Z mezinárodní hvězdy vyvrhelem. Pětasedmdesátiny Gérarda Depardieua jsou hořkosladké

Rodák z francouzského Châteauroux, jenž vyrůstal v chudých poměrech mezi pěti sourozenci, přitom svým žánrovým záběrem a specifickým charismatem hravě konkuroval i legendám jako Alain Delon, Jean-Paul Belmondo nebo Louis de Funès. Z pohledu tržebních statistik to ostatně je pouze posledně zmíněný komik, jehož filmy ve Francii vydělaly víc peněz než ty, v nichž od roku 1970 pravidelně a většinou v hlavních rolích vystupuje Depardieu.

Hraní pro něj bylo v podstatě životní spásou, neboť od částečné negramotnosti, drobných loupeží a dalších kriminálních aktivit mu otevřelo dveře ke kultuře, slávě a samozřejmě obrovskému bohatství. Vše začalo roku 1974, kdy zaujal v komediích Krysy z temnot a především Buzíci. O dva roky později už zářil v kontroverzním dramatu Milenka a s Robertem De Nirem utvořil vynikající tandem v historické epice Bernarda Bertolucciho XX. století.

Výčet hercových památných rolí je vyčerpávající, z pohledu hmotných ocenění vyčnívají dramata Poslední metro (1980), Tartuffe (1984), Jean od Floretty (1986), Cyrano z Bergeracu (1990) nebo Paříži, miluji Tě (2006). V 80. letech třikrát spolupracoval s režisérem Francisem Veberem a hercem Pierrem Richardem na kultovních komediích Kopyto (1981), Otec a otec (1983) a Uprchlíci (1986). Své výjimečné komické nadání Depardieu později podtrhl v klasice Drž hubu! (2003), která svědčí o jeho nebývalém hereckém rozsahu.

Mezinárodního věhlasu herec nabyl v hollywoodských produkcích jako Zelená karta (1990), za niž vyhrál svůj jediný Zlatý glóbus, nebo 1492: Dobytí ráje (1992). Ve filmu Ridleyho Scotta ztvárnil protagonistu Kryštofa Columba a dokázal, že zvládne vévodit i těm nejhvězdnějším projektům. Mainstreamové publikum si ovšem hromotluka s placatým nosem nejvíc zamilovalo v úloze Gala Obelixe ze čtyř celovečerních adaptací Goscinnyho legendárních komiksů. Nejrázovitějším z nich se stala bláznivá Mise Kleopatra (2002), která spolu s pravěkou parodií RRRrrr!!! (2004) rámuje hercovo nejdivočejší období.

Divoce si Depardieu vždy vedl především v soukromí a netajil se svou závislostí na alkoholu. Se štěstím přežil několik nehod v autě či na skútru, přičemž často řídil silně pod vlivem. S tím, jak francouzská kinematografie po přelomu tisíciletí spíš potemněla, také život a tvorba jejího vrchního hereckého představitele nabíraly klopotné obrátky. Depardieu stále hraje až v pěti filmech ročně a uznání sklidil například za detektivní ságu Veřejný nepřítel č. 1 nebo drama Valley of Love (2015).

Stále víc pozornosti ovšem přitahují hercovy osobní a politické excesy. Kvůli mediálnímu lynči herec před dvěma týdny dal k dispozici svůj Řád Čestné legie, tedy nejvyšší francouzské vyznamenání. Prezident Macron se Depardieua sice zastal, ale jinak se nad kdysi nedotknutelným umělcem stahují temná mračna. Jeho náklonnost k Putinovi veřejnost tolerovala ještě před deseti lety, kdy málokdo předvídal agresivní vojenské kroky proti Ukrajině. Probíhající vojenskou invazi ostatně odsoudil i Depardieu, jenž přijal ruské občanství také kvůli tomu, aby se vyhnul placení 75% daně osob s nejvyššími příjmy.

Filmaři s ním však odmítají pracovat vinou množících se osočení ze sexuálního obtěžování. Jedna z obětí, herečka Emmanuelle Debever, dokonce 7. prosince spáchala sebevraždu. Veřejnost šokovaně přihlížela také dokumentu Gérard Depardieu: Pád zlobra, který mimo jiné zachycuje herce při návštěvě Severní Koreje roku 2018. Depardieu před štábem pronáší necitlivé výroky na adresu žen, napodobuje sexuální akty a předstírá, že osahává zadek tlumočnice.

Otec čtyř dětí (včetně syna Guillaumeho, jenž roku 2008 zemřel na pneumonii) rovněž roku 2020 konvertoval k pravoslavnému křesťanství. Jeho blízcí odmítají, že by byl špatným člověkem, a většinu hercových excesů omlouvají s tím, že jde o součást Depardieovy provokativní soukromé hry. Hvězda Muže se železnou maskou nebo thrilleru Pouhá formalita ovšem v bující cancel culture těžko nalezne dřívější obdiv a pracovní stabilitu, což je s ohledem na Depardieův kinematografický přínos zvlášť smutné.

zdroje: Kinobox, ČT24