5 nejlepších filmů Jima Jarmusche. Od Patersona ke Ghost Dogovi, nezávislá legenda pořád baví

Svým druhým filmem Podivnější než ráj (1984) Jarmusch proměnil filmovou historii. Absurdní komedie podryla spoustu hollywoodských konvencí a podnítila boom americké nezávislé kinematografie. Jarmusch se stal průkopníkem, ikonou uměleckého filmu i avantgardy a ukázal cestu nezávislým filmařům, s nimiž se především v 90. letech roztrhl pytel.

Ještě zdařilejší snímky však Jarmusche teprve čekaly. Podívejme se na subjektivně seřazenou pětici jeho nejlepších filmů, do níž se samozřejmě nevejde vše podstatné – nepopiratelné kvality totiž má i upírská romance Přežijí jen milenci (2013), tragikomedie Zlomené květiny (2005), hravá antologie Kafe a cigára (2003) či třeba dokument Gimme Danger (2016) o Jarmuschem milovaném Iggym Popovi a jeho kapele The Stooges. Filmografie rodáka z ohijského Akronu je tedy opravdu obdivuhodná.

Adam Driver řídí autobus, píše básně a má rád svou ženu v podání Golshifteh Farahani. A to je v podstatě všechno – ale úplně to stačí. Jarmusch se zase jednou odklonil od tradičních narativních vzorců a týden v životě poetického řidiče ztvárňuje s minimem dramatu, zato s důrazem na vnitřní život postav a vystižení nálady jejich každodennosti.

Hned po Podivnější než ráj natočil Jarmusch v podobně bojových podmínkách (tedy s rozpočtem ani ne půl milionu dolarů) černobílou noirovou komedii Mimo zákon. V ní se objevili pravidelní filmařovi spolupracovníci jako Roberto Benigni, Tom Waits či jazzista John Lurie, jenž pro první tři Jarmuschovy filmy složil hudbu a rovněž v nich účinkoval. Tentokrát se tato trojice sešla ve vězeňské cele, kde spolu musejí navzdory rozdílným povahám chvíli vydržet – a možná se společně i dostat na svobodu.

Jedna noc a pět příběhů odehrávajících se ve stejný čas, ale kvůli rozdílným časovým pásmům vlastně trochu jindy. Postupně se tak podíváme do Los Angeles, New Yorku, Paříže, Říma a Helsinek, kde vždy někdo potřebuje svézt taxíkem, z čehož se pro všechny zúčastněné stane nečekané dobrodružství. Ne však přehnaně dramatické, spíše fascinující svou prchavostí a existenciální absurditou. Zřejmě právě zde se Petr Zelenka částečně inspiroval k tolik populárním Knoflíkářům.

Když už se Jarmusch vyprofiloval jako přední americký filmař, jak by mohl opomenout ten nejameričtější z žánrů? Jeho Mrtvý muž je však pochopitelně spíše anti-westernem, nejednou se dočkal i zařazení mezi tzv. acid westerny – tedy halucinogenní bizarnosti podvratně pracující s westernovými motivy. A ve společnosti Jodorowskyho Krtka (1970) či třeba částečně i Limonádového Joea (1964) mu to rozhodně sluší. Jarmuschovo vizionářství také přineslo jednu z nejsubtilnější rolí pro Johnnyho Deppa.

Postmoderní variace na Melvilleho Samuraje (1967) snad ani nemohla dopadnout lépe. Forest Whitaker se úlohy nemluvného zabijáka chovajícího holuby a vyznávajícího samurajský kodex cti zhostil na výbornou a hudební složka rappera RZA pomohla z této nenápadné, avšak dokonale vycizelované gangsterky učinit pomyslnou elegii za končícím 20. stoletím. Doba se mění, začíná se hrát podle jiných pravidel a pro čestného zabijáka už v novém světě není místo – což naštěstí neplatí pro samotného Jarmusche, který se i v 21. století uplatnil více než dobře.

Chcete si doplnit zmiňované klasiky či další snímky režisérovy filmografie? Hned devět snímků Jima Jarmusche můžete od 11. do 30. června zhlédnout v pražském kině Lucerna během speciálního programu. Podívejte se také na náš žebříček nejlepších režisérů.

Zdroje: Kinobox, Wikipedia