Co je větší hororové monstrum než vlastní máma? Chystané drama čeští filmaři točí ve vlastním bytě

Jan Vejnar zatím zaujal hlavně krátkometrážním česko-francouzským snímkem Figurant. Jeho spolurežisér a spoluscenárista Tomáš Pavlíček má za sebou už dva celovečerní filmy Parádně pokecal a Chata na prodej. „S Tomášem jsme se potkali na cenách české filmové kritiky, pro které jsme dva roky psali scénář,“ vysvětluje Vejnar. „Oba máme další vlastní projekty, které se, jako u filmu všechno, strašně táhnou. Tak jsme si řekli, že zkusíme natočit film tak rychle, jak jen to půjde. Bez závislosti na Fondu a podobných institucích, kde schvalovací proces trvá strašně dlouho a navíc je docela nepředvídatelný,“ dodal.

Tomáš Pavlíček pak popisuje, jak rychle se dílo podařilo realizovat: „Na konci ledna jsme si řekli, že spolu něco vymyslíme. Honza nadhodil, že by ho zajímal žánr home invasion, který by nám mimo jiné umožnil udržet náklady na uzdě. Já v tu chvíli tento pojem ani neznal, ale koncept někoho, kdo vnikne do domu hrdinů a ničí jim život, se mi líbil. Už dřív jsem zvažoval námět o člověku, co se válí doma a stěžuje si, jak to má těžké, ale celé dny nemusí nic dělat a nic řešit, a to se dalo s Honzovým nápadem krásně propojit.“

Místo lupiče se do domu Jirky a Anety nastěhuje Jirkova matka. „Ve scénáři je přímo zmíněno, že ústřední pár žije v bytě stavitelů chrámů, prvorepublikové šlechty, a Jirkova máma do té rodiny nikdy nezapadla. Její přítomnost s sebou nese určitou výčitku. Balancování rodinného dramatu, hororu a vzniklého humoru bude největší výzva. Doufáme, že to udrží pohromadě povědomí o vztahu mezi dítětem a rodičem,“ vysvětluje Vít Schmarc, filmový kritik a kreativní ředitel distribuční společnosti Artcam, která Přišla v noci podpořila. „Při čtení scénáře pro mě bylo důležité, že funguje situační a dramatická struktura. Mám rád filmy, které jde charakterizovat jednou větou, a tohle je jeden z nich. Občas mi při čtení drhnul konkrétní dialog, ale to jsem věděl, že je typické pro tenhle typ produkce a vyřeší se to na místě,“ řekl Schmarc.

Home invasion je subžánr tradičně využívaný ke společenské kritice, protože v něm útočník z nižší třídy infiltruje prostor patřící privilegované, zajištěné rodině. „V tomhle ohledu je Přišla v noci poměrně sebereflexivní,“ přiznává Vejnar, „protože se natáčí v našem čerstvě zrekonstruovaném bytě, který je tak trochu historickým muzeem rodiny mé ženy. Vím, že přesahuje naši aktuální potřebu a v kontrastu s věcmi, co se dějí kolem nás, občas zápasím s tím, jestli bych neměl mít černé svědomí.“ Vejnar svůj byt pro potřeby natáčení nijak zvlášť neupravoval. Ve filmu bude vypadat stejně, jako když v něm žije. „Rekonstrukci jsme připsali specificky proto, že jsme si ji právě podstoupili a ještě nebylo vše dokončeno.“

Sociální aspekt ale bude hrát jen dodatečnou roli. Ústředním motivem je podle Vejnara permanentní hrozba ztráty příčetnosti pro všechny zúčastněné. „K hororovým prvkům přistupujeme s dávkou ironie, konečný dojem bude komický. Nepříjemné pocity ale nechceme jednoduše spláchnout snahou o vtip, v člověku mají zůstat. Ten příběh je plný tísně a nejistoty,“ podotkl.

Tvůrci nechtěli oslovovat filmové hvězdy, nakonec si to ani nemohli dovolit. „Pro roli Jirky a jeho mámy nás nenapadl nikdo z lidí, které bezprostředně známe,“ popisuje Vejnar. „Pro roli matky jsme vybrali Simonu Pekovou z brněnského HaDivadla. A Simona pro nás tu postavu brzy ztělesnila, nejspíš s ní má i ledasco společného, i když je na rozdíl od ní schopná mnohem většího nadhledu. Dokonale chápe scénář, a to do poslední nuance. Mluví o sobě jako o ‚poslední české expresivní herečce‘ a je schopná zahrát scénu na několik způsobů, abychom se pak ve střižně mohli rozhodnout, k čemu se přikloníme,“ objasnil spoluscenárista a spolurežisér.

Jirku pak hraje Jiří Rendl, který není moc okoukaný, ale oba režiséry zaujal ve Ztraceni v Mnichově. Jeho ženu Anetu ztvární Annette Nesvadbová, kterou si oba pamatovali z divadla Disk. „Myslím, že pro všechny tři jde o první hlavní roli ve filmu. A doufám, že se jim ta příležitost časem zúročí třeba ve formě dalších nabídek, protože jsme jim nemohli zaplatit úplně standardní honorář. „Náš film je navíc plný složitých dialogů, nejde o tiché bloumání místnostmi, pro herce to byla opravdová výzva a snad i zábava,“ řekl Pavlíček.

Na place je prostor improvizovat, jak popisuje Vejnar. „Jsou dialogy, na kterých trváme, a to do posledního detailu, záměrné nedokonalosti a špatného slovosledu. V jiných chvílích naopak necháváme hercům trochu volnější ruce, aby si postavy dotvořili. To ostatně probíhalo už na zkouškách. Někdy jim dokonce vysvětlíme dynamiku scény a necháme je přehrát ji s jejich vlastními replikami. To nám umožňuje najít přirozená řešení, která by nás od stolu nenapadla.“

Harmonogram herců neumožnil postupovat chronologicky, třináctý natáčecí den, poslední v Praze, se tedy vytváří záběry, které v plánu zbyly. V tuto chvíli šlo o scénu, kdy se matka nacpe k ústřednímu páru na balkón a ruší je v jejich hovoru. Scéna bude umístěná v první třetině filmu, kdy si ještě postavy ujasňují, jaký bude jejich vzájemný vztah. Matka má poprvé začít hrdiny zneklidňovat tím, jak rychle mění tón mezi vyčítavým a přívětivým. „Jako monstrum působí hlavně z úhlu pohledu Anety, ale v jiných scénách zůstaneme s matkou o chvíli déle, abychom trochu pochopili její úhel pohledu,“ vysvětluje Vejnar.

Celý projekt je opravdu bleskově rychlý, na poměry celovečerního filmu nevídaně. V únoru byl hotový nápad, v červnu první verze scénáře, druhá a finální se zrodila v říjnu a třetí vzniká za chodu během natáčení. Jak vysvětluje Vejnar: „Naše produkce je o úspornosti času i prostředků. Proto se sedmdesát až osmdesát procent filmu odehrává v tomhle bytě. My dva a náš kameraman Šimon Dvořáček nedostaneme žádný honorář, jsme vlastně koproducenty,“ upřesnil.

„Kluci za námi do Artcamu přišli s druhou verzí scénáře,“ pokračuje Schmarc, „a protože oba znám, hned jsem se do toho pustil. Neberu to jen jako distribuční vklad, ale i produkční, protože je mi sympatická právě snaha oprostit se od institucí a udělat film tímhle trochu guerrilla stylem. Je to dobré gesto ve chvíli, kdy tu všichni v depresi lamentují nad tím, jak u nás nejde nic pořádného natočit. Samozřejmě, že takhle nemůže vznikat každý film, protože filmaři musí taky vydělávat, ale obzvlášť mladí tvůrci můžou zvážit zkusit si alespoň jednou něco podobného. Skvěle se tu tvoří a utužují vztahy, atmosféra celého projektu je úžasná,“ podotkl.

U takto rychlé produkce samozřejmě hrozí riziko nedodělků. „Do našeho filmu se dostává hodně živosti a někdy i chyb, podle mě ale většinou dobrých, které dodávají dojem bezprostřednosti,“ věří Pavlíček. „Nechceme točit guerrillový film v tom smyslu, že by vypadal jako spíchnutý na koleni. Děláme žánrovku, která si hraje s principy hororu a thrilleru, ne mumblecore.“ I Vejnar a Schmarc si přejí, aby si snímek zachoval profesionální audiovizuál odpovídající žánrovým standardům. Nepůjde tedy o typ produkce jako u snímku BANGER., kde má publikum na první pohled vidět, že se jedná o příspěvek vznikající za „divokých“ podmínek. A to přestože Přišla v noci je s rozpočtem okolo jednoho milionu zásadně levnějším filmem než BANGER., který se vyšplhal skoro k sedmi milionům.

Schmarc si nedělá naděje, že na Přišla v noci budou chodit zástupy lidí: „Doufáme ale, že se nám aspoň podaří ukázat, že takhle malé filmy můžou existovat a mají smysl. Vůči ničemu se nevyhraňujeme, chceme prostě udělat dobrý snímek, který nás bude bavit. Chceme se bavit o zobrazených tématech, ne o české kinematografii. Přesto jí ale ten projekt jako takový může být prospěšný.“ Vejnar souhlasí: „My nepíšeme manifesty ani ten film nebereme jako součást nějakého hnutí. Nelze říct, že bychom se hlásili třeba k programu nové české intimity, oceňujeme ale jejich snahu z principu, protože vidíme stejné problémy.“

Pražská část celkem šestnáctidenního natáčení tímto dnem skončila, zbytek filmu se dohraje na chatě ve středočeské vesničce Cholín, kde oba tvůrci z velké části společnými silami sepsali scénář. Schmarc popisuje dynamiku obou tvůrců: „Z toho, co vidím, Tomáš je placový praktik, je zvyklý organizovat věci a řídit techniku, Honza zase komunikuje s herci, řeší rytmus a všímá si detailů. Nejsou to velcí egoisti, takže si většinou roztomile dávají přednost a pozor, aby se vyjádřil i ten druhý.“

Přišla v noci pak čeká fáze střihu, která bude trvat „tak dlouho, jak bude potřeba“. Přesto tvůrci doufají v uvedení v polovině příštího roku. “Vzhledem k tomu, že high concept horory dnes frčí, doufám, že se nám podaří zaujmout i nějaký festival. Karlovy Vary nás určitě budou posuzovat, jak dělají asi u každého filmu, ale snad to tím neskončí a dostaneme se i do světa,” zakončuje Schmarc.

Snímek BANGER. je spíš komedie, která se až ke konci překlopí v drama. Možná nejlepší český film roku je natolik propojený s hudbou, že i celá recenze je tentokrát hlavně hudební.