Černohumorná kriminálka Před vraždou chce být o hodně chytřejší, než na co opravdu má. Stojí za to nechat se jí oblbnout?

Abychom pochopili Před vraždou, musíme si shrnout komplikovanou historii jejího tvůrce a scenáristy Stevena Moffata. Ten má totiž na kontě několik kultovních seriálů, jež se velmi tučně zapsaly do popkultury. A to skutečně kultovních v pravém slova smyslu, kdy vznikají uzavřené a oddané kluby, jež objekty svého zájmu žárlivě střeží, milují, rozšiřují jejich světy prostřednictvím fan fiction a pořádají meetingy, kde svou lásku sdílejí. To vše ale provází jeho nešťastná tendence si tyto skupiny nakonec znepřátelit nebo je přinejmenším rozpůlit vedví s tím, že polovina bývalých fanynek a fanoušků ho dřív nebo později začne proklínat.

Nedá se mu upřít, že umí přijít s atraktivním materiálem pro aktuální dobu a nabídnout něco, co velké množství lidí strhne. Nicméně články 10 důvodů, proč byl Sherlock vždy příšerný, jen jsme to nechtěli vidět a Jak Moffat za našeho potlesku ničil Doctora Who by se daly posledních pár let přehazovat vidlemi. Britský televizní tvůrce má totiž cit pro stavbu atrakcí, jež hodně svítí a blikají, ale po vyjití z módy působí poněkud trapně. Jeho problém navíc je, že své projekty obklopuje aurou chytrosti, sebereflexe a progresivity, takže když se nakonec ukáže, že jeho přístup k vyprávění vychází spíš z taktiky pouťového eskamotéra, ledaskdo si připadá podvedený.

Nejvíc si v posledních letech znepřátelil LGBTQ+ část své fankomunity, tedy tu dříve nejvěrnější. Při zpětném pohledu na jeho největší úspěchy se ukázalo, že jeho tvorba je plná takzvaného queerbaitingu. To je označení situace, kdy tvůrci během reklamní kampaně nebo v průběhu serializovaného vyprávění nabízí další a další náznaky, že by se časem mohly dát dohromady dvě populární postavy stejného pohlaví, čímž vzroste zájem queer publika. Nakonec k tomu ale nedojde, protože by hrozila ztráta přízně heterosexuálů.

Mnoha bývalými příznivci je proto považovaný za šmelináře, který zneužívá touhu mladých queer diváků a divaček po reprezentaci. I pokud vás nezajímají queer fankomunity a jejich trápení, tento příklad shrnuje celého Moffata. Slibovat, slibovat, slibovat a doufat, že nikdy nepřijde chvíle zúčtování.

Jeho hlavní trik je vlastně velmi jednoduchý. Jeho příběhy stojí na excentrických nadživotních postavách, ztvárněných charismatickými herci, kteří umí prodat každou blbost jako hyperinteligentní monolog. Matt Smith na sebe dokázal strhnout většinu pozornosti i v ansámblovce Rod draka, co teprve v seriálu, který je okolo úžasnosti a neodolatelnosti jeho postavy aktivně vystavěný. Jak moc se Sherlock zamiloval do sebe sama a Benedicta Cumberbatche, si nejspíš většina čtenářů a čtenářek dobře pamatuje.

Nejinak je tomu v případě Před vraždou, kde se nás Stanley Tucci (který má možná v seriálu nějaké jméno, ale myslím, že mu všichni budeme říkat Stanley Tucci) snaží od prvních momentů uhranout stejně jako všichni předchozí Moffatovi ambivalentní protagonisté.

Stanley už dlouhá léta sedí ve Spojených státech v cele smrti (často si neuvědomujeme, že lidé odsouzení na smrt jsou většinou popravení někdy dokonce desetiletí po vynesení rozsudku) za vraždu své manželky, k níž se přiznal. Klid, s jakým trest přijímá, a rychlost, s níž odmítá snahy o přešetření případu, jsou pak notně podezřelé. Leckdo by měl přitom zájem ho očistit, je totiž geniálním profesorem kriminologie, za nímž do vězení chodí různí prominentní lidé z celého světa se svými nevyřešenými případy. Nedá se zbavit pocitu, že v této části minisérie sledujeme převlečenou pátou řadu Sherlocka, na kterou si BBC po negativních reakcích po čtyřce už netroufla.

Druhou výraznou linku, co do časového prostoru tu hlavní, představuje příběh anglického vikáře Harryho (David Tennant), který od svého kostelníka přijme flashdisk s tím, aby ho u sebe schoval před jeho matkou. Harry správně pochopí, že na flashce je porno, neví ale, že s dětmi. Bohužel to odhalí neodbytná Janice (Dolly Wells), která doučuje jeho syna.

Protože se Harry rozhodne svému kostelníkovi pomoci, chce Janice přesvědčit, že ilegální obsah patří jemu samému. Janice je dost intuitivní, aby pochopila, že to není pravda, špatně si ale vyvodí, že kryje svého dospívajícího syna. Na konci následné konfrontace Janice skončí zamčená ve vikářově sklepě a chudák Harry se svou manželkou (Lyndsey Marshal) řeší, jestli ji budou muset zavraždit. Věří totiž, že kdyby vyrazila na policii, zničí to jejich synovi život. Před svým uvězněním Janice stihne ještě poslat rozmazanou fotografii mladé novinářce Beth (Lydia West), s níž si nedávno náhodou vyměnila kontakt, a která právě v USA vede rozhovor se Stanleym Tuccim o jeho podivné „vězeňské kariéře“.

Touto krkolomnou sekvencí událostí, nad níž je lepší hlouběji nepřemýšlet, se dává příběh do pohybu. Tedy příběh… Seriál je zaplněný předně dialogy mezi Beth a Tuccim v USA a Harrym s Janice v Anglii, kteří všichni zní jako jeden a ten samý ostrovtipný scenárista, jenž před vším upřednostňuje, aby zněl dialog co nejdůvtipněji. Pozornost, prosím, věnujte slovu „zněl“.

Postavy jsou tedy na jednu stranu schopné toho, co máme chápat jako geniální dedukce a psychologické hry, na druhou jsou ale nesmyslně dětinské a rády mluví v hádankách, přestože to stěžuje jejich vlastní situaci. Moffat miluje tvoření zbytečných záhad, které vyvolávají falešný pocit napětí, a zde si jich užijeme přehršel!

Pokud máte Moffata tak trochu plné zuby, bude vás rozhodně iritovat každá linka dialogu (pseudochytré perly jako dokola opakované „všichni jsme vrazi, pokud se ocitneme v nesprávnou dobu na nesprávném místě“) a každý pokus vzbudit stejný zájem tím samým způsobem.

Když víte, na co se soustředit, snadno odhalíte jeho trvající tvůrčí limity. Rád ukusuje větší sousta, než může strávit, slibuje víc, než může splnit, a předstírá chytřejšího, než je. Jsou to vlastně velmi obvyklé lidské nešvary. V jejich důsledku například pravidelně porušuje důležitou začátečnickou radu pro scenáristy kriminálek a vytváří postavy definované jejich genialitou, aniž by sám byl génius. Musí tedy hledat způsoby, jak genialitu imitovat, v důsledku čehož jeho hrdinové většinou disponují více informacemi než publikum a na jejich základě jsou schopné přicházet s absurdními teoriemi, které se vždy potvrdí jako správné. Celý proces přitom spoléhá na řadu nepravděpodobných náhod, prořeků a dvojznačně formulovaných vět. Tyto imitace géniů jsou arogantní a sociálně necitlivé, Moffat si totiž takové chování z nějakého důvodu spojuje s vysokou inteligencí.

Moffat je zkrátka šarlatán, který se pokouší předvést ten samý trik. A pokud jste už jednou odhalili jeho princip, je jen těžké nechat se nachytat znovu. Na druhou stranu ta část publika, která si Před vraždou pustí bez předchozí zkušenosti s jeho tvorbou, může získat pořádný kus zábavy a užít si svižnou černohumornou komedii o tom, jak se partě maloměšťáků sesype svět, protože hledali příliš složitá řešení pro svou situaci. Za zábavou nemusí nutně „něco být“, a pokud všechny ty šílené patálie chudáka anglického vikáře a charismatické pomrkávání Stanleyho Tucciho někoho baví, lze to pochopit. Každý Moffatův seriál si v době své premiéry někoho získá a tento jistě nebude výjimkou.

Veškerou svou energii tu Moffat opět vkládá do toho, aby získal pozornost publika a vzbudil v něm vzrušující pocit, že sledovaný příběh skončí nějakým zajímavým a inteligentním způsobem. Naděje na úspěch trvá, dokud nepochopíme, že se to nikdy nestane, protože v závěru někdo přijde s vysvětlením, že odpovědí je bumerang (fanoušci Sherlocka vědí).

Než pochopíme, že nás žádné chytré řešení nečeká, vlastně to může být skvělý zážitek. Proto je výsledné hodnocení relativně vysoké, i když to možná neodpovídá vyznění textu. V kontextu toho, jak známý a okoukaný je Moffatův styl, dojem padá, ale pokud se někdo necítí stejně přesycený, dopřejte si!

Jordan Peele je králem hororu a společenských komentářů o Spojených státech amerických. Oscarově nás vyděsil svým Uteč, zamotal nám hlavu podobenstvím My a teď se pustil do tématu UFO.