrovy práce s ruchy i tichem, jež samo o sobě vytváří podobně trudnou atmosféru jako viscerální dronové hučení. V každém případě se umělcům podařilo vytvořit tvar existující jen v daném čase a prostoru, což šlo ruku v ruce s Tarrovým oblíbeným tématem pomíjivosti.

Další dva filmy Tarrovy tzv. černé trilogie mají běžnou celovečerní stopáž, během níž odvyprávějí sice minimalistické, ale přesto uchopitelné příběhy. V Zatracení (1988) ještě rodák z Pécsi ohledával formální možnosti svého přístupu, zato pozdější Werckmeisterovy harmonie (2000) jsou díky nezvyklé morální čistotě hlavního hrdiny nejromantičtějším a snad i divácky nejpřístupnějším Tarrovým dílem.

Satanské tango však svou stopáž nemůže – a ani nechce – obhájit propracovaností zápletky, vybízí totiž publikum ke zcela jinému vnímání času. Nenabízí povznášející transcendentální zážitek na způsob Tarkovského, nýbrž útrpnou vyprázdněnost plně ukazující marnost lidského snažení tváří v tvář neúprosné cykličnosti času.

Černobílá kamera Gábora Medvigyho sleduje obyvatele jedné bohem zapomenuté vesnice uprostřed maďarské pusty někdy během 20. století. Ve vsi, částečně odříznuté od světa, zbyl už jen asi tucet lidí, kteří navzdory obtěžkanosti hříchy sní o lepším životě. Ten jim nabídne mesiášsky působící Irimiáš (hraný právě Vígem), jenž se do vesnice po několika letech nečekaně vrací. Falešný prorok však ve skutečnosti nepřináší spásu, ale právě naopak…

Podle maďarského filmového historika a Tarrova přítele Andráse Bálinta Kovácse měl být snímek též provokací, pomyslným budíčkem pro celou evropskou kinematografii, která se na počátku 90. let vzdalovala svým dřívějším uměleckým ambicím a spíše kopírovala zámořské trendy. Satanské tango jde zcela proti konvencím i diváckým očekáváním, jeho formálními rozbory i tematickými interpretacemi se koneckonců zabývala spousta akademických prací. Není však pochyb o tom, že jakákoli možnost vidět tento legendární snímek v adekvátní audiovizuální kvalitě je filmovým svátkem. Svátkem, který v tomto případě skončil uprostřed jedné čtvrti severního Berlína po třetí hodině ranní. Ale každá z jeho více než 25 tisíc sekund se vyplatila.