Explozivní násilí jako vztahová terapie? Renfield nabízí víc než Nicolase Cage jako Drákulu

Že by se konečně blýskalo na lepší časy? Studio Universal už téměř dekádu mluví o svých plánech na resuscitaci slavných hororových značek, které patří do její stáje. A že rozhodně je z čeho vybírat – Drákula, Frankenstein, Neviditelný muž či Mumie se objevili na plátně už začátkem 30. let a od té doby patří mezi nejvýraznější filmové zlosyny. Ve 21. století jsme se s nimi však skoro nepotkali, což studioví pohlaváři chtěli změnit právě svým Dark Universe. Výsledek nicméně dopadl tristně.

Jeho v podstatě jediným příspěvkem se stala Mumie z roku 2017, jež pohořela z hlediska kritických názorů a ani pomocí tržeb z kin nedokázala svou existenci obhájit. Kvůli tomuto neúspěchu Universal zrušil několik plánovaných projektů, nakonec se však podařilo dotáhnout do konce alespoň Neviditelného. Ten se před třemi lety stal hororovým hitem a vystačil si pouze s minimálními náklady, čímž oživil šance na produkci dalších projektů. A mezi ně patří i aktuální Renfield, který na rozdíl od Mumie přesně ví, čím chce být. A stanovený koncept dovádí do úspěšného konce.

Původně se mělo jednat o odbrzděnou parodii na drákulovský mýtus, a to v režii Dextera Fletchera (Bohemian Rhapsody, Rocketman). První bod se podařilo naplnit, druhý ne. Fletcher kvůli průtahům prchl k jiným projektům, ale i jeho nástupce Chris McKay se úkolu zhostil důstojně a minimálně fanoušci filmu i seriálu Co děláme v temnotách mohou být s výsledkem spokojení.

McKay má za sebou povedený animák LEGO Batman film (2017) a výrazně méně zdařilé akční sci-fi Válka zítřka (2021). Už o pár let dříve, během spolupráce na animovaném seriálu Robot Chicken, který s gustem parodoval mnohé popkulturní fenomény, však ukázal svou schopnost přistoupit k všeobecně známým značkám neotřelým způsobem. A k tomu mu v tomto případě pomáhali zdatní parťáci – autor námětu Robert Kirkman a scenárista Ryan Ridley. První se podílel na komiksové předloze seriálu Živí mrtví, pro něž některé epizody i napsal; druhý zase patří do scenáristického týmu Ricka a Mortyho. Zkušenosti s nemrtvými i střízlivým náhledem na kulturní fenomény by tu tedy byly.

A talent nechybí ani před kamerou. Diskutovalo se hlavně o obsazení Nicolase Cage do ikonické role Drákuly, což část publika lákalo, část naopak děsilo. Přitom Cage si už jednou svérázného (a mnohokrát memovaného) upíra zahrál. Hororová komedie Polibek upíra (1989) však vyjma jeho tradičně excentrického hereckého výkonu za pozornost nestojí, což pro Renfielda rozhodně neplatí. Ani výrazné líčení Cageovy typické grimasy neskryje a není pochyb o tom, že si oscarový herec každou sekundu v drákulovském plášti náramně užívá.

Pro Cage se navíc po více než dekádě (konkrétně od pokračování Ghost Ridera z roku 2011) jedná o natáčení pro velké hollywoodské studio a bude jistě zajímavé sledovat, zdali mu právě tato role, po níž mimochodem toužil dlouhé roky, přinese lukrativnější herecké nabídky. Koneckonců i jeho herecký kolega Nicholas Hoult se nedávno v pořadu Entertainment Tonight svěřil, že Cage v duchu metodického herectví často ani mezi záběry nevystupoval z role, což štáb stejnou měrou bavilo, uchvacovalo i děsilo. A podobné pocity mohou očekávat i diváci a divačky.

„Jmenuji se Robert Montague Renfield a jsem spoluzávislý.“ Během první desetiminutovky se v kulometném tempu dozvídáme vše podstatné. Renfield (Nicholas Hoult) byl původně obchodníkem, který s vidinou bohatství někdy na počátku 20. století cestoval za hrabětem Drákulou. Mocný krvesaj z něj však učinil svého sluhu, jehož hlavní pracovní náplní je přinášet krvavé obětiny, aby upír dlouhodobě nestrádal. K tomu mu pomáhá pojídání hmyzu – stačí si zobnout mušku či pavoučka a z nenápadného tichošlápka se stává nadlidsky silný stroj na zabíjení.

Jenže Renfieldovi už tenhle způsob života nevyhovuje. V New Orleans, kam se Drákula na začátku vyprávění přesune, začne (věčný) mladík navštěvovat svépomocné skupiny zaměřující se na osoby se závislou poruchou osobnosti. To znamená, že tito lidé vytvářejí toxické vztahy, často s narcistními jedinci, jelikož jejich osobnostní rysy jsou zcela komplementární. Narcisté potřebují být oslavovaní a závislí zase mají problémy s ukončování vztahů, díky nimž se cítí důležití i potřební, i když je to dlouhodobě ničí. Tuto skutečnou vztahovou dynamiku skvěle manifestuje právě spojení Drákuly s Renfieldem, ačkoli samozřejmě ve výrazně bizarnější podobě.

Každá interakce mezi manipulativním Drákulou a submisivním Renfieldem je díky přepálenosti obou postav nejen divácky atraktivní, ale i psychologicky podnětná, jelikož paralely s tématy domácího násilí a všelijak patologických vztahů se hledají téměř samy. Ukazuje se, že skutečná hororovost tohoto Drákuly neplyne ani tak z jeho ostrých tesáků, nadlidské síly či proměn v hejno netopýrů, nýbrž spíše ze schopnosti vyhmátnout slabé místo v psychice svého soka a využít jeho studu, hanby, nedostatečnosti. A to je teprve horor!

O to větší je škoda, že emočně i významově nabité momenty mezi ústřední dvojicí rozmělňuje generický a logickými lapsy přeplněný kriminální příběh. Neworleanská policie je totiž zkorumpovaná a snad jedinou čestnou výjimku představuje strážnice Rebecca Quincy (Awkwafina). Ta má dlouhodobě spadeno na mafiánskou rodinu, v jejímž čele stojí Ella Lobo (Shohreh Aghdashloo) a její syn Teddy (Ben Schwartz). Gangsteři se neštítí obchodu s drogami ani vražd a zřejmě nikdo jim v tom nehodlá zabránit. Renfield se do těchto půtek běžných smrtelníků čirou náhodou přimotá a později do nich zasáhne i Drákula.

Problémem není samotná modernizace příběhu a jeho posun na současný jih USA, nýbrž zaměnitelnost této kriminální linky. Awkwafina předvádí výkon plný nadávek a křiku na způsob Kevina Harta a z právě z tohoto ranku filmů (tedy třeba Jízda švárů či Centrální inteligence) jako by vypadla i hispánská familie Lobo, mimochodem ztělesněná íránskou herečkou a americkým hercem židovského původu. Na zpočátku otravné a nezajímavé postavy policistů i zločinců si jde zvyknout, přesto je potřeba jít vyprávění hodně naproti a skousnout množství nesmyslů.

Tyto nedostatky však vyvažuje opakované navážení se do hudebního žánru ska a příjemně stmelující Houltův výkon, který funkčně propojuje vzletnější drákulovskou linku s tou přízemnější kriminální. A do vyprávění jsou též velmi dobře zakomponované brutální akční scény, kde se galony krve a utrhanými končetinami rozhodně nešetří. V tomto případě je erkový rating využitý skutečně na maximum a rychle stříhaná, stylově nasnímaná akce pomůže překlenout i příběhově prázdnější pasáže. Akce je však stále podřízená komediálnímu tónu celého filmu, takže krvavost slouží především (notně hraniční) zábavě.

Renfield tedy ukazuje smysluplný směr, kam se Dark Universe může ubírat. Seriózně míněné a původním knihám či filmům věrné adaptace či remaky si koledují o průšvih. Už jen proto, že popkulturou stokrát přežvýkané postavy nejde brát stejně vážně jako třeba před 90 lety. Pokud by nám však Universal každý rok servíroval podobně zábavné a krví zalité jednohubky, jež známé fikční světy obohacují o nové úhly pohledu, rozhodně by to nebylo na škodu.