Louis de Funès se narodil před 110 lety. Připomeňte si 10 rolí nejoblíbenějšího francouzského komika

V půlce šedesátých let už měl za sebou de Funès dlouhou kariéru před kamerou i na prknech, nicméně rok 1964 byl pro něj zlomovým. Odpremiérovaly hned dva filmy, které z něj učinily nejprve francouzskou, brzy však i evropskou hvězdu.

Tím prvním je Četník ze Saint Tropez v režii de Funèsova oblíbeného režiséra Jeana Giraulta, jenž následně režíroval i všechny další díly série. I když o jejich kvalitativní úrovni můžeme (obzvlášť v případě pozdějších epizod) pochybovat, jejich komerční úspěch je nezpochybnitelný. Stejně jako vliv na hercovu veřejnou persónu a typ rolí, na něž se začal soustředit.

První Četník je v mnoha ohledech velmi mustrovým filmem, až Louisův talent, charisma a energie ho povyšují a dělají nezapomenutelným. Přestože v době premiéry mu bylo už padesát, to nejlepší měl ještě před sebou.

Během stejné sezóny si odbylo premiéru i komediální krimi Andrého Hunebellea. De Funès zde sice nebyl stejně intenzivně ve středu dění, o pozornost se musel dělit hlavně s tou dobou již velmi populárním Jeanem Maraisem, i tak ale naplno využil svůj talent.

I Fantomas se dočkal řady pokračování, stejně jako v případě Četníka si ale nejraději připomínáme první díl, v němž byly nápady nejčerstvější a výsledek nejlépe držel pohromadě. Za zmínku stojí, že de Funès se během natáčení nechtěl nechat zahanbit fyzicky zdatnějším kolegou Maraisem (jenž byl mimochodem o rok starší než Louis, což byste si asi netipli), trval tedy na tom, že akční scénu zahrnující skákání po vagónech vlaku sehraje bez pomoci kaskadéra. Asi málokdo si de Funèse spojuje s fyzickými výkony přesahujícími jeho mimické svaly, zjevně mu ale trochu křivdíme.

Grand restaurant pana Septima už vznikal Louisovi na tělo a plánoval maximálně zužitkovat jeho talent. Komedie o tyranském majiteli luxusní restaurace, který musí vypátrat uneseného prezidenta, pokud nechce, aby měl jeho podnik ostudu, nabízí právě tak šílený zážitek, jak zní tohle stručné shrnutí.

Největší slávy se nejspíš dočkala scénka, v níž se do našeho hrdiny na chvíli pomyslně vtělí Hitlerův duch, což bylo ve své době cenzurované německými distributory. Podle všeho ji vymyslel herec osobně.

Milovníky neodmyslitelného dabingu Františka Filipovského možná zaujme, že přestože se jedná o ranější de Funèsův úspěch, pro Filipovského šlo o vůbec poslední propůjčení hlasu slavnému komikovi. Prvního dabingu vzniklého brzy po premiéře se totiž populární dabér neúčastnil, přichystal ho až pro obnovenou premiéru filmu v roce 1987.

V komedii dalšího z častých de Funèsůvých režisérů Gérarda Ouryho se mohl Louis na plátně střetnout s milovaným komikem Bourvilem. Díky jeho zdravotní indispozici mohl mimochodem o dva roky dříve převzít původně jeho roli ve Fantomasovi a stát se slavným. Nyní ale stanuli vedle sebe a nutno říct, že jim to spolu seklo.

Je poměrně škoda, kolik de Funèsových filmů je vystavěno výhradně okolo jeho osoby. Nejlépe totiž vyniká ve dvojici, kdy se může doplňovat s někým podobně dominantním, což vede k zábavným konfliktům. Velký flám, v němž skupinka britských vojáků prchá před nacisty v okupované Francii, je toho jasným důkazem.

Nechceme téhle komedii křivdit, je ale fér říct, že z ní do dnešních dnů přežila hlavně nechutně chytlavá ústřední melodie? Tak či onak jde na první pohled o typickou one man show de Funèse, kde ztvárňuje excentrického vedoucího dívčí taneční skupiny přesně tak, jak bychom čekali.

Proto možná leckoho překvapí, že z úhlu pohledu samotného herce šlo o poměrně odvážný úkrok stranou od jeho dosavadní rutiny. Ze strachu, že začne být nudný a upadne do irelevance, si vybral zatím neznámého režiséra Serge Korbera a pustil se do filmu plného lascivnosti a sexuálních dvojsmyslů, což se poněkud vzdalovalo jeho jinak bezpečnému rodinnému humoru.

Piti Piti Pa už dnes možná nemá stejnou hranu jako v době premiéry, pořád jde ale o slušnou komedii. V domácí Francii se snímek setkal se středním úspěchem, obrovským hitem byl však v Německu a vůbec celém východním bloku.

Vzhledem k tomu, že de Funès pocházel ze španělské šlechtické rodiny a poslední roky života strávil na francouzském zámku, který si zakoupil za své pohádkové honoráře, je u něj každá komedie vysmívající se privilegovaným tak trochu střelbou do vlastních řad, což herec samozřejmě dobře věděl.

Je snadné si všimnout, že Louis hraje často muže v pozici autority, kteří ale z toho či onoho důvodu působí směšně. Nejinak je tomu zde, jelikož ztvárňuje ješitného španělského aristokrata Dona Sallusta, který se musí vypořádat s dvorskými intrikami. Snímek je parodií na jednu z méně známých divadelních her Victora Huga a obsahuje mnoho narážek na francouzské klasiky, které většina současného publika nejspíš neidentifikuje. I tak ale jde o populární komedii, a to samozřejmě hlavně díky de Funèsově výkonu.

Je velký paradox, že v Evropě méně známý a populární hercův počin Dobrodružství rabína Jákoba je jeho jediným filmem, který se prosadil za oceánem. Pokud Američan pozná de Funèsovu tvář, tak primárně tehdy, pokud si pamatuje scénky z tohohle filmu Gérarda Ouryho.

S filmem je spojena bizarní a tragická historka. Danielle Cravenne, manželka později významného francouzského producenta Georgese Cravennea, jenž pracoval na propagaci Rabína Jákoba v Americe, unesla letadlo a s puškou mířící na pilota požadovala, aby byl film stažen z plánované distribuce ve Spojených státech. Vyjadřovala tím odpor vůči chování Izraele během jomkipurské války. Pětatřicetiletou ženu nicméně po přistání zabila letištní ostraha a film v Americe uveden byl.

Další rozpustilá komedie Křidýlko nebo stehýnko přišla v kritickou chvíli. De Funès v roce 1975 prodělal druhý infarkt, kvůli čemuž padlo natáčení nikdy nerealizované komedie Krokodýl. Herec místo běhání džunglí strávil rok v posteli. Jednalo se tedy o velký comeback, který vznikal jen se skřípěním zubů lékařů a čistě z tohoto hlediska šlo o vrcholný akt nezodpovědnosti.

Komerčně šlo ale o trefu do černého, film opanoval svou sezónu a stal se nejúspěšnější francouzskou komedií roku 1976. De Funès se ukázal jako osobnost nezbytná pro francouzský filmový byznys. Zjevně neztrácel kontakt s publikem ani s přibývajícími lety, jak se bál. Příběh ochránce věhlasu francouzské kuchyně zlidověl stejně jako mnohé jeho předchozí počiny.

Jak už padlo, nejvíc to de Funèsovi sluší, když je v páru s někým rovnocenným. Tak je tomu v případě Jeden hot a druhý čehý, kde mu zdatně konkuruje Annie Girardot. Tvrdohlavý manželský pár je v neustálém konfliktu o dominanci a je radost jejich hašteření sledovat.

Během produkce filmu se bohužel de Funès projevil značně amorálně a dokonce přestoupil i literu zákona. Po premiéře se totiž ozval režisér Jean-Pierre Mocky s tím, že slavnému herci nabídl v jádru identický scénář, z produkce ale navzdory jeho zájmu sešlo. To se stává. Jaké však bylo filmařovo překvapení, když zjistil, že příští de Funésův film kopíruje Mockyho scénář krok po kroku. Ukázalo se, že herec si zamiloval námět, realizaci se ale rozhodl svěřit zkušenějšímu režisérovi Claudu Zidimu. Vše skončilo u soudu a Mocky odešel se slušným odškodněním, i když jeho preferovaný rozsudek v podobě stažení filmu z kin vynesen nebyl.

Lakomec nebyl posledním de Funèsovým filmem, byl ale jeho srdcovým projektem, který chtěl herec realizovat dlouhé roky a dokonce je u něj vedle Giraulta podepsaný jako spolurežisér. Jedná se o jediný jeho režijní kredit za celou kariéru. Zemřel necelé tři roky po premiéře.

Klasická Molièrova divadelní hra Louisovi jistě připomínala časy strávené na prknech, mnozí ji navíc považují za nejlepší divadelní komedii všech dob. Asi nebudeme předstírat, že se jedná o zvlášť známý a zvlášť populární hercův počin. Jak to tak bývá, vkus umělce se někdy poněkud rozchází se vkusem jeho obdivovatelů, což je tragickým údělem nejednoho mistra. Do Lakomce dal ale Funès hodně energie a vytrucoval si jeho vznik, jeho pravověrným příznivcům by tedy čistě z úcty uniknout neměl.

Podívejte se na seznam nejlepších herců podle databáze Kinoboxu.

Zdroje: Wikipedia, Kinobox