Nejfilmovější ze všech filmových žánrů! 11 nejlepších muzikálů všech dob

Příběh vyprávěný ve Zrodila se hvězda je zjevně něčím univerzální a nadčasový, své vlastní adaptace se vlastně dočkala takřka každá generace. A na rozdíl od jiných remaků se nedá mluvit o tom, že by nový film zapadl nebo že by zastínil své předchůdce – existují vedle sebe jako čtyři rovné produkce.

Samozřejmě, že v živé paměti máme nejvíc nejnovější verzi starou pouhých pět roků. Zrodila se Hvězda ale sahá až do let třicátých k věhlasnému producentovi Davidu O. Selznickovi. Verze z padesátých let měla asi nejlepší obsazení s Judy Garland a Jamesem Masonem, ale ani následníci se nenechali zahanbit. V sedmdesátých letech stanula v čele Barbra Streisand a v poslední verzi si srdce vyzpívali Lady Gaga a Bradley Cooper.

Všechny snímky jsou aktualizované do doby svého vzniku a nepřebírají hudbu svých předchůdců. Vypráví o vztahu zašlého a sebedestruktivního zpěváka, který drží ochrannou ruku nad mladou zpěvačkou, do níž se brzy zamiluje. Když ale nabyde dojmu, že jeho drogová závislost a toxická osobnost by vše stáhly ke dnu, volí dobrovolný odchod ze světa. Jednoduchý, ale silný příběh ožívá ve filmech, které jsou méně okázalé (milovníci tance přijdou zkrátka), než je u muzikálů běžné, ale i díky obsazování největších hvězd své doby si vždycky získají pozornost.

Když je řeč o opulentních muzikálech, musíme se vrátit do šedesátých let. Žánr se v té době nacházel v podivné křeči. V předchozích dvaceti letech měly v Hollywoodu muzikály postavení srovnatelné s komiksy v dnešní popkultuře, ale koncem padesátých let už začala studna pomalu vysychat. Studia mohla žánr opustit, avšak pokud rigidní filmový byznys něco nesnáší, je to opuštění výnosných trendů. Producenti se tedy pokusili jít na to „na sílu“ a během šedesátých let muzikál transformovali ve velkolepé produkce, často nejdražší filmy všech dob, kde nově ustanovená širokoúhlá kamera nabízela audiovizuální hody, jaké lidské oči ještě nespatřily.

Tato taktika byla spojená se speciálními projekcemi, kdy film neodpremiéroval najednou, ale před uvedením v široké distribuci objížděl Spojené státy s exkluzivními projekcemi, během nichž byl k zakoupení i speciální merchandising.

V důsledku vznikalo muzikálů méně, ale pokud ano, šlo o jedny z největších filmů všech dob. West Side Story tuto krátkou éru předznamenává, jejím zažehnutím byly veleúspěšné megaprodukce My Fair Lady s Audrey Hepburn o dívce z nižších poměrů, která předstírá, že je aristokratka, a výpravné Za zvuků hudby odehrávající se během anšlusu Rakouska, jenž jinak pohodovému filmu dodává okamžiky napětí.

Nevýhoda tohoto přístupu je, že každý film musí být větší než ten předchozí, takže v určitou chvíli bublina praskne. Tím okamžikem bylo Hello, Dolly! opět s Barbrou Streisand v režii Gena Kellyho. Tento přefouklý kolos měl rozpočet tak velký, že i přes slušné tržby málem položil hned několik hollywoodských studií. Hello, Dolly!, přestože jde o krásně staromilský film, je tedy považovaný za symbol smrti klasického hollywoodského muzikálu, který se už ve stejné míře nikdy nevrátil.

Od konce šedesátých let už tedy v Hollywoodu hraný muzikál není institucí, byť samozřejmě vznikají individuální snímky, jimž se pak občas dostává o to větší pozornosti. Často sebereflektivně nahlížejí muzikálovou tradici, ať už nostalgicky, nebo kriticky. Nad ostatními se pak tyčí dva „antimuzikály“ Boba Fosse, jenž si svým nekompromisním a nonkonformním přístupem získal pověst filmového génia.

Kabaret v čele s Lizou Minnelli (dcerou Judy Garland, což má samo o sobě symbolickou hodnotu, jelikož Garland si nese pověst prototypu hvězdy zničené Hollywoodem) aranžuje svá čísla ve špinavém prostředí, z nějž sálá nekontrolovaná sexualita. To vše v prostředí stoupajícího vlivu nacistů v Německu. Kde si Zvuky hudby občas odskočily od rozjuchaných melodií k troše napětí, tam se Kabaret noří do dekadence společnosti mířící k zániku.

All That Jazz je pak vhledem do nitra perfekcionistického uměleckého génia (film je tedy chápaný tak trochu jako Fosseho autoportrét) a pak také exhibice tělesného tance nasáklého uvolněnou atmosférou sedmdesátých let.

Tak se z dříve mainstreamového žánru ve středu Hollywoodu stal nástroj kontrakultury a rebelie. A žádný jiný muzikál nemá větší pověst nesystémového kultu než absurdně geniální Rocky Horror Picture Show. Snímek s neusledovatelným dějem, v němž mimozemšťan Tim Curry z planety Transsexual a galaxie Transylvania kazí nevinné pozemšťany v čele se Susan Sarandon. V době standardního uvedení se sice nedočkal velké pozornosti, brzy se ale stal hitem půlnočních projekcí a zájem o něj už nikdy neopadl. Je takřka jisté, že i dnes večer se někde na světě promítá. Rocky Horror se stal iniciačním rituálem milovníků béčkové kinematografie, braku a campu. Pravidelně se odehrávají živé projekce s herci přehrávajícími současně s filmem jeho scény, zatímco publikum má za úkol pokřikovat a používat přinesené rekvizity.

Není tak úplně pravda, že Rocky Horror je béčkový film – jde ve všech ohledech o áčkovou produkci, která se ale plně ponořila do estetiky záměrného nevkusu. V době svého vzniku sehrála zásadní roli při formování queer komunit, přičemž ale díky chytlavým melodiím zůstala a dodnes zůstává v kontaktu i s širším publikem.

Obecně platí, že když o něčem vznikají áčkové filmy, stává se to automaticky mainstreamem. Nejinak je tomu u žánru disca, který začal v undergroundových queer klubech ještě v době, kdy je mohla napadat a rozhánět policie. Proto v nich byly pouštěny písně pouze z nahrávek, aby se účastníci mohli v případě potřeby rychle ztišit a popřípadě zmizet. A právě z disků, z nichž se tato hudba pouštěla, vzešel název disco. Je to trochu paradoxní, protože když vstoupilo do mainstreamu, stalo se rychle symbolem bezstarostného nevkusu.

Stalo se tak mimo jiné i díky hitovým filmům jako Horečka sobotní noci, díky níž má svět Johna Travoltu, což je samozřejmě velká zásluha. Travoltovi se v devadesátých letech díky Tarantinovi podařilo přerámovat sebe sama jako akční hvězdu, svou kariéru však začal jako rebelující tanečník, který v rytmu disca zažívá svoje disco dobrodružství. Stejně jako queer průkopníci disca i hrdina Horečky utíká k opulentní a energické hudbě od šedi každodenního života, jen jeho problémy jsou o hodně běžnější než potíže sexuálních a genderových menšin, aby se s nimi ztotožnilo široké publikum. Tak se z okrajového žánru stává masový.

Sice tu o pár řádků výš padlo, že muzikály přestaly být institucí, to má ale jeden zásadní dodatek. Tím jsou animované muzikály, jež se ustanovily na přelomu osmdesátých a devadesátých let prostřednictvím takzvané Disneyho renesance. Filmové studio, které dnes vnímáme jako nezničitelného giganta, se v osmdesátých letech dostalo na hranu krachu, nicméně zažehnutí renesance vedlo k jeho rychlému návratu na vrchol. Velký podíl na úspěchu mají hudebníci Howard Ashman a Alan Menken, kteří pro první disneyovky této éry připravili hudbu a kolem jejichž práce se celé projekty skládaly. Ashman bohužel v roce 1991 podlehl HIV/AIDS, takže jeho poslední dokončenou prací je soundtrack Krásky a zvířete, jeho otisky jde ale najít ještě i v Aladinovi.

Komerčním vrcholem Disneyho renesance je pak nepochybně Lví král, u nějž se hudebně střetli Hans Zimmer a Elton John. Postupně tento trend ustoupil počítačové animaci a filmům soustředěným na příběh, během nichž již na pořádné hudební vystoupení zpravidla není čas. Filmy jako Frozen a Moana ale odkaz devadesátkového Disneyho nesou dodnes.

V roce 2000 byl tedy muzikál dávno mrtvým žánrem, spojeným primárně s animovanými pohádkami a vzpomínkou na zašlý lesk. Jako by šlo o zříceninu, kterou se procházíme a už jen vzpomínáme na tušenou velkolepost. A co lepšího v takové ruině odvyprávět než pořádně strašidelný příběh? Dánský filmařský ďábel Lars von Trier se celou svou kariéru staral hlavně o to, jak nám zkazit náladu, a to často nezapomenutelnými filmy, které drásavým způsobem tnou do živého.

Jedním z nich je i Tanec v temnotách, jenž vznikl ještě inspirovaný principy manifestu Dogma 95, volajícího po syrové a nekompromisní filmařské práci. Sledujeme mladou a mentálně ne zcela typickou ženu, kterou hraje islandská zpěvačka Björk, jak v cele smrti čeká na popravu za vraždu. Pokud se chcete podívat na muzikál, který z vás vysaje jakýkoli náznak dobré nálady a energie pokračovat v životě, směle do toho! Zdrcující finále patří rozhodně k jedněm z nejsilnějších filmových okamžiků vůbec.

Aby toho nebylo málo, kolují nepříjemné historky o samotném natáčení, kdy si Björk údajně pod von Trierovým vedením dost vytrpěla, což jen potvrzuje nechvalnou, ale neustávající pověst tohoto filmu.

Hollywoodským ekvivalentem takového experimentu je pak kontroverzní snímek britského režiséra Toma Hoopera, v němž vystupují Hugh Jackman, Russell Crowe, Anne Hathaway, Amanda Seyfried, Eddie Redmayne, Helena Bonham Carter, Sacha Baron Cohen… Zkrátka půlka americké filmové smetánky. Po deseti letech od premiéry si příznivci a odpůrci stále ještě neujasnili, jestli je tato adaptace veleúspěšného broadwayského muzikálu projevem absurdního excesu, nebo konzervativní zbabělosti.

Hooper na jednu stranu adaptuje symbol broadwayského kýče, na druhou se upíná na špinavé kulisy. A co je nejbizarnější – zpěv nahrávaný přímo na místě udýchanými herci, z nichž většina není profesionály. V Bídnících se střetávají zcela protichůdné filmové a umělecké principy a vzniká něco, co je dozajista slepou uličkou filmového muzikálu (jak dokázalo fiasko s Cats), ale zároveň je nesmírně vzrušující, že takový projekt, jediný svého druhu, existuje.

Po všech těch podvratných podívaných má ale člověk jednou začas chuť na takový muzikál, jak si ho představí na první dobrou – krásné melodie, chytlavé taneční choreografie, jednoduchý příběh o lásce. I nové století nám občas nějaký přihodí, žádný ale nemá takový říz jako velkolepé Moulin Rouge! postmoderního kouzelníka Baze Luhrmanna, který sebral největší hudební hity druhé poloviny dvacátého století a spatlal z nich tento neodolatelný slepenec zvuků a barev.

Moulin Rouge! stálo na začátku malé muzikálové renesance, z níž největšího komerčního úspěchu i mainstreamových filmových cen se dočkalo především Chicago. Žádný film se ale nepřiblížil chytlavosti a nakažlivosti filmu s Nicole Kidman a Ewanem McGregorem

Doposud byl žebříček sestavený skoro chronologicky, aby se dalo dobře vyprávět. U posledních dvou zastávek se ale musíme vrátit na začátek. Píšou se třicátá léta, zvukový film není starý ani deset let, ale producenti již dobře vědí, jakým způsobem ho využít. A tak se zrodila největší muzikálová hvězda všech dob – varietní umělec Fred Astaire. Když začal vystupovat ve filmech, byl již třicátník s řídnoucími vlasy. Jistě nečekal, že se ještě může stát jednou z nejvlivnějších osobností filmu, hudby a tance, na jehož vliv se budou jednou odvolávat tak rozdílní umělci jako Michael Jackson a Michail Baryšnikov.

Astaire v sobě nesl odkaz varieté konce 19. století, kdy musíte umět zpívat, tančit, hrát na hudební nástroje a bavit publikum, aby vás vůbec pustili na pódium. Prostřednictvím svého talentu ovládl plátna a vydržel na nich až do půlky padesátých let. Jak jeho vliv na producenty rostl, prosadil si, aby se taneční scény nahrávaly bez střihu, výrazných kamerových pohybů, aby publikum mohlo naplno obdivovat dokonalé vystoupení. Právě to bylo Astairovým trademarkem – jeho vystoupení neměla chyby, jeho elegantní módní styl určoval trendy, jeho přítomnost byla příslibem jedinečného zážitku.

Jeho nejslavnější taneční partnerkou byla Ginger Rogers, jež nebyla profesionální tanečnicí, takže s ní Astaire předvedl ty méně komplexní ze svých vystoupení. Zato ale překypovala charismatem a táhla netaneční scény. Od jejich vystoupení, ať už romantických, nebo nabitých laškovně erotickým podtónem, nejde odtrhnout oči. Fred a Ginger tak nabídli vrchol eskapického hollywoodského snu, který byl tak důležitý obzvlášť v době hospodářské krize.

Na vrcholu každého seznamu nejlepších muzikálů se ale vždy objeví jen jeden titul. Zpívání v dešti je film s tak nakažlivou pozitivní atmosférou, že by málokdo měl srdce jmenovat alternativu. Gene Kelly byl o půl generace mladší než Astaire a k lehkosti a eleganci přidal svůj fyzičtější a atletičtější přístup k tanci. K Fredovu stylu přidal prvky baletu a víc pracoval s filmovou režií. Zatímco Astaire chtěl kameru zneviditelnit, Kelly dovolil víc si s ní hrát.

Zpívání v dešti ale nemělo být nesmrtelným hitem, tak byl koncipovaný Američan v Paříži, na němž pracoval takřka stejný tým a jenž měl vyhrávat filmové ceny a trhat rekordy. Zpívání v dešti bylo doslova spíchnuté ze zbytků. Příběh se odehrává v prostředí filmového průmyslu, aby se nemusely složitě vymýšlet kulisy, a místo původní hudby jsou sesbírané největší hity poslední dvaceti let. Jenže právě to se nakonec ukázalo jako ten nejlepší mix, a přestože Američan v Paříži je rovněž vynikajícím filmem, Zpívání v dešti se stalo nesmrtelným. Možná pro svou univerzalitu – příběh se vrací o dvě dekády do minulosti a humorně komentuje zavedení zvukového filmu, už v době premiéry tedy šlo tedy o nadsazené retro.

Strhávají ale rovněž hudební a taneční vystoupení Kellyho, Donalda O’Connora a Debbie Reynolds, která ukazují sílu muzikálu v nejčistší podobě – radost z pohybu a hudby a nekonečně dobrá nálada ve světě, který je o tolik barevnější než ten náš.

Snímek Blonde má dlouhých 160 minut. Většina diváků a divaček ho prý vypíná po 10 až 20 minutách. Je opravdu tak hrozný? To, že vadí „běžnému publiku“, se dalo předpokládat. Proč ho ale odmítají i ti náročnější a kultivovanější?