Mysteriózní drama 1899 skvěle využívá prostředí parníku trčícího uprostřed oceánu, ale chytrosti moc nepobralo
Dnes už takových projektů tolik nevídáme, protože Hollywood se v produkci a distribuci vyšvihl natolik, že už mu co do velkofilmů nedokáže konkurovat ani celá Evropa dohromady. V nejlepších momentech 1899 si ale lze vzpomenout na éru Pátého elementu či Nekonečného příběhu. Jde především o německou produkci (tamní fond dokonce udělil rekordní sumu), v níž se mluví snad desítkou různých jazyků. Nejvíc německy a samozřejmě anglicky – jak u europudinků bývá, hlavní role jsou obsazené britskými a americkými herci, aby to měl výsledný produkt snadnější na mezinárodním trhu. Američané se také podílejí finančně.
Pro europudinky je typické, že se snaží naskočit na ty největší trendy odpozorované od amerických konkurentů, takže výsledek je zčásti „hollywoodštější než Hollywood“. V mnoha ohledech ale chybí know-how dovést imitaci k dokonalosti, takže vzniklé dílo je vždy tak z 80 % velmi povědomé a z 20 % v něm něco těžko pojmenovatelného nesedí. To není nutně špatně, právě tahle odlišnost může nakonec přidat šmak originality a odlišnosti, které jsou v jinak mustrovém produktu rozhodně potřeba.
Ztraceni na lodi
Stejně tak je tomu u 1899. Pokud bychom chtěli v rychlosti seriál představit, řekneme, že jde o „Ztraceni na lodi“. Průkopnický seriál Ztraceni, který mezi lety 2004 a 2010 dláždil cestu k zrodu quality TV, sledoval skupinu trosečníků na pustém ostrově, kteří po přežití havárie letadla začali zjišťovat, že s místem, na němž uvízli, něco není v pořádku. Něco, co se vymyká zákonům reality. Velmi podobně je na tom i 1899, jen s tím rozdílem, že pověstná „mystery box“, formulovaná producentem a režisérem J. J. Abramsem, tu nemá podobu prosluněné pláže, ale luxusního parníku uvízlého uprostřed oceánu.
Tvůrci Baran bo Odar a Jantje Friese, kteří mají na svědomí už úspěšné Dark, správně vytušili potenciál zaoceánských kolosů, které představují úžasné prostředí pro dějiště mysteriózního příběhu. V širokém povědomí je dnes zlatá éra paroplavby spojená hlavně s katastrofou Titaniku, takže vzpomínáme především na to, jak děsivé je, když se takto obrovská loď potápí. I když se ale taková loď drží na hladině, stále jde o klaustrofobní prostor odtržený od zbytku světa, kde lidé většinou žijí bez pořádného světla a vzduchu, jsou přísně členění do tříd podle výše majetku a jejich žaludek je často odkázaný na milost a nemilost moře. To má samo o sobě obrovský potenciál! A temné, skřípějící chodby a kajuty z 1899 s těmito podmínkami pracují s patřičným důrazem.
Tvůrci ale ze Ztracených nepřejímají jen to dobré, ale i špatné, nebo přinejmenším rozporuplné. Předně je třeba přistoupit na to, že záhady tu nejsou od toho, aby byly uspokojivě zodpovězeny a aby se odhalil nějaký brilantní plán, ale pro samotné napětí během jejích pomalého rozvíjení. Při zpětném pohledu je zjevné, že chování většiny postav nedává velký smysl, každá z nich nesmyslně tajila zcela zásadní informace a chovala se k sobě nepochopitelným způsobem prostě proto, aby publikum zůstalo co nejdéle v nejistotě.
I proto působí psychologická rovina nakonec neuspokojivě. Pokud se někdo nechá strhnout řečmi hlavní hrdinky o funkcích mozku, bude tím zklamanější. Časová investice do osmi epizod naštěstí není tak velká, aby se člověk musel cítit vyloženě podvedený, když mu dojde, že se nakonec nedočká žádného hlubokého zjištění, ale dalšího šíleného zvratu.
Hlavně se zavděčit
Osm epizod však přináší nevýhodu při práci s charaktery. Tvůrci by chtěli budovat ansámblovku, každá epizoda je tedy rámovaná pohledem jedné konkrétní postavy, kterou díky tomu můžeme poznat z nového úhlu pohledu. Ano, i tenhle trik je vypůjčený od Ztracených a jejich slavných flashbacků. Jenže zatímco Ztraceni měli šestkrát dvacet dílů, 1899 má mnohem méně prostoru. Hrdinové a hrdinky nedostávají stejnou šanci zazářit a většinou nepřekročí hranici velmi rychlého náčrtu.
Krom protagonistky (Emily Beecham), tajemného muže, který je jí v patách (Aneurin Barnard), chlapce zachráněného ze ztraceného sesterského parníku (Fflyn Edwards) a kapitána (Andreas Pietschmann) se nikdo doopravdy nedočká uspokojivého dějového oblouku, i když je jasné, jak moc si tvůrci přáli takový dojem evokovat i u vedlejších figur. Hodně to souvisí i s tím, že další pasažéři netvoří kompaktní mikrokosmos a nevytváří se mezi nimi jasné dynamiky, vždyť velká část z nich si ani navzájem nerozumí. Existují na svých malých příběhových ostrůvcích a nemohou pořádně interagovat – v tomto nastavení by to pravděpodobně nefungovalo ani s dvaceti epizodami na sérii.
To zní docela špatně, ale 1899 vás nemusí zcela zklamat, když se vydáte právě tou úzkou cestičkou, kterou tvůrci vyšlapávají. Pokud se vám líbí kulisy zaoceánského parníku jako místa pomalu budovaného mysteriózního vyprávění a nevadí vám, že příběh směřuje k nesmyslnému konci; a pokud snesete, že intelekt a chování postav jsou otupené ve jménu toho, aby záhady vydržely co nejdéle, můžete zvážit koupi palubního lístku. Zaujme vás představa lodi nalezené uprostřed moře bez posádky, pouze s jediným němým chlapcem na palubě? Tajuplných dveří v podlaze každé kajuty vedoucí neznámo kam? Podivných artefaktů, patřících jakoby do jiné doby? Zvrácených psychologických experimentů? Zvratů posouvajících sledované do úplně jiného žánru? 1899 má to všechno!
Je to nakonec hrozná blbina, u níž si tvůrci udělali seznam cool věcí a vehementně se ho pokusili položku po položce odškrtat. Je třeba pravděpodobné, že se rozhodli každou epizodu zakončit nějakým klasickým rockovým šlágrem, nejspíš protože podobně pracuje s hudbou Westworld. Neřeší, že Westworld k tomu má na rozdíl od nich tematický důvod, protože se v něm řeší komercializace a zacyklení lidského chování, takže zpracovávání notoricky známých melodií má v ději místo. V 1899 ne, jenže vypadalo to cool v Americe, tak to bude vypadat cool i u nás, sakra! Ta snaha zavděčit se je vlastně trochu roztomilá a nemusíme ji nutně odsoudit jen pro její průhlednost. Je potřeba upravit očekávání a spokojit se s hezkým mysteriózním pozlátkem.
hodnocení: 60 %
Kinolog: Vraždící kulturistka dostala 25 let za mřížemi. Nyní promluvila a nestačíme se divit
Sally McNeil byla úspěšná sportovkyně s nebývalou fyzickou silou. Nikdo by jí nevěřil, že je obětí domácího násilí. Jenomže její manžel byl kulturistický šampión. Třídílný dokument Netflixu nahlíží dávnou kauzu z mnoha stran.