Martin Svoboda

Za necelé tři týdny se do kin dostane nepříliš známý nezávislý snímek Avatar: The Way of Water, který dokonce ani nemá český distribuční název. Kinařům je ho tak moc líto, že se v blízké budoucnosti rozhodli nepouštět prakticky nic jiného, aby kanadskému režisérovi Jamesi Cameronovi, jemuž se nepovedlo zrežírovat film už 13 let, aspoň trochu pomohli! O tomhle tajemném malém projektu teď máme pár novinek.

Na Netflixu nyní co do čísel sledovanosti poměrně boduje mysteriózní osmidílný seriál 1899. A není se čemu divit, tvůrci totiž nabízejí velmi pěkné retro. Ani ne tak tím, že se děj odehrává na konci předminulého století, ale protože celá produkce připomíná dobu „europudinků“, tedy velkých mezinárodních koprodukcí, kdy několik evropských národů spojilo síly, aby si zahrály na Spojené státy.

Byly doby, kdy byl muzikál považovaný za nejfilmovější z filmových žánrů. Nabízel uspokojení všech vjemů způsobem, na jaký se zmůže jen stříbrné plátno. Dokonalá vystoupení pánů a dam v těch nejelegantnějších róbách nás zvou do světa, kde neexistují opravdové starosti a každá emoce ožívá hudbou. Časem se to samozřejmě trochu zkomplikovalo… Podívejme se tedy na některé z nejdůležitějších a nejlepších muzikálů všech dob.

V Praze kousek od zastávky Hradčanská se ve zrekonstruovaném a prostorném bytě filmaře Jana Vejnara právě dokončila pražská část natáčení snímku Přišla v noci. Bude vyprávět hororový příběh matky, která se rozhodne infiltrovat život svého dospělého syna a jeho partnerky. Film vzniká bez podpory velkých institucí a jeho autoři ho vytvořili tak, aby ho mohli doslova natočit u sebe doma. Kinobox byl při tom.

Pátý Indiana Jones sice ještě nemá název, jeho premiéra příští červen už je ale jen půl roku daleko. Zní to skoro neuvěřitelně s ohledem na to, jak dlouho o projektu slýcháme a jak málo o něm víme. Jedna novinka se ale přece jen do světa dostala. A navíc poněkud kontroverzní.

Zákon vypozorovaný z dějin kinematografie ukazuje, že u každého režijního velikána stoupá s přibývajícími lety pravděpodobnost, že natočí o svém dětství a vlastní iniciaci do světa filmu, prakticky ke sto procentům. A Steven Spielberg přeci je režijní nestor, určující osobnost americké mainstreamové kinematografie. Takže ano, je to tady!

Promlčeno s Karlem Rodenem rozhodně dokáže zaujmout. Asi proto se snímek po uvedení na Netflixu zařadil mezi nejsledovanější filmy v Česku. Co stojí za vznikem těžko uchopitelného projektu? Přečtěte si rozhovor s režisérem Robertem Sedláčkem.

Showrunner Sherlocka a několika z nejúspěšnějších řad moderního Doktora Who se pokusil pro Netflix připravit další zamotaně zábavnou černohumornou kriminálku Před vraždou, kde by ukázal veškeré své know-how. Problém je, že to všechno jsme už viděli a ne každý chce zas.

Filmy jsou v krizi, opakuje se zas a znova. Jeden žánr ale překvapivě vzkvétá, a to komerčně i umělecky: horor. V Česku se do oficiální distribuce dostane jen malý zlomek celkové produkce. Snímek Menu představuje z letošní nabídky dostupné i u nás jeden z lepších chodů.

Jan Prušinovský nemá v českém prostředí obdobu. Jde o talentovaného a schopného režiséra, ovšem bez ambicí točit filmy určené pro mezinárodní festivalový trh. Místo toho zůstává v prostředí lokálního mainstreamu, jehož možnosti testuje a v lepších chvílích i posouvá. Zapsal se hlavně hity Most! a Okresní přebor, kritika si ho zamilovala za Kobry a užovky.

Filmové a televizní ceny jsou v mnoha ohledech přežitek. V dnešním roztříštěném světě není nikdo doopravdy zvědavý, koho jaká skupina prohlásí za „nejlepšího“ v čemkoli. A když, tak jen proto, aby se o tom dalo hádat. Sledovanost slavnostních večerů padá, skandály ohledně předpojatosti a legitimity porot se sčítají. Emma D’Arcy a její zástup fanoušků a fanynek se ale postará o to, aby televizní ceny měly příští sezónu téma. U nebinárních osob totiž není zcela jasné, v jaké kategorii je ocenit za skvělý herecký výkon.

Vzrušující umělecké kolaborace očekáváme od hudebníků, někdy od filmařů, většinou každopádně od individuálních umělců. Málokdy se stane, že by konzumenty (pop)kultury zvlášť zajímala zpráva, že na nějakém projektu budou pracovat dvě studia. Na tom nakonec není nic neobvyklého. Jenže tentokrát tak učinily firmy se značnou osobní identitou, od nichž by na první pohled spolupráci čekal málokdo. Mainstreamový americký gigant Lucasfilm (spadající pod Disneyho) a kultovní japonské studio Ghibli.

Životopisné filmy platily dlouhé roky za poněkud ospalý žánr, který se točí hlavně tehdy, když studio chce posbírat filmová ocenění. Poslední dobou ale biografie chytají druhou mízu. Tento rok mezi ty největší patří Elvis a Blondýnka, jež jsou obviňovány z ledasčeho, nikdy ale z fádnosti a sázení na jistotu. Ne každý je však nadšený. Mezi nimi ti, kteří nechtějí vidět film sami o sobě. Popová ikona přelomu století Britney Spears by na příběh o sobě do kina nevyrazila.

Queer festival Mezipatra končí svou pražskou část (naváže v Brně) a jedním z divácky nejlépe přijatých fikčních filmů je rakouské drama Eismayer, jež sleduje komplexní problematiku homosexuálních vztahů v armádě a přeneseně v celé společnosti. Přináší zakázanou romanci podle skutečné události, která znamená tak hodně a tak málo.

Byť se tuto část americké popkultury nepodařilo exportovat stejně úspěšně jako seriózní dramata a akční blockbustery, Weird Al Yankovic je doma ve Spojených státech jednou z nejznámějších a nejpopulárnějších tváří televizní zábavy. Muž se širokým úsměvem, šílenýma očima, trademarkovými kudrnatými vlasy a akordeonem v rukách tvoří už skoro půl století parodie známých písní. Je tedy něco jako Těžkej Pokondr. Tedy kdyby Těžkýho Pokondra někdo považoval za „národní poklad“. Nyní se Al dočkal svého životopisu Weird: The Al Yankovic Story. I když… Jak se to vezme.