Příběh o dospívání židovského chlapce v Queensu v 80. letech dvacátého století, který se potýká s očekáváním rodiny a vyrůstá ve světě privilegií, nerovnosti a předsudků.
Příjemná alternativa Spielbergových Fabelmanů. Tentokrát víc o rasismu, ale rovněž o vnitřním boji aspirujícího umělce v nepřejícím prostředí. Nejste-li obeznámení s tvorbou Jamese Graye, jenž i velké výpravné příběhy vždy uměl podat psychologicky a způsobem odporujícím hollywoodskému mainstreamu, Armageddon Time vás možná ničím extra neosloví. Jde o film, jehož sdělení se může jevit jako plytké, pokud publikum tradiční motivy o rodinné konsolidaci a síle přátelství nedokáže plně asociovat s dobovým rámcem a osobností autora. Pokud jste však viděli alespoň dekádu starého Imigranta, jehož Gray zasadil do 20. let k uprchlické vstupní bráně Ellis Island, snímek na vás zapůsobí jako naturalistické a nevyhnutelné pokračování. V doprovodu hudebních dobových hitů a proslovů Hopkinse, jenž na menším prostoru rozehrává důležitou morální autoritu, nahlédneme nejen do duše Jamese Graye, nýbrž celých Spojených států na úsvitu reaganovských 80. let. Není to pohled nejveselejší, ale filmařsky mu většinou není co vytknout.
Nějak se nemůžu ztotožnit s žádnou z postav, snad jen s dědečkem, který to myslel dobře, ale byl už bezmocný. Ten spratek byl sice vychováván podle tehdejších pravidel, se kterými dnešní mladí vůbec nesouhlasí, ale jeho chování je opravdu na pár facek (viz rodinná večeře). Jsou to osmdesátá léta, kdy u nás bohatli veksláci, lidé byli rezignovaní a děti vychované. Těžko srovnávat, kdo to měl těžší, jestli Amíci nebo my. Ale těžko uvěřit, že tenhle židovský chlapec měl v sobě tolik vzdoru, pokud nebyl ADHD...