Louis de Funès

Louis de Funès, celým jménem Louis Germain David de Funès de Galarza, byl významný francouzský herec a komik. Narodil se 31. července 1914 ve francouzském městě Courbevoie jako třetí dítě španělských přistěhovalců. Jeho dětství formovala především matka Leonora. Sám Funès na matku vzpomínal jako na úžasnou a temperamentní ženu, jež se mu stala velkou inspirací při vymýšlení gagů a komediálních výstupů. Rovněž to byla ona, kdo mu dával první lekce hraní na klavír. Po ukončení střední školy Lycée Condorcet v Paříži začal Louis de Funès studovat na filmové, fotografické a zvukové škole École nationale supérieure Louis-Lumière, odkud byl však nakonec vyloučen. Následně Funès vystřídal řadu povolání. Živil se jako aranžér, čistič bot i uklízeč. Jeho nejoblíbenějším povoláním z této doby však bylo hraní po barech na piano, při kterém projevil své hudební nadání i cit pro rytmus. Dle svých vzpomínek často upravoval tempo podle toho, jaká byla nálada v podniku, což mělo údajně jednou zdárně vygradovat ve rvačku mezi hosty. Během 2. světové války se rozhodl stát hercem a zapsal se do hereckých kurzů. Následně začal vystupovat na jevišti a krátce po konci války také ve filmech. Louis de Funès herec Louis de Funès patřil k nejvýznamnějším francouzským hercům druhé poloviny 20. století. Jeho nízká postava, energičnost a mimické nadání jej předurčili excelovat v komediálních snímcích, ve kterých pravidelně ztvárňoval postavu impulzivního průměrného Francouze“, jenž je zlý na slabší a zbabělý před silnějšími. Cesta k této slávě byla však velmi dlouhá. Jeho filmovým debutem se stala fantasy komedie La Tentation de Barbizon (1946), ve které si střihl okrajovou roli portýra, jež ani nebyla uvedena v titulcích. V podobně velkých úlohách zakotvil Louis de Funès na další bezmála dvě dekády, během kterých natočil přes sto filmů. Postupně se propracovával ke stále větším vedlejším úlohám, jakými byl například policejní komisař Michel v komedii Poprask v kabaretu (1953) nebo hokynář Jambier v komediálním dramatu Napříč Paříží (1956), který jej uvedl do širšího povědomí. Rovněž se objevoval i v komerčních produkcích, jakými byla například reklama na cigarety Visa. Koncem 50. a začátkem 60. let se Funèsovi podařilo prorazit na divadelních prknech ve hrách Faisons un rêve a především tříaktové hře Oscar, která slavila po Paříži velký úspěch.  S tím jak postupně rostla jeho hvězda, rostly i role ve kterých se objevoval. V komedii Výhodná koupě (1961) například ztvárnil dvojroli bratrů Viralotů, ve filmu Kapitán Francasse (1961) už prozměnu sekundoval samotnému Jeanu Gabinovi. Jeho posledními snímky před kariérním zlomem se staly komedie Katakomby (1963) a Pouic Pouic (1963), ve kterých již ztvárnil hlavní role. Hned následující rok však již přišla exploze.  Četník ze Saint Tropez, Fantomas a další Roku 1964 vychází hned pět filmů s Louis de Funès v hlavní roli. Jde o komedie Une souris chez les hommes, Nebožtíci, Jak vykrást banku, Četník ze Saint Tropez a Fantomas, přičemž zejména dva poslední tituly mají pro Louis de Funès zásadní význam. Oba tituly se staly kasovními hity roku a nastartovali úspěšné filmové série. Pro Louis de Funèse však bylo klíčové, že jej etablovali jako novou komediální hvězdu, která se může směle srovnávat s těmi největšími francouzskými herci a herečkami své doby. Zároveň rolemi Ludovica Cruchota a inspektora Juvea definitivně ustavil svou postavu průměrného Francouze, se kterým již experimentoval například ve filmu Napříč Paříží. Další hity na sebe nenechaly dlouho čekat. Rok 1965 přinesl pokračování Četník v New Yorku, Fantomas se zlobí a krimi komedii Smolař. Rok 1966 poté Grand restaurant pana Septima a válečnou komedii Velký flám, která na dlouhé roky ustavila kasovní rekord ve francouzských kinech (překonalo ji až uvedení filmu Titanic v roce 1998) a dodnes zůstává jedním z nejvýdělečnějších titulů v historii francouzské kinematografie. Následně Funès dokončil třetí díl Fantomase s podtitulem kontra Scotland Yard (1967) a filmovou adaptaci své průlomové divadelní hry Oscar (1967). Do roku 1975 natočil Louis de Funès další dvě pokračování četníků ze Saint Tropez - Četník se žení (1968) a Četník ve výslužbě (1970) - a zabrousil také do různých žánrů, jakými byly například satira (Tetovaný, 1968), sci-fi (Hibernatus, 1969), muzikál (Piti Piti Pa, 1970) či historická fraška (Pošetilost mocných, 1971). Vrcholem v této úspěšné vlně se pro Louis de Funèse stala komedie satirizující nesnášenlivost Dobrodružství rabína Jákoba (1973), jenž mu vynesla jeho jedinou nominaci na Zlatý glóbus v kategorii nejlepší zahraniční film. Kromě toho také nadále aktivně vystupoval na divadelních prknech. Infarkt, Lakomec a Zelňačka Rychlý kariérní vzestup však přinesl do života Louis de Funèse i stinné stránky. Až na výjimky hleděla kritika na jeho snímky s opovržením a pravidelně je shazovala, přestože u diváků slavily velký úspěch. Podporu nenacházel ani u některých zavedených herců, jakými byli například Jean Marais či Jean Lefebvre, kterým vadilo, že Funès na sebe strhává veškerou pozornost či fakt, že se celá produkce přizpůsobuje jemu. Jean Gabin, největší filmová hvězda své doby, poté Funèsovo tvorbou otevřeně opovrhoval. Funès byl na place skutečně až úzkostně perfekcionistický, a pokud si nebyl jistý svým výkonem, dokázal záběr donekonečna opakovat. V soukromí byl však velmi tichý a nenápadný. Neskutečné tempo, které v pozdním věku podstupoval, si navíc brzy začalo vybírat svou daň. Od 70. let měl potíže s krevním tlakem, ke kterému se následně přidaly i problémy se srdcem, což nakonec vyvrcholilo 21. března 1975, kdy Louis de Funès utrpěl svůj první infarkt. Po této příhodě musel nadobro ukončit své vystupování na jevišti a také upravit svůj herecký projev, který se do té doby na cholerickém projevu. Tyto ústupky jsou vidět již ve filmu Křidýlko nebo stehýnko (1976), kde ztvárnil postavu uznávaného gastronomického znalce Duchemina. Následovalo páté pokračování četníků ze Saint Tropez s názvem Četník a mimozemšťané (1979) a pro Funèse srdcový projekt Lakomec (1980), filmová adaptace klasické francouzské komedie, kterou spolurežíroval se svým dvorním režisérem Jeanem Giraultem. Nezvykle dramatickou se pro Funèse stala v závěrečné fázi jeho života postava Clauda ve sci-fi komedii Zelňačka (1981), která pojednává o stáří a smrti. V říjnu roku 1982 uvedl Funès do kin svůj poslední snímek, kterým bylo šesté pokračování četníků ze Saint Tropez Četník a četnice (1982). Tři měsíce po jeho dokončení utrpěl Louis de Funès svůj druhý infarkt, který se pro něj již stal osudným.  V českém prostředí je jméno Louis de Funèse nesmazatelně spojeno s hlasem Františka Filipovského, který nadaboval většinu jeho snímků po roce 1964.