Falešný trailer to dotáhl na celovečerní film. Největšího podivína americké popkultury v něm ztvárňuje Harry Potter. Stálo to ale za námahu?

Americká streamovací služba Roku se rozhodla podpořit společnost Funny or Die, která v roce 2013 uvedla na YouTube falešný trailer na Yankovicův tehdy neexistující a neplánovaný filmový životopis. Vtip spočíval v tom, že ve středu snímku stylizovaného jako seriózní oscarové drama stál tento veřejný blázen.

Do videa se zamiloval internet i samotný Yankovic, který ho pouštěl na svých koncertech. Začalo se mluvit o tom, že by to možná stálo za pokus a na rozdíl od jiných trendů zájem nepolevil. Takže nyní tu máme celovečerák. Pro hlavní roli se dokonce podařilo splašit Daniela Radcliffa.

Pokud ale doufáte, že se o populárním baviči něco dozvíte, čeká vás zklamání. Natočit životopis Weird Ala „normálně“ by ostatně bylo velkou urážkou tohoto mistra nonsensu. Celý snímek je proto přesně v duchu falešného traileru pojatý jako parodie všech životopisných klišé, která existují. Přestože Al se podílel na scénáři a ztvárňuje jednu z vedlejších rolí, děj nepředstaví až na naprosté výjimky prakticky žádnou situaci, která by opravdu vycházela z jeho života. Místo toho sází jeden vtip za druhým a dělá si ze sebe legraci.

Stačí si vzít úvod. Alův hrubiánský otec, který pracuje „v továrně“ (a není schopný říct, co v ní vůbec vyrábí), na svého syna brutálně řve, aby se okamžitě vzdal svých snů. Dokonce rudý vzteky rozmlátí jeho první akordeon na kusy. Nic z toho se ve skutečnosti nestalo, Alovi rodiče svého syna v jeho kariérní volbě vždy podporovali. Jenže to by přece byla nuda! Jeho dětství ve filmu je tedy pojato spíš jako parodie raných let všech historických osob ve všech biografiích a scéna je napsaná a zahraná tak absurdně, aby to bylo velmi patrné. Tak pokračuje celý film.

Al nechodil s Madonnou, nikdy neměl problémy s drogami ani s alkoholem, neunesl ho Pablo Escobar a Beat It Michaela Jacksona není parodií Yankovicova Eat It. Publiku bude sice jasné, že tyto události neodpovídají skutečnosti, protože celý film se pohybuje zcela zřejmě mimo hranice realismu, někdo by ale přece jenom mohl předpokládat, že alespoň část děje musí být zveličenou verzí něčeho, co se opravdu stalo. Není tomu tak. Nejde samozřejmě o chybu, jen je třeba mít to na paměti.

Režisér Eric Appel navazuje na tradici, do níž patří třeba podobně laděná parodie Walk Hard z roku 2007, jež si rovněž střílí z životů ztrápených umělců, kteří zažívají největší trápení na světě a svá smutná srdce vylévají do teskných písní. John C. Reilly se tehdy inspiroval hlavně Johnnym Cashem, jehož teatrální životopis Walk the Line o dva roky dříve sbíral největší mainstreamové filmové ceny. Weird v mnoha ohledech tuto vlivnou parodii kopíruje, snímek je ale bohužel celkově méně promyšlený a více jednotvárný.

Vážně míněný životopis by mohl snadno odhalit, že když Yankovic přijde večer z práce, je to nakonec celkem normální člověk s normálním životem. Jenže tvůrci se rozhodli vycházet z toho, že jeho veřejná persona je stoprocentně autentická a celý Alův život je právě tak šílený jako jeho vystoupení.

Totéž platí pro všechny ostatní přítomné celebrity, které jako by zamrzly vždy v okamžiku své největší popkulturní relevance. To je logika komediálního skeče a prozrazuje to původ filmu v krátkém videu od Funny or Die. Ostatně celý snímek je koncipovaný jako série scének, u nichž není příliš důležitá kontinuita ani gradace. Přestože řemeslná stránka převyšuje běžné YouTube video, původ filmu není těžké odhalit. A když má stejný přístup zvolený pro tříminutový klip utáhnout hodinu a tři čtvrtě dlouhý film, tvůrci si koledují o problém.

Bohužel v tomhle ohledu nenachází žádné úžasné řešení. Zatímco Walk Hard se vyjadřovalo k filmovému i hudebnímu průmyslu a pokoušelo se fungovat i jako film se začátkem, prostředkem a koncem, Weird brzy upadá do monotónnosti. Jediné, co se trochu stupňuje, je úroveň šílenosti. Princip humoru vychází z toho, že všechny postavy na hrdinovy parodické písně reagují, jako by se jednalo o nevídaný zlomový a provokativní styl hudby, jež zní posluchačům jako vystoupení Franze Liszta. Al si tedy musí projít stejnou životní cestu plnou vzestupů a pádů, jaké jsme zvyklí sledovat u dokumentů o Jimim Hendrixovi či Kurtu Cobainovi. To jistě vede k několika vtipným momentům, samo o sobě to ale nemůže stačit.

Potvrdilo se, že tenhle námět utáhne jen falešný trailer a tím to končí. Aby se dal takový gimmick natáhnout na celovečerní stopáž, tvůrci by museli přijít s nějakým dalším nápadem. S příběhem, který má smysl vyprávět. S tezí, kterou má smysl artikulovat. Weird: The Al Yankovic Story ale naplňuje až tragicky doslovně myšlenku náhodného tříminutového spotu rozšířeného bez dalšího rozmyslu na celovečerní stopáž. Není to katastrofa, pár momentů je vtipných a Radcliffe si roli zjevně užívá, je však patrné, že jediný důvod, proč to existuje, je velký počet lajků u virálního videa. Lepší je najít si na YouTube nějaké Alovo vystoupení, kde stejně přímočarý humor najdeme v mnohem koncentrovanější podobě a jeho parodie si užijeme od začátku do konce, zatímco ve filmu slyšíme jen pár ukázek.

V posledních dnech nás německá a česká bulvární média zásobovala dezinformacemi, že se zakazují filmy s Vinnetouem. Není to pravda. Je ale pravda, že mayovky jsou v něčem překonané a třeba i lehce rasistické?