Zapadlá krimi ze 70. let inspirovala skutečnou bankovní loupež. Ta ale dopadla jinak než ve filmu

Anglický režisér Peter Yates se nejvíce proslavil Bullittovým případem, na který navázal i několika dalšími kriminálkami. Mezi nimi figurují i Přátelé Eddieho Coylea, kde si titulní postavu pašeráka zbraní zahrál Robert Mitchum. Tehdy už stárnoucí hvězda zažila největší boom kariéry ve 40. a 50. letech, a to díky filmům noir. Oprášení jeho principů v podobě neo-noirovek v 70. letech mu přineslo další výraznou úlohu, ačkoli se tedy nejednalo o takový divácký hit, jak by si dílo zasloužilo.

Příběh pojednává o pašerákovi, jemuž kvůli pletkám s mafií hrozí vězení. Aby se mu vyhnul, spolupracuje Eddie s policií a snaží se to hrát na obě strany. Ironický název filmu pak vychází z toho, že Eddie rozhodně žádné přátele nemá, všichni se jej snaží jen využít a on se prostě jen snaží přežít a ideálně i lehce zaopatřit rodinu.

Snímek po své premiéře upadl v zapomnění, publikum nad ním mávlo rukou jako nad další zaměnitelnou kriminálkou. V roce 2009 však Přátelé Eddieho Coylea vyšli na DVD, díky čemuž se s nimi mohla seznámit další generace filmových nadšenců – a nejen jich. Pouhých pár týdnů po tomto uvedení na domácích nosičích se totiž muž jménem Delroy George Henry pokusil vyloupit jednu z bostonských bank stejným způsobem, jaký je zobrazen ve filmu.

Vstoupil do banky hned ráno, dokonce přesně ve stejném čase, kdy se o zločin pokouší skupina filmových lupičů. Obdobným způsobem ohrožoval zaměstnance zbraní a pokoušel se otevřít sejf. Na rozdíl od filmu, kde se loupež zdařila, však skutečný pokus naštěstí dopadl lépe – rychle zasahující policie zločince odzbrojila dříve, než stačil svůj čin dokonat či komukoli ublížit.

Snad kvůli všeobecnému zapomnění nebývá tento snímek ani jmenován mezi audiovizuálními díly, jež „vyprovokovaly“ různě vyšinuté jedince k páchání zločinů – přitom jakmile se zjistí, že nějaký osamělý střelec viděl násilný film či hrál akční videohru, leckdo má hned jasno, kdo nebo co za tragédii může. V tomto případě se ale spojil neznámý snímek s událostí, která naštěstí neměla žádné katastrofální důsledky, což mediální působivost celé kauzy výrazně snižuje.

Podobnost skutečného činu s filmovým předobrazem je však zarážející a rozhodně nenáhodná. Zároveň ale nejde říct, že by samotný snímek zločinecký život či trestné činy glorifikoval nebo je vykresloval sympaticky a odlehčeně. Yatesův film udržuje publikum v napětí tím, jak se kolem titulní postavy stahuje smyčka, a občasné násilné scény tragiku Coyleova údělu ještě umocňují. Těžko tedy svádět vinu na film, spíše se zdá, že se Henry k podobnému činu už chystal a realistický snímek mu posloužil jako zdánlivý (a naštěstí značně nedokonalý) návod, jak v bankovní loupeži uspět. Skutečnost však bývá mnohem komplikovanější než to, co obvykle vídáme ve filmech…

Pokud budete mít možnost, nenechte si neo-noirovku Přátelé Eddieho Coylea ujít – na recenzním webu Rotten Tomatoes se totiž pyšní téměř neuvěřitelným skóre 98 % pozitivních recenzí, což je vpravdě málo vídané číslo. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších noirových filmů.

Zdroje: Collider, Wikipedia