Profilový obrázek

lamps

Komentáře 2 205

Od nejnovějších
  1. Ghost in the Shell
    Ghost in the Shell (1995)
    9
    Mohou mít i počítačové kumulace dat svou duši? A pokud ano, k čemu je ještě dobré býti člověkem? Kdyby nitro umělé inteligence bylo tak bohaté, členité i kontemplativní jako filosofie a audiovizuál tohohle nadčasového skvostu, rozjímajícího nad zpracováním vlastní identity v neústupném digitálním věku, lidstvo by mohlo jít na odpočinek. Jenže opravdu by pak někdo (něco) ještě tvořil takhle oduševnělá a strhující umělecká díla? Řekněme že ne a považujme Ghost in the Shell za jednu z nejzásadnějších meditací nad futurismem a nad tím, co znamená existovat v nekonečné informační síti.
  2. Longlegs
    Longlegs (2024)
    8
    Charlie Manson očekával Helter Skelter, apokalypsu zašifrovanou ve stejnojmenném řízném fláku od Beatles. Bledý Longlegs okultně zneužívá geniální texty a melodie od T-Rex, kteří dovedli rozproudit taneční krev a současně vyhrožovat ozubeným chřtánem hydry, jenž se v tomhle bezútěšném filmovém prostoru snáší opravdu na všechny. V klasickém detektivním příběhu je Cageův loutkářský messenger všudypřítomný, ať už díky časovému rozptylu v důmyslně zapuštěných flashbacích nebo napojení na zvláštně senzibilní protagonistku, jejíž detektivní šestý smysl tu funguje jako projektor absolutního zla, číhajícího možná i uvnitř vaší rodiny. Dá se tak omluvit i související scenáristické zlenivění, kdy agentka s okamžitými projevy posttraumatické stresové poruchy příliš snadno proniká do nitra dekády nerozluštitelné záhady. Je sympatické, že celý film detektivně krouží rozklíženou individuální pamětí ohledně jedné navracející se sekvence, jak to dělal ve svých giallo pátračkách také Argento. A že přitom nepřestává být dusným hororem s cejchem satanských třech šestek, v němž má zlo trvale navrch a projevuje se i nepředvídatelně, s pocitového hlediska neodbytně – ačkoli je sbírání stop někdy příliš nahodilé (a zajímalo by mě, co se stalo s dopadeným týpkem v úvodu), atmosféra pomyslně neopouští hnusné doupě Buffalo Billa a fakt se mnohdy cítíte, jako když se pod vámi pootevřela pekelná brána. Perkins je v tomhle unikátně šikovný a navíc tu má zase božskou Maiku Monroe, která si to musela psychicky vytrpět a ustála to skvěle. Tím si sám o sobě tentokrát nejsem tak jistý.
  3. Vetřelec: Romulus
    Vetřelec: Romulus (2024)
    8
    Řadím se k té spokojené části znalců série, a to celkem výrazně. Na úrovni worldbuildingu se najdou nějaké lapsy, aktivita Weylandu je tady z pohledu syžetu překvapivě pasivní na to, jak moc tenhle původně zlý korporátní stín hýbe s celou mytologií a má prsty snad v celé galaxii. Ale jinak si teda vůbec nemyslím, že by to Alvarez zahrál jen na jistotu, jak mnozí naznačují. Nejenže vrhnul strašně úsilí do detailu a nabízí skvělé hororové sekvence, u nichž vám bude po těle nepříjemně, ale současně nezapomíná na další budování už tak spletité ságy. Jednak tematicky, v podobě linie “Jekyll a Hyde” androida, který v kostce zvýznamňuje paradoxní filosofii evolučního inženýrského vývoje založeného na pokroku na úkor empatie a hodnoty jediného života (nebo jedné posádky). A navrch vnáší emoční vazbu k hrdince, která v průběhu graduje a zásadně ovlivní její jinak diskutabilní finální rozhodnutí. A jednak opět v rámci evoluce celé ságy, která už víceméně stojí na smazávání rozdílu mezi stvořitelem a výtvorem, mezi dárkyní života a jejím systémovým zneužitím. Dvojí finále tak nejprve uzavírá emoční oblouk s androidem a hrdinkou, kteří čelí nejen inženýrským hororovým konstruktům, nýbrž i samotnému inženýrovi, androidovi v čistém korporátním módu Jekyll. A posléze, v pro mě velmi uspokojivém zúčtování, pečetí tematických vývoj ságy. Všechno je přitom řízené atraktivní sítí deadlinů, o nichž nejprve někdo lže, pak se víceméně srovnávají s časem projekce a nakonec se ještě urychlují nápaditým blbnutím s gravitací, u něhož jsem stejně jako u letošní Godzilly s Kongem netušil, jak moc ho v téhle franšíze potřebuji vidět. Nějak mě nezajímá, že z psychoanalytických, matriarchálních a bůhvíjakých dalších důvodů souvisejících se sexuální symbolikou to pro někoho není tak šťavnaté jako původní trilogie. Nikdy to nebude stejně geniální jako jednička nebo vyvážený co do akce a vývoje postav v ní zakořeněný jako dvojka. Ale je to vynikající horor, kde fakt máte z těch hnusáků husinu, a ve většině aspektů i velmi dobrý film ze světa Vetřelce, který posouvá zase o kus dál. A můžete si klidně remcat.. 85 %
  4. Deadpool & Wolverine
    Deadpool & Wolverine (2024)
    5
    Mému vkusu vzdálená chujovina, u níž mě její extrémní popularita a trhání kasovních rekordů vyloženě vadí. Vyjma dílčích hlášek, skvělého Jackmana a rozdováděného Macfaydena jsem si z toho neodnesl vůbec nic a upřímně bych čekal, že nebudu až v takové menšině. Reynolds a Levy plodí ty nejprůměrnější drahé produkce Hollywoodu a tady jim každý tleská jen proto, že dle očekávání tepou do Disneyho, který si už s Marvelem a mnoha dalšími nekonečnými seriály neví rady a nenávidět ho je v módě. Že je to prostě Deadpool, to není žádný argument. Teď je z něj navíc součást nějak zavedeného fikčního světa a měl by v jeho mantinelech dávat smysl, což ale tvůrce nezajímalo. V podstatě nic dramatického a vlastně ani akčního tady nefunguje, a to včetně motivací záporáka i ukotvení vykupitelského narativu, kdy se prostě nejde zbavit pocitu, že ti dva spolu musí být jen proto, že i herci se náhodou kamarádí. Tenhle patvar bez tempa taky vznikl jen proto, že z korporátního hlediska musel, je to fakt víc mediální a kulturní póza než film.
  5. Strom na dřeváky
    Strom na dřeváky (1978)
    8
    Strom na dřeváky je autentickým okénkem do částečně přežitého způsobu života, který ještě před sto lety svíral většinu populace. Nejsme ušetření ani dost hraničních výjevů z reálné prasečí porážky a Olmi důrazem na prostou každodennost víří paměť lidu, která je dost neúplná směrem k dobovému kontextu – národní události mimo statek se po většinu stopáže odehrávají mimo dosah venkovského prostředí, které zde působí současně krutě i melancholicky. Efekt znásobuje zapojení neherců z daného regionu, kteří zhmotnili téměř zapomenutý odkaz svých předků.
  6. Žraloci v Paříži
    Žraloci v Paříži (2024)
    6
    Zajímavý, tak trochu emmerichovský eko-thriller, dějově někde na pomezí Rozpoutaného pekla a Čelistí. Tedy filmů, v nichž katastrofu vždy předjímal jediný člověk stojící proti zavedenému systému, šlapajících jako charakterové thrillery o lidské odvaze a pospolitosti. Žraloci v Paříži oproti tomu věnují postavám minimum času a namísto emocí reprezentují důsledek eko-katastrofy a postoje zákonně zodpovědných lidí, jimž je všechno putna. Žralok je tu vlastně obětí, k níž traumatizovaná hrdinka necítí slepou zášť a na jejíž pomoci se podílí střelené aktivistky, podle nichž si nekontrolovatelně rostoucí žralok v hlavním městě zaslouží bezúhonně eskortovat. Zmutovaný predátor se skrývá v zašpiněné Seině, která vyplavuje zbytky lidských těl, a stává se jakýmsi fantomem nezastavitelné evoluční a ekologické změny. Benátky, kde Stephen Baldwin bojoval s filmovým žralokem roku 2008, se možná reálně potopí kvůli stoupající hladině oceánu. Žraloci v Paříži se pokouší deklamovat zranitelnost kompletního vodního ekosystému a svůj žánrový argument dovádí až do bodu, kdy příroda kope sama za sebe a lidé už nejsou morálními hrdiny, kteří si zasluhují vyhrát. Absurdní závěr, kdy žraloci úplně přestávají dbát na suchozemský práh a lidem jakoby záměrně ničí vodní infrastrukturu, je v tomhle podvratném ohledu vyloženě rebelský a guilty pleasure jako hrom. Celé to možná nedává valný smysl a provedení jednotlivých nápadů až na výjimky (úvod, katakomby) nic moc… Už za odvahu a pokus o rozběhnutí potenciálně zábavné žraločí série (tady se všichni tváři strašně vážně a vzhledem k docela komplexní formě vyprávění to působí až kouzelně) si tohle takový hejt nezaslouží.
  7. Dèmoni
    Dèmoni (1985)
    7
    Démony spolu s nejmladším Bavou psal také legendární režisér Suspirie Dario Argento a taková konstelace je na výsledku patrná. Neskrývané béčko zpočátku nápadně vykrádá Briana De Palmu (Výstřel), načež se přesouvá do prostorů jediného kina, v němž se osazenstvo stejně jako postavy v promítaném bijáku proměňuje v krvežíznivé démony. Přenášení infekce podobné zombie zapříčiňuje nejprve prokletá vystavená maska, poté stačí i malý škrábanec. U nich to však nezůstává, a přestože rozjezd limituje nízký rozpočet, poctivý make-up a masky stačí na poctivý brakový gorefest v rytmu rockové a syntetické muziky. Názorné skalpování, trhání kůže, ukusování prstů či vydloubání očních důlků obklopují překvapivě zručné řemeslo, kde se dobře pracuje s osvětlením a barvami a vítězí čiré tvůrčí nadšení. Některé momenty dokonale vystihují italské giallo krváky obecně, i když v jednotlivostech pikantnější je třeba Fulciho kult Zombi 2 (1979). Divoký závěr s ustaveným heroickým protagonistou je dokonce inspirativní předzvěstí Braindead a blbnutí s motorkou ve zdemolovaném kině je možná nejzábavnější tamního kratochvílí do doby, než jiné vypečené filmové promítání navštívili Tarantinovi hanebný pancharti.
  8. The Sadness
    The Sadness (2021)
    8
    Tradiční námět zombie pandemie se tu překlápí do sociálně kritického hororu. A to s nezanedbatelnou hrstí emocí, neboť ústřední zamilovaný pár si k sobě musí najít cestu přes hordy běsnících nakažených, a s místy neúnosným násilím. Zdejší zombie totiž dovedou dál komunikovat a funguje jim paměť, jen všechny sociálně vstřícné pohnutky vytlačí zuřivá touha ubližovat. Ta vede i k sexuálnímu uspokojení a infikovaní lidé si vraždění, mučení a mrzačení užívají neporovnatelně víc než všichni zloduchové z Hostelu, Grotesque a dalších torture hororů. Míra sadismu je opravdu neudržitelná, příkoří se děje každému bez soucitu a tvůrci mají kvalitní technické zázemí, tudíž spoustu pytlíků s falešnou krví doprovází ještě přesvědčivé masky. Hned první mord spočívá v polití horkým olejem a strhání rozleptané kůže z obličeje, následná scéna v metru je zřejmě tím nejbrutálnějším, co kdy filmová postava předvedla s nožem. I zde přitom vycítíme nadsázku a exploatační vytržení z reality, přestože film si zachovává dobovou relevanci odkazy na koronavirus a rostoucí komunikační propast mezi lidmi, kteří mají své displeje a na druhé neberou zřetel – tedy dokud jim nepotřebují drasticky ublížit. Jako příkladná asijská žánrovka to končí nečekaným uhnutím k morálnímu aspektu a degradující tempo perverze kompenzuje přesně gradovaná osobní linie.
  9. Legend of Boggy Creek, The
    Legend of Boggy Creek, The (1973)
    7
    Náramně jsem se bavil. Není pochyb o tom, že Boggy Creek je pro hororový subžánr vydávající se za realitu vlivný film. Moc pěkně zachycuje fascinaci člověkem nepolíbenou přírodou, která se rozkládá přímo před naším prahem a jejíž znepokojivá melancholie přímo vnucuje představu, že tam číhá cosi nepřirozeného a děsivého. Po zhlédnutí nakonec máte pocit, že jestli by měl někde nějaký Sasquatch fakt žít, tak rozhodně v těchhle arkansaských bažinách, které Pierce nasnímal skoro poeticky. Zvlášť úvod spoléhající na zvukovou stránku je super a publikum naladí na to, aby rozebíralo obraz a v jednotlivých zákrutech pátralo po stínu, který tam nepatří. Není to found footage, ale docu dramatizace opatřená exploatačními manýry své doby, které bohužel oslabují napětí. Pár záběrů teleobjektivem na chlupatou bytost má parádní atmosféru, ale čím víc se ten maník v masce na scéně potácí a zahajuje home invasion, tím víc to jde do kopru. I tak je to ale osobitá nezávislárna z období, kdy horor pojímal svou nejatraktivnější formu. A s tím souvisí i to, že občas se u toho i hlasitě zařehtáte – pozdrav „kočce, která umřela šokem“ a také „třináctiletému chlapci, jenž vyrůstal jako zálesák a lovec a nikdy nezmešká příležitost skolit si jelena.“ Potažmo Bigfoota, jste-li z městečka Fouke, které chci odteď jednoznačně navštívit.
  10. Duna: Část druhá
    Duna: Část druhá (2024)
    7
    Nedokážu říct, do jaké míry je druhá Duna přeceňovaná, ale takhle zanícená odevzdanost ambicióznímu a skoro famózně obsazenému (Walken!!) projektu je fakt zvláštním úkazem. Docela závidím všem, kteří se takhle nechají strhnout vypiplaným vizuálem a burácivým audiem, které tvoří dobrých 50 procent dramatické složky. Možná i víc. Jedničku jsem si dal před projekcí znova a nakonec mi přijde lepší, vyváženější v osobních a politických liniích, hutnější v načrtávání světa a pozoruhodnější ve finální degradaci tempa a soustředění na postavy. Dvojka chce být kolosem, který se tou chtěnou velkolepostí přesycuje a citelně mu schází vypravěč kalibru Erica Rotha. Villeneuve pevně ovládá inscenaci a řadu záběrů bych si klidně zarámoval také díky Fraserově práci se světlem, ale ten film je tak trochu dějový zmetek. Vynáší se do nebes jako dokonalá adaptace, ale já si při něm spíš uvědomil, jak je knížka vlastně skvělá a obsáhlá. Tady se dvě hodiny vedou řeči, jestli Paul je, nebo není vyvolený, což není moc objevné. Poslední třetina pak odnikud přivede Joshe Brolina a začne chrlit militantní zrcadlo dnešního světa, melodrama o pomstě či morálně a emancipačně chabou ideologii náboženství v takovém halabala podání, až jsem prostě netušil, jestli má kýžené sdělení vůbec nějaký pilíř, natož pak komplexní rám. Hrozně se hraje na osudovost, ale sledujeme spíš precizně ošetřený hollywoodský kýč, který v nejdrzejších momentech vykrádá poetiku Šíleného Maxe a v rozložení sympatií je až osmdesátkově cheesy - z Butlera jsem si teda na zadek nesednul a byl šíleně šablonovitý, při heroickém a bleskovém faceoffu Brolina a Bautisty jsem se musel až smát. Asi to chci někdy vidět znova, ale pochybuji, že v tomhle vznešeném bordelu někdy najdu něco víc než jen respekt nad totální epičností, která je důležitější než podnětnost dramatu. Film, v němž se toho v obrazu děje hodně, ale vlastně se stane hrozně málo a nikdo z herců si neuvědomuje, že jsou hlavně věšáky na poddimenzovanou zážitkovou exhibici.
  11. Godzilla x Kong: Nové impérium
    Godzilla x Kong: Nové impérium (2024)
    8
    „Help, I'm steppin' into the twilight zone…“ Nejde srovnávat, ale užil jsem si to stokrát víc než druhou Dunu. Wingard propůjčuje téhle uřičené kaiju fantasmagorii sebevědomý formální ksicht a mně osobně dělá obrovskou laskavost – vždycky jsem si říkal, že japonskou monstrságu bych hrozně rád nakoukal a strašně moc bych ji chtěl mít rád, ale vizuální provedení je u starších kusů prostě tak katastrofální a směšné, že to nedokážu. A teď jsem dostal hollywoodský dárek s prvotřídními efekty, kde se dějí tak šílené a tak zábavné věci, že moje neskrývaně spokojená tvář v kině mohla být skvělým úlovkem pro skrytou kameru. Je to už skoro úplně odtržené od reálného světa, ale jeho zapojení a interakce s monstry, zasazování mezi ničené pamětihodnosti a technologický futurismus jsou současně kreativnější a svým způsobem i stylovější než kdy dříve. Pomáhá tomu už jen dobře vložené zapojení dokumentární formy, zpravodajství a nakonec i zoomování jak z archivu Monarchu. Tempo je neskutečně šláplé, a přestože postava konspirátora už je trochu pasé, lidské postavy vůbec nepřekáží. Vévodí stejně Kong, jehož etudy nabízí zase jiný zážitkový experiment a jeho polidštění rozprostírá plno nových možností, jež nyní chtě nechtě musím nazvat vzrušujícími. Podzemní říše vypadá jako nový zlatý důl pro těžbu dolarů ze světa tak neurvalého, že v rámci západního mainstreamu nemá dlouhodobě konkurenci. Antigravitační bitka Godzilly a Konga mě naprosto překvapila i vrchovatě uspokojila ty divácké choutky, jež mám hluboko zakódované a je zatraceně složité jim dopřát nějakou euforii. Edwardsova Godzilla mi šmakuje víc, ale tohle je dílo naprosto odpovídající svému kánonu i námětu a já za něj děkuju. „My beacon's been moved under moon and starWhere am I to go, now that I've gone too far?…“
  12. Talkshow s ďáblem
    Talkshow s ďáblem (2023)
    8
    Originální je určitě správné slovo a naštěstí si k němu píši ještě „soudržný“. Tenhle film mohl dopadnout lépe, ale rozhodně i mnohem, mnohem hůř. Pohlcení do 70. let je vypiplané určitě i estetikou, ale především kulturním pozadím, na úrovni explicitních, referenčních (přímo odkazují k věcem a místům, které něco znamenají) i symptomatických významů (myšlenka odvozená od obecných představ určité části společnosti). Od počátku talkshow záznamu v podstatě dýcháme dobový vzduch a máme spoustu otázek ohledně hlavního hrdiny, jeho napojení na Bohemian Grove a úmrtí manželky. Líbí se mi, že satira senzacechtivé televizní sítě je možná dost okatá, ale přece úzce souvisí a podporuje základní hororovou linii kolem protagonisty, jehož David Dastmalchian zahrál báječně – stoprocentně soustředěný a v mimice přesný výkon. Líbí se mi, jak to celé opravdu působí tak trochu cheesy a neškodně, stejně jako formát fiktivního pořadu, v němž moderátor pro vysokou sledovanost provádí psí kusy a vedle senzibila či démonem posedlé dívky si pozve i skeptika, jenž vše viděné a podezřelé arogantně vyvrací jak Babiš ve sněmovně. Úplně se mi nelíbí střídání barevného found footage materiálu s černobílými náhledy do zákulisí, jež prolamují čtvrtou stěnu a jejich styl snímání nenapovídá tomu, že by je měl pořídit někdo, kdo s postavami dané situace prožíval. Kvituji však trpělivě budovanou záhadu, výbuch hororové show i ambivalentní vyústění, jež nutí k přemýšlení tím interpretačně příjemným způsobem – znovu to chci vidět, jelikož si potřebuji srovnat celé schéma a jelikož nepochybuji, že k němu napodruhé pocítím ještě větší respekt a obdiv. A to všechno za 86 minut a s minimálním rozpočtem. Wow.
  13. Godzilla Minus One
    Godzilla Minus One (2023)
    9
    Jako kdyby Spielberg byl Japoncem… Fascinuje mě to spojení kompaktně rozvíjeného blockbusterového vyprávění s velmi lokálními tematickými a formálními tradicemi. V podstatě od druhé sekvence se to vyvíjí úplně jinak, než na základě klasické žánrové normy očekáváme, přičemž potenciální nedostatky (potažmo historické věci a události, jež bychom očekávali a chtěli vidět) se v průběhu vynahrazují prostřednictvím sci-fi elementu v podobě rozohněné atomové příšery. Ve zdevastovaném Japonsku nepadne ani zmínka o jaderných útocích, místo toho sledujeme nejprve velmi osobní trauma dané nehumánním východním kodexem cti a pohrdáním společnosti v případě jeho nedodržení. Zároveň s vykupitelskou a romantickou osobní linií se rýsuje také národní japonské trauma, jež názorně reprezentuje právě Godzilla – netvor z mořských hlubin, jehož vojáci nejprve mají za neporazitelnou nepřátelskou zbraň na sklonku války a který následně předvádí to, co ona neporazitelná bomba skutečně napáchala. Postupuje se přitom velmi hladce na úrovni významu i odhalování hrozby, jedno s druhým ostatně souvisí. Z národního se celkem nenápadně přelévá do nadnárodního makropříběhu, když postavy zmiňují napjaté vztahy mezi USA a Sověty a žijí ve strachu, že studená válka jim opět zdevastuje obnovovanou zemi. Stejně tak Godzilla nejprve napíná fyzické svaly, poté na vodě poprvé předvede svůj plný arzenál, zatím pouze na velmi určitém cíli, a posléze po procházce městem udeří formou strašáka, jehož se už tehdy obávalo nejen celé Japonsko. Efekty jsou krásné a často subjektivní inscenace z bázlivých podhledů nemá slabin. Zvlášť ve chvílích, kdy monstrum obklopuje prach a vznikají přímé vizuální asociace s Hirošimou a Nagasaki. Film skvěle graduje do kolektivního úsilí, přičemž hlavní hrdina se postupně mění z východního na západního a příběh reflektuje třeba motivy z Nolanova Dunkerku. Finální akt udeří ve stoprocentní účinnosti díky bravurně koncipovanému vývoji protagonisty, jehož milostná linie pohání k sebeobětování, zatímco celkový morální přechod k vyšší hodnotě lidského života jej katapultuje k západnímu spielbergovskému rozuzlení. Opět se ukázalo, že Godzilla je možná fajn klaďas, ale jako záporák prostě nemá konkurenci. Lidé musí zapojovat intelektuální maximum, ale střet s nezastavitelnou a nepochopitelnou silou je přesto nerovný a nejednoznačný.
  14. Nech svět světem
    Nech svět světem (2023)
    6
    Tady chce být někdo režisér vizionář. Agresivně excesivní film, stylisticky až abnormálně sebeuvědomělý a přeplněný nepřirozenými záběry, které znemožňují jakékoli ponoření do prostoru a scénografické přilnutí k postavám. Jediný způsob, jak brát něco takového trochu vážně, je nahlížet na film jako na totální konspirační satiru, která všechnu autenticitu jen předstírá. Minimálně závěrečná scénka a celá linie s dcerkou a jejím oblíbeným seriálem jde tomuhle čtení vyloženě na ruku. Zvířátka se srocují, protože „ví víc než lidi“, lidi neví nic, protože nedrží při sobě. V mnoha aspektech je to znepokojivé a nestabilitu společnosti, již řídí vazby a systémy přístupné a srozumitelné jen hrstce nejmocnějších, to vlastně nepřefukuje. Rozhodně se ale přeceňují dramaturgické meze tohodle ironického námětu na skoro 140minutové dějové ploše, kdy Esmail opakovaně protahuje i sebevíc banální scény a strašně okatě jim cpe punc skoro až drastické důležitosti. Podobné filmy už vznikaly, a přestože mnohdy neměly až tak ambiciózní scénář splétající dohromady základní morálku, reflexi současného světa položeného na oltář technologií a sítě , katastrofické konspirace nebo mezilidské vztahy v neuchopitelné situaci, nabídly daleko víc žánrově rozptýlené zábavy (Bílý šum, trochu Greenland, Proroctví, Někdo klepe na dveře, Ulice Cloverfield 10). Nech svět světem rovněž nelze povýšit nad žánrovou satiru, i když se většinou tváří vznešeně a hlubokomyslně jak fasáda Wall Street. Najde se tu dost zajímavých nápadů a vlastně je fajn, že to má jinačí look. Ale v součtu jde hlavně o gimmick, jehož se po nějakém čase přejíte. Účel světí prostředky, a zatímco první zde obstojí na jedničku, druhé je dost nešťastně koncipované. 65 %
  15. Finestkind
    Finestkind (2023)
    8
    Velmi poctivé starosvětské drama o postavách svázaných s rodinným odkazem, které mě opakovaně zaskočilo tím, jak mění žánrové polohy a v pravidelných rozestupech kupí zásadní přepisující zvraty. Hned několik epizod na moři nebo s pašováním heroinu by vlastně vydalo na samostatný film, ale Helgeland si soudržnost v pohodě uhlídá až do trochu přeslazeného závěru. Skvělí herci mu dost pomáhají, a přestože u vrcholných scén schází tarantinovské vedení pozornosti, v komornosti je tentokrát nenápadný půvab. Podobné filmy, i když ještě přemýšlivější, dělá Scott Cooper, a nepřekvapuje mě, že i tady se objevuje Ben Foster.
  16. Silent Night, Deadly Night
    Silent Night, Deadly Night (1984)
    8
    Možná zásadní slasher osmdesátek, který zajeté schéma obrací naruby a triumfuje zvláštním vytěžením brakové psychologie. Už od druhé scény s dědou film nabere zneklidňující ráz a následky i kypření dětského traumatu zobrazuje možná vyumělkovaně s ohledem na subžánr, ale zato s až překvapivou účinností. Dobré dvě třetiny pak veškeré dusno překlápí v klasický béčkový cynismus, což je naštěstí dost zábava se sebejistou režií a kupou skvělých nápadů. Zářný důkaz, proč jsou tyhle 80s horory pro tolik lidí kultovní a pro řadu špičkových filmařů tak formativní. A navrch ještě černohumorné ambivalentní zakončení.
  17. Spider-Man: Napříč paralelními světy
    Spider-Man: Napříč paralelními světy (2023)
    9
    Geniální film, který to na dvou hodinách natírá nejen většinové hollywoodské konkurenci, ale také všem afroamerickým rapperům, kteří do schematických rytmů vypráví o tom, jak to mají v životě těžké, jak ‘haters gonna hate’ a jak se museli vydat vlastní cestou. Tohle je brutální menšinová a obecně coming of age odysea zabalená do těch nejatraktivnějších motivů komiksového žánru, který na osvobozující motivační myšlence ‘všichni můžeme být kýmkoli’ stojí. Dravé a hektické, ale maximálně přehledné. A s dokonale vybalancovanou mírou nerdovské komiky, hmatatelné osudovosti i civilních emocí.
  18. Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně
    Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně (2023)
    4
    Snydera nemusím a nejlépe mi pasuje k drahým videoklipům, ale z povahy se mi příčí těšit se na jeho opus magnum jen kvůli tomu, abych to frajersky setřel. Jenže Rebel Moon mi fakt moc nepomohl. První půlhodinka je přitom dost ok, Hopkinsův pacifistický robot je zajímavý a vypadá to, že hromadné vykrádání Snyder alespoň kočíruje v utlumenějším stylu. K originu protagonistky obšlehnutém od Gamory a celkovému vykreslení rebelské situace na bázi ,Star Wars mínus síla a charakterní postavy’ se přidává ještě ,Sedm statečných mínus charakterní postavy’. A v tu chvíli ztrácíte zájem, i když celkový koncept by mi ani nevadil. Stvořitele všichni sejmuli za opisování, ale tady je ukázkový příklad, jak vypadá vysokorozpočtová absence originality a formální organické jednoty. Je to zase sled komiksových stran, který by fungoval leda tehdy, kdyby to dělal Tarantino a do vcelku banálního příběhu vnesl svůj oddalovací narativ, zábavné postavy a nečekané zvraty. Tady není jediný vtípek, výprava je sterilní a jediné menší překvápko se váže na Hunnama. Tedy jasně nejcharakternějšího herce, jehož Snyder dokonale zazdí.
  19. Saltburn
    Saltburn (2023)
    8
    Zvěsti o kontroverzích a excesech se za mě nepotvrdily, Saltburn je velmi klasicky vystavěné vyprávění postavené na zrcadlení dvou ústředních postav a také dvou třídních světů, které se po dvou třetinách obrací na hlavu a poodkryje pravé záměry (jež zcela vysvětlí až v závěrečné polorekapitulaci). Podmanivě stylizovaný film o tom, jak dogmatizované boháče jejich okolí podprahově využívá, jehož satirickou artikulaci povyšuje na hutnou psychologickou partii hlavně Barry Keoghan - nelepší herec své generace, který ještě dokáže velké věci. Tady mu navzdory nečitelnosti jeho postavy snadno propadneme, jelikož slouží také jako objektiv do světa přetvářejících se školních institucí a ne tak pozérského prostředí majetné smetánky, která si svou pozici alespoň přiznává. Motivace infiltrujícího se hrdiny sice nejsou úplně jasné, ale jednotlivé postavy tu stejně jsou jen nositeli vnějších významů a nelze je brát úplně vážně. Spojení temného dramatu, ironie a cynismu je každopádně moc povedené a rád se k tomu někdy vrátím. Nemluvě o tom, co i v menších situačních rolích svedou herci jako Richard E. Grant nebo Rosamund Pike.
  20. Menu
    Menu (2022)
    7
    Má hlavní emoce po zhlédnutí se vztahovala na neodolatelnou chuť na cheeseburger, což je v kontextu příběhu vlastně pochvala. Menu dovede vtáhnout a pobavit, ale osobně se mi nejvíce líbilo rozkrývání lidských povah podle toho, jak jednotliví hosté reagují na ta nejlépe ošetřená a zkrátka nejgurmánštější jídla pod sluncem. Tehdy začnete většinou osazenstva pohrdat a ďábelské praktiky šéfkuchaře Fiennese si můžete užívat. Jenže Mylod sází na marxistickou kritiku kapitálu a hororovou zábavu svádí někam, kde je ve výsledku pořád jen neškodnou hororovou zábavou s triviálním poselstvím. Takže je to jak navoněná z prdu kulička, na níž ovšem máme díky šikovným tvůrcům obrovskou chuť. I takový chod nám někdy musí stačit, aspoň že je servírovaný s láskou.
  21. Jeden gól
    Jeden gól (2023)
    7
    Waititiho crowd pleasure aneb dosud nejpřístupnější film novozélandského mimoně. I tak je ale prošpikovaný jeho charakterem, legračními a tentokrát fakt božími ostrovany a příběhem, který lehkou komedii umí pozvednout tou nejupřímnější lidskostí. Pokud chcete, můžete se spolu s Fassbenderovým protagonistou duševně rehabilitovat a můžete mít radost z toho, jak ten film končí nevyhnutelně a přece nakažlivě. Fotbal prostupuje tlak a stres, který zdraví a životu obecně nesvědčí - a když se tomu vysmějeme, můžeme dokázat nejen na hřišti zázraky. 75 %
  22. Pátrání po Sugar Manovi
    Pátrání po Sugar Manovi (2012)
    7
    Dokument jsem registroval už v době uvedení, ale nevědomky jsem se přidal k celému světu a jeho protagonistu dalších 12 let ignoroval. Nedávno jsem Rodrigueze objevil díky Spotify a teď mi hraje tak často, že mi snad zadře jablečný software… Píseň Crucify Your Mind je jedna z nejgeniálnějších kdy nahraných věcí, jejímu rytmu, údernému riffu a poetice ani Bob Dylan nestačí. A když jsem se teď konečně dopátral Sugar Mana, chtě nechtě jsem se pral se slzami a definitivně se přemluvil ke koupi gramofonu, který debutově poctím albem Cold Fact. Dokument není kdovíjaký a až moc zanechává opar tajemnosti, který titulní detektivové jdoucí po stopě prchlivé hudební legendy prorážejí. Zbývá mnoho věcí, o nichž se chceme dozvědět víc (ať už to, co se sakra dělo s penězi za alba prodaná v JAR, nebo o následcích provalené jihoafrické slávy). Skončí se formou sladké pohádky, ale přece je to rozprávka ve vší své nepravděpodobnosti naprosto uvěřitelná a soběstačná. Rodriguez vyformoval sebe i velkou část jedné po právu nespokojené jihoafrické generace svými písněmi, které nosí srdce na dlani. A když se s ním seznámíme v několika rozhovorech, archivních záběrech a upřímně nadšených výpovědích lidí, jimž jeho hudba změnila život, nic víc k tomu nepotřebujeme. Příběh malého, skromného a pracovitého muže, jehož v domovské zemi přehlížené dílo si žilo vlastním transatlantickým životem, je zkrátka krásný, trochu hořký a inspirativní. Nadčasová hudba si své fanoušky nakonec vždy najde, a když je její autor takhle přízemní (v tom nejlepším smyslu slova) frajer, její konzumace je rázem ještě sladší.
  23. Zóna zájmu
    Zóna zájmu (2023)
    10
    Z plakátu, řídkého propagačního materiálu a dostupných ohlasů o formálních dominantách by jeden řekl, že ho Zóna zájmu už nemůže tolik překvapit. Od prvních sekund jsem byl fascinovanej tím, jak moc to není pravda. Už bílé titulky hlásající název na černém pozadí, které se dobré dvě minuty rozplývají stejně, jako se lidská těla spalují v popel, jsou brutálně silné. A skvěle předjímají ty na papíře jednoduché dominanty kolem kontrastujícího prostoru a povýšení zvukové stránky na vlastní dějovou linii, která v nás až symbolicky probouzí tu nejhorší představivost. Jednoduché kompozice a kamerové švenky snímají jemnou interakci mezi těmito dvěma prostředími/liniemi, kdy krásně nastrojená zahrada vertikálně přetéká v ponuré záblesky pekla, z něhož stoupá dým, ozvěny střelby a mučivých výkřiků. Glazer tuhle hranu obrušuje až surreálnými okamžiky, jež minimálně ve dvou scénách imitují hororovou inscenaci (náhlé probliknutí spalovny v pozhasínané chodbě a maminčin noční pokoj v záři ohně z lidských těl). Nikdy ale nejde o vytržení z naprosto realistického kontextu (až na dvě výjimky, o tom trochu níže). Už pečlivě načančaná zahrada, jíž se Hossova manželka tak zaujatě chlubí, svědčí prostě o precizní organizovanosti těch lidí, kterou aplikují i na nepředstavitelně rozsáhlou genocidu. Paradoxně tady, v chladných kancelářích a u telefonního aparátu, na nás nejvíc dolehne, jak olbřímí akcí byl holocaust na pouhou organizaci a kam až sahá jeho strašidelnost – nejen objemem smrti, ale též odtažitým pracovním přístupem těch na správné (sorry, špatné) straně pušky. Snad v žádném filmu jsem dosud nezaznamenal tak moc realistické chování postav; od témat ženských rozhovorů, s ledovým klidem protkaných zdánlivými triviálnostmi, jež z pohledu zde zamlčované historie působí tak děsivě („ty závěsy se mi moc líbily; do těch šatů prostě zhubne“), až po neposedné harašení synka. Ty zrůdy se chovají tak normálně, až jste v napětí, jestli a kdy se konečně projeví. Otočí hlavu směrem za výstřelem nebo to nějak verbálně okomentují. Doufáte, že minimálně Hedwiga prostě potlačila zbytky empatie a schovává se za fasádu nutnou ke spokojenosti v honosném obydlí. Jenže ne, žádná fasáda tam není, koukáme na vysvlečené, naprosto lhostejné a odporné figury. Zóna zájmu mě nepřestala překvapovat a fascinovat (z pro mě zkrátka nesetřesitelného interpretačního hlediska) už jen tím, jak dokázala tuhle hrůznou fádnost stupňovat natolik... přirozeně. Jde to proti běžnému diváckému komfortu třeba i v tom, jak místy falešně předznamenává nějaké dění (postava vejde do místnosti v záběru zdůrazňujícím telefon v popředí, ale aparát nakonec nesehraje žádnou roli). Momentálně i tak prostě nedokážu racionálně přijmout člověka, který nechá odpad s tím, že se nudil. Vždyť je to významově snad nejhutnější a nejdůležitější film o holocaustu, který dělá dokonalý protipól k Schindlerovu seznamu – ten nám brutálně působivě vnutil správné morální východisko (to jediné možné a nezpochybnitelné). Zóna zájmu připomíná absolutně chladnokrevné opomenutí zla, z čehož je nám až nevolno (kdo si stěžuje na absenci emočního napojení na postavy.. tak já nevím, trošku víc nad tím přemýšlejte, tak moc nepochopit to snad nejde), přičemž si vypomáhá dvěma skvostnými symbolickými sekvencemi. Snová se dovolává přehlíženého a zamlčovaného hrdinství, které bylo pro jeho aktéry noční můrou, ta závěrečná hovoří ani ne o nezbytném oprašování tragické události, jako spíš o děsivém výsledku a udržovaném odkazu precizně organizované „práce“ – a je to skoro čtverácky formou takového Jacquese Tatito... jenže v obráceném a kompletně hororovém významu. Možná se toho tentokrát zastávám moc útočně, ale to proto, že tenhle film si podle mě prostě zaslouží porozumění jako málokterý. Zatím tak na 95 %, zbytek si nechám napříště.
  24. Stvořitel
    Stvořitel (2023)
    9
    Snad v životě jsem neviděl tolik nesmyslných hejtů na očekávaný film, které jsou fakt absolutně mimo a dají se snadno vyvracet. 1. Ten film prý vypadá, jako kdyby ho napsala umělá inteligence: Odvozeno zřejmě od toho, že AI tu není za padoucha, nýbrž oběť všech lidských chyb (tedy i jejího samotného vývoje, pak chyby v programování mající za následek jeden zásadní zvrat). Nebudu se bavit o tom, že ten film je hodně politický a vyjadřuje se k americké zahraniční politice zejména druhé půlky dvacátého století; nebo o tom, že prostě následuje známé schéma vyvoleného spasitele s úkolem vytrhnout nevinné bytosti z područí agresivních a invazivních režimů (o tom kdyžtak později). Umělá inteligence by hlavně nikdy nezvládla (fakt tomu nevěřím) vycucat hollywoodský žánrový velkofilm, který v průběhu tak soustředěně a vyváženě osciluje mezi inspiracemi a zmnoženými perspektivami, jimž přisuzuje i odlišné formální dominanty. V pochopení pomáhá i rozdělení do kapitol, kdy každá nejen symbolizuje odlišný stupeň evoluce a současně kolo života (Stvořitel jako bůh, Dítě jako první zárodek, Přítel jako rozšíření vazeb a civilizace a Matka jako hlavní dárkyně života). Každá část, srozumitelně oddělená dílčím zvratem či vyvrcholením, má trochu jiný žánrový základ a vyvolává jiné emoce. Špionážní děj o protagonistovi, jenž ztratil své přesvědčení a vůli, se v momentě nástupu Alfie obrátí na dětskou perspektivu a celá kapitola dostává až čtverácký nádech, kdy se osudy některých záporných postav vyřeší nečekaně a nerušivě vtipně. V Přítelovi následuje vzrušující změna lokací a bourneovská naháněná a závěr nejvíc připomene Rogue One v kulminaci dění na zemi a ve vzduchu, dojemném završení vztahů a posledním pokusu rebelů o zastavení nepřítele. 2. Je to jen výtažek odjinud: Tohle mohu částečně smáznout předchozím odstavcem. Stvořitele beru jako řemeslně špičkové vyvrcholení určité etapy sci-fi, která si bere z klasik žánru podobně jako devadesátkové žánrovky, jež se hrdě hlásily i k částečné brakovosti a vše přefiltrovaly do monumentální konceptuální aktualizace. Tenhle film, ač se bezpochyby inspiruje Terminátorem 2, Posledním samurajem, Matrixem nebo Avatarem, má také vlastní koncept a celou dobu šlape v tom přesahujícím hlavním příběhu o konsolidaci rodiny a vzestupu spasitele, který řídí optimistický futurismus (což je zásadní změna v žánru dystopie) a tradiční morální poslání hollywoodských filmů. A navíc mi osobně přišlo, že Edwards hned zkraje předesílá jakousi uvědomělost toho, že se veze na historii média, která se ve filmové sci-fi do společensky významných rozměrů pozvedla v 50. letech. Proto film začíná zpravodajskou relací, která jako by z padesátek vypadla a vztahuje film i k našemu kulturnímu dědictví, posléze i skrze easter eggs, symptomatické významy a transtextuální čtení. 3. Je to rasistické: Nechápu proč. Protože obyvatelé jihovýchodní Asie jsou všichni rolníci? Už jsem zase u toho – Stvořitel je na rozdíl od Avatara v skrytu politický a reflektuje opresi Vietnamu, Koreje a dalších zemí Spojenými státy, které se vydaly nastolovat světový řád do zcela jiných kultur. Jedno čtení by tak mělo zacházet s tím, že se tu kritizuje lidská živočišnost a agrese, vybuchující ruku v ruce s dominancí danou technologickým náskokem a obav z toho, že jiný stát (nebo jiné bytosti) nás předběhnou – tak jako nepřetržitě mezi východem a západem od zažehnutí studené války. Jednoduchým poučením má být návrat nikoli k zaostalému, nýbrž tradičnímu způsobu života napojenému na krásnou přírodu. I proto tu tvůrci zachycují takové ikonografie a proto je tu scéna, kdy opička jakožto srdnatější součást ekosystému detonuje nastrčenou nálož. Stvořitel je samozřejmě odvozený také od východního učení a moudrosti, které jsou ale univerzálně srozumitelné a imitují návrat k duchovnu a k plnému koloběhu života pro všechny živé tvory. 4. Protagonista je nezajímavý. Je přesně takový, jaký má zhrzený a procitnuvší hrdina být. Chová se na základě jasných motivací a jeho vývoj je sice archetypální, ale zato dobře uchopený i v nejmenších detailech. V jedné scéně se opraví, když mluví o Alfie, a „she“ záhy změní na „it“. Pak naváže další větou a místo „it“ už zase automaticky říká „her“, neboť obě postavy jsou zkrátka silně spjaté, což příběh i dál jasně a srozumitelně formuluje. Audiovizuálně je to fantastické a dostáváme hafo působivých scén, jež jsou velikášské často jen díky správnému úhlu kamery. Mají tu spielbergovskou kvalitu, kdy efekty nezahlcují, nýbrž mění autentické lokace tak, aby působily futuristicky. Ne už naturalisticky, ale tím pro mě krásným filmovým imaginárnem, kde se z bázeň vyvolávajících objektů stává aktivní součást děje (Joshuův rollercoaster na odpalovaných hlavicích). Zhltnul jsem to jak malinu a těch pár scén, kdy logika evidentně hapruje, na tom určitě nic nemění (a rozhodně za takovou scénu nepovažuj nástup sebevražedného AI robota ve službách lidí – ten stroj byl proti odporu známých forem AI očividně imunní a nikdo nemohl čekat, že jej zabrzdí neznámá superAI). V tomhle směru jsou to podobné cringe momenty jako v druhém Top Gunu, který byl taky skvělý, ale přístupnější a srozumitelnější. Fakt nechápu většinu publika, co se tak často zve žánrovými fandy a modlí se za každou skvělou žánrovku. A když pak přijde, tak remcají a zoufají si, že Den zúčtování byl lepší. Kdyby Stvořitel netrpěl srovnáváním lidmi, kteří asi nepoznají rozdíl otrockým přepisováním a nápaditými aktualizacemi, měl by nakročeno mezi klasiky. Pro mě jí každopádně bude a už se těším, až to uvidím znovu a znovu.
  25. Zabiják
    Zabiják (2023)
    9
    Melvilleho Samuraje, k němuž lidé Fincherova Zabijáka tak často otrocky vztahují, nemám úplně v živé paměti. Je to ale dost pomalé a meditativní dílo, které rozkrývá protagonistovo postavení ve společnosti hlavně skrze odcizenost projevující se v dost úsporném stylu a jednoduchých kompozicích. Delonovo odloučení je posmutnělé až tragické. Zabiják oproti tomu vypráví o muži, jenž svou odcizenost považuje za doklad své výjimečnosti. Lépe se mají ti, kdo nejsou součástí stáda. Na druhou stranu, profesionální vrah stojící za hranou zákona se musí začleňovat do masy, aby se propracoval ke svým vyčnívajícím a občas podobně smýšlejícím cílům. Jenže i takový precizní člověk, který tráví veškerý čas racionálním plánováním a subjektivní analýzou okolí, může udělat chybu jako každý jiný člen stáda. Všichni jsme lidi a bojujeme za užití vlastních praktik. Fincher buduje absolutně pohlcující svět, v němž jsou všichni a všechno propojení, v pozadí neustále hučí zvuk dopravy a létají letadla, jež mohou kohokoli přenést na takřka jakékoli místo, a každý člověk může být potenciální obětí s identitou táhnoucí se v lejstrech, k nimž můžeme získat přístup jen za využití zfalšovaných identit. Zabiják je neskutečně soustředěný a precizně strukturovaný film, jehož pointa se formuje za pochodu a vyznění provokuje tím, jak je na první pohled neokázalé. Stačí dávat pozor a nespokojit se s jediným zhlédnutím.
  26. Napoleon
    Napoleon (2023)
    8
    Napoleon mě od začátku příjemně překvapoval a vlastně s tím nepřestal až do konce, i když karty se po první hodině jasně vyloží a víme, kam nás Ridley táhne a jaké prostředky si k tomu vybral. A já jim tentokrát podlehl. Napoleon je samozřejmě člověk takzvaně přeplý, jenž šplhá po mocenských příčlích s jistotou autistického stratéga. Říká, že miluje a slouží Francii, přičemž jeho politické plány na zajištění evropského míru dobytím celé Evropy nepůsobí zas tak hitlerovsky zlověstně a můžeme je emočně následovat jako zrození velkého hollywoodského vojevůdce. Jasně že takto obsáhlé životní období člověka, jehož osobnost dokázala pohnout dějinami jako žádná tehdejší, bude v dvouapůlhodinovém sestřihu nutně přizpůsobeném komerčním davům podáno zkratkovitě. Jenže minimálně v první polovině to Scott, Scarpa i oba střihači dělají tak souvisle, snadno následovatelně a s jednolitým formálním ksichtem, až je radost pohledět. Je to stylové, dostatečně výstižné v symbolech a detailech, v akční rovině epické a překvapivě drsné, a v osobní linii krásně… roztržité. Josefína se rychle stává těžištěm filmu, chlapa autisticky zamilovaného do ní i do boje za slávu a šíři francouzského lidu si omotá kolem prstu i za tu cenu, že ji nedokáže ani sexuálně uspokojit a do vztahu stále vulgárněji tahá politiku a řekněme pracovní poslání. Slavný dobyvatel v dopisech líčí své úspěchy a manévry, současně však básnicky vyznává lásku a doma škemrá o sex jako nadržený kůň. Ke konci už plynulost a provázanost všech perspektiv trochu opadne a chtělo by to ještě více času s Josefinou a větší hrst motivačních přísad Barryho Lyndona. A taky trochu víc politiky, která ustupuje nevyhnutelnému pádu antihrdiny, jehož poslání přetrhlo hráz udržitelnosti. Napoleonův život a osobnost tu následují okázalou a poctivě znázorněnou vývojovou trajektorii, že ji nakonec nemůže zazdít ani monotónní výkon Phoenixe. Tady herci stačí charisma, které musel mít i Napoleon. Jeho chtěnou velikost můžeme obdivovat, ale tvůrci se jí také vysmívají. Skrze Josefínu, s níž veliký vojevůdce ukázal svou lidskou maličkost a navzdory zvláštní osudové lásce jí způsobil mnohé újmy. A také optikou dějinné poučky, jejíž statistika počtu padlých má cenné údaje. Napoleon není sympaťák a líbí se mi, jak tenhle aspekt v hollywoodském velkofilmu o jednom z největších vojenských stratégů historie vybalancovali. A současně chápu, proč se to tolika lidem na základě téhle zkrácené verze příčí.
  27. Zimní prázdniny
    Zimní prázdniny (2023)
    8
    Emoční instant classic. Pár hutných a skvěle zahraných postav, které v perfektně zkonstruovaném dialogovém filmu o proniknutí institucionálních bariér přijímají jeden druhého a zjišťují, že život se vlastně s nikým nemazlí. Je to možná přespříliš basic v psychologii a vývoji postav, ale zrežírováno s citem a několika mega silnými momenty, na než se bezpečně napojí snad každý. Payne deset let po výborné Nebrasce servíruje lidskou přirozenost zase bez klopýtnutí a zůstává jedním z nejzajímavějších autorských tvůrců, jejichž díla mají nenápadný komerční potenciál.
  28. Ambulance
    Ambulance (2022)
    6
    Až nezdravě fotogenická Eiza Gonzáles, která by Kapitána Phillipse mohla vyučovat, jak zvládat frenetické stresové situace a ještě se z nich poučit, si krade každý okamžik pro sebe. Ona je morální osou tohohle úžasně přímočarého a naivního akčňáku, jehož dva antagonisté v kradené ambulanci ujíždí před zákonem a trochu i před sebou samými. Větší část filmu jsem si vrněl nad áčkově ošetřeným a obsazeným akčním filmem v pohybu v roztomile béčkovém provedení, až závěr mě kvůli poddimenzovaným postavám, tupým zvratům, stagnující gradaci a šíleně patetickým emocím hrozně otravoval. Škoda toho, protože Bay mě dlouho takhle poctivě nebavil, dialogové perličky na odlehčení potěšily a zběsilé tempo avizující skoro Fury Road dokáže strhnout. Když se ale profi lupiči promenádují kolem policejních hlídek v chabě ostříkané zelené sanitce a nepřitáhne to vůbec žádnou pozornost, dramaticky jde tahle poloviční LAPD procedura do kopru.
  29. Věční hrdinové: Indiana Jones a Harrison Ford
    Věční hrdinové: Indiana Jones a Harrison Ford (2023)
    8
    Nic moc nového pod sluncem, ale jako shrnutí Fordova přínosu charakterizovaného hlavně bičem a fedorou to má štědrou nostalgickou hodnotu. Informace se na sebe rychle kupí a každá půlhodina aplikuje trochu jinou perspektivu, takže nedostaneme jen životopis plný dat. Dýchne na vás řemeslná poctivost a láska ke kinematografii a jejímu největšímu hrdinovi, jenž měl trochu štěstí, ale vždycky si všechno uměl sám zařídit a naaranžovat. Harrison byl vždycky král a tady mu nasazují pěknou korunu.
  30. Tajemství a smysl života
    Tajemství a smysl života (2023)
    3
    Velikášské dílo Petra Vachlera se tváří jako definitivní existenciální odpověď na největší otázky, ale nabízí spíš ideologicky formované motivační pojednání o reinkarnovaných duších a rutinním milostném čtyřúhelníku. Řadě lidí film může otevřít oči a přivést je na cestu poznání, ale za cílovou duchovní destinaci se kvůli své manipulativnosti a okrajové vyhraněnosti považovat nemůže. Triky jsou pěkné, herci však nemají co hrát a jejich postavy postrádají životnost i hloubku, jakou bychom od takto hlubokomyslně zamýšleného vyprávění očekávali. Vše navíc kazí i přehnaná délka a nadužívání totožných postupů a doprovodných frází, které můžeme najít na libovolných facebookých zdech motivujících se teenagerů.
  31. Men
    Men (2022)
    6
    Hororový sequel k Dvojčatům se Schwarzeneggerem jsem teda nečekal. Jako vždy u Garlanda je to pozérské a tentokrát opepřené pokusy o černý humor, což je díky obsazení Roryho Kinneara, herce hodného spousty vedlejších postaviček v Mr. Beanovi, spíš neefektivní. Scény, v nichž má jen trochu delší dialog, nebo se nedejbože sejde s alteregy v hospodě, jsou prostě rušivé. Lidi jsou jistě bezcitní manipulátoři (na muže bych to asi úplně neomezoval, obzvlášť dnes, kdy už dva gendery stejně nefrčí), a když Harper sděluje labilnímu manželovi svůj rozvodový verdikt, film je rázem vtahující (má navíc k dobru dobře naaranžovanou úvodní scénu). Bloudění ve venkovském duševním labyrintu, o němž od začátku víme, že je to jen neškodný imaginární labyrint, se však rychle omrzí. Hra na Kubricka je tu patrná z poměrně strohé inscenace, jenže Garland je tak o 60 % horší režisér než Stanley (a to není urážka, fakt ne) a Men nudí. Závěr je samozřejmě pikantní a cronenbergovské hrátky vítám kdekoli, u závěrečných titulků si nicméně řeknu maximálně wtf a druhý den už o filmu nevím. Pche, na Osvícení si vzpomenu snad každý den a každý druhý uvažuji, jestli si ho zase nepustím. 65 %
  32. Nic ve zlým
    Nic ve zlým (2023)
    6
    Co dělat s „odvážnou generační komedií“, jejíž zápletka už v samotném základu působí tak nepravděpodobně a z pohledu žánru šablonovitě? Nechat nahou Jennifer Lawrence svést menší bitku na pláži… Bráno s nutným odstupem, Nic ve zlým je neškodný snaživý snímek s několika dobrými postřehy o úzkostech, jež mohou vyplývat z přehnaně starostlivých rodičů, nebo obecně o nastupující vysokoškolské generaci, jejíž zájmy leží spíš na displeji než v posteli. Nakonec je fajn, že nám tvůrci necpou happyend jak z Prciček a oba sympatické protagonisty nechají smířlivě povzdechnout nad tím, že jejich rozdíly se musí respektovat, i když by se samozřejmě daly překonat. Poučení postav je správně cílené a jednoznačné (a očekávané), cesta k němu někdy vtipná, někdy lehce trapná a většinou snesitelně připitomělá. V situaci toho hňupa bych ale v 19 určitě být chtěl, morální poučení by do rána vyklidilo pozice.
  33. To jsem já, Margaret!
    To jsem já, Margaret! (2023)
    8
    Ani se nedivím tomu senzačnímu hodnocení na Rotten Tomatoes. Ten film si zdánlivě jede podle šablony lehčích dramat o dospívání, ale skoro nikdy není neoriginální nebo nudný. Víc ho docení určitě ženy, ale vnitřní zápasy protagonistky jsou univerzální a vůbec nevadí, že dilema ohledně náboženství (mamka křesťanka x taťka žid) vyznívá hlavně symbolicky. Je to ostatně o tom, jak neposkvrněnou dětskou mysl ovlivňují venkovní podněty, jež ji zbytečně zatěžkávají přemýšlením nad něčím, co beztak nejde ovlivnit. Třeba menstruace. Co se má stát, k tomu dřív nebo později dojde. Dřív nebo později najdeme i ty kamarády, kteří za to stojí. A nakonec třeba i lásku, bez ohledu na vyznání či postoje rodičů. Možná je to až příliš feelgood a bez větších dějových zádrhelů, ale v tom je tentokrát asi kouzlo. A samozřejmě v Rachel, která zase hraje fantasticky. Jenže tentokrát asi hlavně proto, že hraje sama sebe.
  34. Pavučina
    Pavučina (2023)
    8
    Koncept má samozřejmě fatální logické díry a trochu ztrácí efekt, pokud znáte jednu čarodějnickou epizodu Simpsonových… Ale sakra, já byl nervózní a každý přesně načasovaný zvrat jsem si hrozně užíval. Na Pavučině je nakonec nejvíc nešťastné, že v závěru bezpečně zúročí načrtnuté motivy a primárně zůstává mainstreamovým hororem, ačkoli mířila k vyššímu a ojedinělému vysvědčení. Jenže práce s těmito motivy v čele s odvážným rozhodnutím démonizovat na pohled milující příměstskou rodinu je natolik jistá, že žánroví fandové by měli vzít kina útokem. Ač nedosahuje jeho kvalit a nechce se jim přibližovat, loňského Barbara Pavučina připomene opakovaně. Neobejde se bez lehce nadpřirozených motivů a ve finále následuje obvyklou hororovou šablonu. Jenže provedením je většinou vítaně realistická a má vtahující příběh i proto, že obvyklé hororové šablony umně převléká.
  35. Armageddon Time
    Armageddon Time (2022)
    8
    Příjemná alternativa Spielbergových Fabelmanů. Tentokrát víc o rasismu, ale rovněž o vnitřním boji aspirujícího umělce v nepřejícím prostředí. Nejste-li obeznámení s tvorbou Jamese Graye, jenž i velké výpravné příběhy vždy uměl podat psychologicky a způsobem odporujícím hollywoodskému mainstreamu, Armageddon Time vás možná ničím extra neosloví. Jde o film, jehož sdělení se může jevit jako plytké, pokud publikum tradiční motivy o rodinné konsolidaci a síle přátelství nedokáže plně asociovat s dobovým rámcem a osobností autora. Pokud jste však viděli alespoň dekádu starého Imigranta, jehož Gray zasadil do 20. let k uprchlické vstupní bráně Ellis Island, snímek na vás zapůsobí jako naturalistické a nevyhnutelné pokračování. V doprovodu hudebních dobových hitů a proslovů Hopkinse, jenž na menším prostoru rozehrává důležitou morální autoritu, nahlédneme nejen do duše Jamese Graye, nýbrž celých Spojených států na úsvitu reaganovských 80. let. Není to pohled nejveselejší, ale filmařsky mu většinou není co vytknout.
  36. Mluv se mnou
    Mluv se mnou (2022)
    7
    Symbolika ďábelské návykové látky a generační satira občas upouští nahromaděné napětí, ale skloubení hororové a rodinné linie vyústí v silný žánrový zážitek. Film si nezaslouží nahlížet jako čistokrevný horor, nýbrž jako komplexní psychologické drama, v němž do sebe všechny motivy hladce zapadnou a jehož jednotlivé scény působí navzdory duchařskému podhoubí neotřele a originálně. Není to revize, ale místy tak alespoň vypadá. A to osobně cením. 75 %
  37. Meg 2: Příkop
    Meg 2: Příkop (2023)
    6
    Nakonec nevadí, že samotní žraloci dlouho hrají druhé housle. Obrovští megové beztak svou kořist jen ve velkém polykají a tvůrci se většinou nepokoušejí vzbudit bázeň z jejich smrtonosných nástupů. Moc by jim v tom nepomohlo ani poněkud umělé CGI. Tohle je v jádru osmdesátkový akčňák říznutý buddy komedií, do něhož se přimíchali megalodoni. A když se v závěru všichni sejdou v ostrovním letovisku, kde hrdinové nahání monstra ve vodě, na souši i ve vzduchu a do toho zlí lidé střílejí po hrdinech, je to zábava. Finální akce trvá dost dlouho, má spád a dobře obsazeným a celkem slušně napsaným protagonistům sežrání nepřejeme. Meg 2 hrdě tasí očekávanou stupiditu, ale rovněž působivé (byť místy nepřehledné) podmořské lokace a inscenace, kde Wheatley zdatně opisuje od Camerona, a nálož akce, která má hlavně bavit. Příběh samozřejmě kdekomu přijde jen pitomý a nejde říct, že nebude mít pravdu. Přece však jde o výplach, k němuž můžete pociťovat sympatie docela beze studu.
  38. Matinee
    Matinee (1993)
    8
    Přehlížený klenot z dob karibské krize. Exploatační režisér Woolsey uvádí v Key West poblíž vojenské základny film Mant! o člověku, jenž zmutoval smícháním mravenčí a lidské DNA. Dnešní optikou, kdy debata o jaderném zbrojení a zastrašování narůstá, se Matiné jeví jako ideální relaxační protipól k vážnému Oppenheimerovi. O závažných věcech pojednává s lehkostí nenáročného odpoledního představení v kině, kde publikum vášnivě reaguje na ty nejpokleslejší, a přitom nejvíc ryzí filmové podněty. Kinosál se zde stává popkulturním chrámem, který se z bezpečného útočiště před nástrahami reality mění v její ultimátní prožitek. Kvůli nezvladatelným vychytávkám Goodmanova režiséra (pocta Williamu Castleovi či Rogeru Cormanovi) a paranoii jednoho ze zaměstnanců, přesvědčeného o zažehnutí jaderné války, vzniká zábavný chaos připomínající katastrofické filmy. Ty evokuje i Woolseyho „4D“ projekce odkazující k systému Sensurround, který Universal vyvíjel v 70. letech a jenž rozvibroval sedačky u blockbusterů jako Zemětřesení (1974) nebo Bitva o Midway (1976)… Matiné perfektně reflektuje dobu, již pro změnu utvářel strašák studené války. Ta už v průběhu padesátých let zakořenila v popkultuře a v podstatě zažehla subžánr sci-fi hororů, jejichž zápletky se odvozovaly od možných dopadů radiace a vojenských experimentů. Woolsey přetváří hrozbu jaderného úderu, která prostupuje i každodenní školní docházku v podobě náhlých evakuačních cvičení, do ryzích cinefilních zážitků. Stejně jako Joe Dante, jehož možná nejlepší film docení hlavně milovníci kinematografie, jimž neuniknou ani sofistikovanější a skryté pocty. 85 %
  39. Oppenheimer
    Oppenheimer (2023)
    10
    Napodruhé, kdy jsem neměl infarktové stavy a dokázal se ještě lépe soustředit na konstrukci příběhu, jeho paralelních vícečasových linií i jednotlivých scén, to povýšilo na asi nejsilnější a nejdůležitější Nolanův film. Je to vlastně film o záměně, předávání a hlavně zamítání moci a prestiže ve světě, za jehož racionální a pragmatickou oponu vidí málokdo. Je úžasné, že těch pár rozhovorů s NÍM vygeneruje tak fascinující napětí a další v podstatě mysteriózní narativ o tom, co by mělo být důležité v mezích souboje vědy a morálky, ale co je zastíněné malicherným politickým aparátem charakterizovaným třeba oddělováním (chcete-li štěpením) geniálních a potenciálně vlastizrádných lidí a především pomstychtivou ješitností. Film o tom, co mohou udělat lidé s jejich děsivým chápáním vesmíru a světového řádu, nikoli co může napáchat bomba. To přece všichni víme, i když jako Oppenheimer třeba jen podprahově a s pár předběžnými teoretickými otazníky.
  40. Barbie
    Barbie (2023)
    7
    Barbie je film, který si vlastně budu pamatovat nadosmrti, i kdybych ho už podruhé neviděl. K prasknutí nacpaný letňák v ČB mi vygeneroval unikátní filmový zážitek hodný kultovního díla, jehož scénář sice jakoby místy generovala umělá inteligence, feminismus je v něm pro prváky a plastické postavy jsou hlavně prostředkem sdělení, nikoli emocí (což tvůrci přitom vnucují)… Ale koncept si vás získá absolutním příklonem k popkulturní perspektivě, zatímco jednotlivé myšlenky mají až překvapivě oduševnělý základ. I já jsem se v tom Kenovi nakonec našel, i když mi tam chyběly i plešaté modely hraček.