Mojmír Sedláček

Tak a je to tady. Po mnoha neurčitých slibech se konečně dozvídáme novinky o tajemném režisérském sestřihu obou dílů Rebel Moonu. Svérázná a kritickou obcí vysmívaná sci-fi sága Zacka Snydera uvedla první díl na Netflixu koncem loňského roku a letos v dubnu jsme se dočkali pokračování. Tím však Snyder se svou obilnou epopejí rozhodně nekončí, neboť jak je už jeho zvykem, přesvědčil Netflix k vydání pozměněných režisérských verzí, které by měly skutečně odrazit „jeho vizi“.

Občas filmaři udělají všechno správně, ale stejně to nestačí. Vymyslí chytlavý příběh, pomocí schopných herců a hereček ho dokážou stylově a poutavě natočit, kritická obec je nadšena… ale publikum to stejně nezajímá. Mezi takové filmy patří třeba neo-noirovka Přátelé Eddieho Coylea (The Friends of Eddie Coyle) z roku 1973, kterou mnozí odborníci řadí mezi nejzdařilejší kriminálky 70. let. Z běžných filmových diváků a divaček však snímek zná jen málokdo – i když měl přesah do běžného života mnohem větší, než by si tvůrci přáli.

V posledních letech se zdálo, že Diváckou cenu na karlovarském festivalu mají předplacenou tuzemské tituly. Vítězi této festivalové ankety o divácky nejpřívětivější snímek se totiž staly snímky PSH Nekonečný příběh (2022), Zátopek (2021) a Jiří Suchý – Lehce s životem se prát (2019). O to větším překvapením bylo loni vítězství francouzského historického dramatu, zaměřeného navíc na velmi specifické téma – totiž na hranici legality probíhající souboje na konci 19. století. S téměř ročním zpožděním a další edicí festivalu za dveřmi se snímek Ve jménu cti (Une affaire d'honneur) konečně dostává i do běžných kin.

V roce 1986 si Tom Cruise připsal jeden ze svých největších hitů a poprvé se skutečně výrazně zapsal do popkulturního povědomí. Stíhačkový akčňák Top Gun (1986) se posléze dočkal i odsudků kvůli své špatně skrývané propagandistické rovině, tento náborový leták amerického námořnictva se však pyšnil na svou dobu velmi působivou akcí a koneckonců i nezanedbatelnou mírou chlapáckosti, na níž velká část publika slyšela.

Datový analytik Stephen Follows pravidelně přichází s podnětnými pohledy na filmový průmysl a tentokrát se hned dvakrát zabýval sexualitou. Jednak zkoumal, zdali jsou pravdivé zvěsti ohledně úbytku sexuálního obsahu v mainstreamových filmech, o čemž jsme v minulosti také psali. Zároveň se podíval i na to, jak jednotlivé země k choulostivým scénám přistupují z hlediska věkových doporučení. Pojďme si Followsova zjištění projít podrobněji.

Pokud byste měli jmenovat dvě nejvýraznější tváře amerických westernů, dost možná by padla jména Johna Waynea a Clinta Eastwooda. Oba ztělesňovali archetypy drsných kovbojů, kteří na nebezpečném Divokém západě zjednávali pořádek – i když každý trochu jinak. Ačkoli se oba ve své době stali vzorem pro mnoho zámořských mužů a vytvořili určitý maskulinní ideál, jejich přístup se výrazně lišil.

Ukázky a dosavadní informace o novém mysteriózním hororu Strážci (The Watchers) lákaly především na dvě věci – jednak na tajuplnou atmosféru evokující chytřejší sociální thrillery, v nichž se ti nejděsivější bubáci skrývají v našem nitru, a také na částečně známé jméno na režijní stoličce. Strážce totiž režírovala i napsala Ishana Night Shyamalan, dcera slavného M. Nighta Shyamalana. A jeho geny v tomto případě rozhodně nezapře, což ale není myšleno úplně v dobrém.

Řeší se to téměř u každého hollywoodského blockbusteru. Ještě před premiérou druhé Duny či Furiosy jsme slýchali zvěsti o tom, že na kasovních výsledcích závisí, zdali se fanoušci dočkají i dalšího pokračování. Zatímco v případě Duny se to zřejmě povedlo a Denis Villeneuve už trojku s dosavadním názvem Spasitel Duny (snad) píše, pouštní dobrodružství George Millera doplatilo na aktuální vyprahlost kinosálů a další adrenalinovou jízdu ze světa Šíleného Maxe jen tak někdo neodklepne.

Montypythonovsky buřičský duch se v Terrym Gilliamovi nezapře. Již třiaosmdesátiletý filmař, který naposledy režíroval nepříliš vřele přijatou metafikci Muž, který zabil Dona Quijota v roce 2018, totiž chystá další film. Z toho, co se o něm zatím ví, je jasné, že Gilliam hodlá nadále bojovat proti tzv. korektnosti všemi dostupnými prostředky.

Před časem jsme psali o tom, jak se Alfred Hitchcock na přelomu 30. a 40. let přesunul z Anglie do Hollywoodu, díky čemuž se rozpočty i měřítko jeho filmů mohly podstatně zvýšit. Na nejslavnější filmové kopce jej pozval producent David O. Selznick, toho času slavící obří úspěch s historickým melodramatem Jih proti Severu. Mezi oběma muži se však rozhořel spor, který Hitchcock korunoval svou typickou jízlivostí.

Titanic se dočkal už bezpočtu rozborů a analýz, které se pokoušely vystihnout úspěch jeho skloubení dojemného melodramatu a katastrofické epiky. Ačkoli jde o tříhodinový, z hlediska rozpočtu i komparzu obří kolos, fanoušky nepřestává fascinovat míra detailu, jíž byl James Cameron ochotný věnovat pozornost. Díky tomu lze na snímku i po mnoha zhlédnutích objevit něco zcela nového – třeba dobře známý pád jedné ze zcela vedlejších postav, která ale byla pro Camerona velmi důležitá.

Stephen King se často a rád vyjadřuje k filmům – a to nejen k nekonečným zástupům adaptací svých knih. Nyní na sociální síti X pochválil očekávaný horor, který se i od kritické obce zatím dočkal nadšeného přijetí, ale většinové publikum je zatím o poznání opatrnější.

Osamělí hrdinové, komedie s kamennou tváří, meditativní tempo. To jsou jedny ze základních charakteristik děl Jima Jarmusche, pomyslné rockové hvězdy zámořské nezávislé scény. Pro své filmy pravidelně píše scénáře, občas i hudbu a někdy je i sám stříhá. Ztělesňuje ideál nekonvenčního autora, jenž se řídí svou intuicí a nedbá na požadavky trhu.

„Prozíravost neznamená vědět, jak to dopadne. Prozíravost znamená bejt připravenej na všechny varianty,“ slyšíme v ukázce na novou tuzemskou dobovku s názvem Vlny. Jedná se o třetí režijní počin Jiřího Mádla, který se tentokrát vrací do ožehavé doby konce 60. let a prostřednictvím špionážního thrilleru předkládá trudný obrázek období plného paranoii a skrytých nebezpečí.

„Když máte nadváhu, můžete o tom dělat vtipy. Ale pokud ji nemáte, tak nemůžete. Takhle nějak to momentálně vypadá. Těžko říct, jestli je to pro komedii dobře. Míří to stejným směrem, jako kdybyste řekli, že pouze heterosexuální herci mohou hrát heterosexuální role a gay herci jen gay role, což považuji za úplný nesmysl,“ myslí si herečka a komička Rebel Wilson a zase jednou trochu píchá do vosího hnízda. Měli by gay postavy hrát pouze gay herci a herečky?