Béla Tarr

Maďarský režisér a scenárista Béla Tarr se narodil 21. července 1955 v Pécsi do umělecky orientované rodiny – jeho otec byl scénograf, matka dělala nápovědu v divadle. Dětství a dospívání strávil Béla Tarr v Budapešti, kde se na popud matky v pouhých deseti letech zúčastnil konkurzu na roli v televizní adaptaci Smrti Ivana Iljiče od Tolstého. Roli sice získal a odehrál, sám se však v dospělosti viděl spíš jako filosof než herec, a tak s výjimkou drobné role ve filmu Sezóna příšer (1987) byla tato zkušenost jeho poslední. Během dospívání si Béla Tarr začal pečlivěji všímat světa, v němž žije, a ve filmu našel ideální prostředek k popisu palčivých problémů, jež spatřoval. V šestnácti letech tak začal natáčet krátké amatérské dokumenty, věnované nemajetným Maďarům. Těmi Béla Tarr zaujal Studio Bély Balásze, které tou dobou podporovalo mladé, experimentující umělce a které pomohlo zafinancovat jeho debut. Snímek Rodinné ohniště (Family Nest, 1979) svým tématem (budapešťská bytová krize sedmdesátých let) i stylem (obsazení neherců) jednoznačně navazuje na Tarrovu ranou tvorbu. Osmdesátá léta a hledání stylu Osmdesátá léta strávil Béla Tarr experimentováním ve jménu hledání vlastního uměleckého rukopisu. Svým třetím filmem Panelové vztahy (The Prefab People, 1982) o rozpadu jednoho manželství v kulisách šedivé sídlištní zástavby Béla Tarr zřetelně pokračuje v naplňování svých uměleckých východisek, filmy Outsider (The Outsider, 1981) a Podzimní almanach (The Almanac of Fall, 1985) se nasnímáním v barvě jeho běžným postupům naopak vymykají. Ve všech případech se však Tarr nadále soustředí na postavy z nižších sociálních vrstev a jejich problémy. V rovině estetiky jej nejvíc zajímá tempo filmu, dané délkou záběrů. Tarrovo umělecké hledání se završilo v roce 1988 s premiérou depresivní love-story Prokletí (Damnation), jehož nihilistickou náladu přesně vystihuje píseň Mihály Víga „Kész az egész“ (Je po všem), která ve filmu zazní v podání Vali Kerekes. Jednoduchá dějová premisa, dlouhé černobílé záběry a spolupráce se spisovatelem a scenáristou Lászlem Krasznahorkaiem se staly konstantou pro zbytek Tarrovy filmografie. Satanské tango a Werckmeisterovy harmonie Během devadesátých let natočil Béla Tarr pouhé dva filmy, právě ty z něj však udělaly autorskou hvězdu prvotřídního formátu. Začátkem roku 1994 představil na filmových festivalech svůj opus magnum, sedm a půl hodiny dlouhé Satanské tango (Satantango). Stejnojmennou knižní předlohu Lászla Krasznahorkaie plánoval adaptovat pro film již v předchozí dekádě, příběh o falešných prorocích, kteří přicházejí „spasit“ odlehlou, bídou zmítanou maďarskou vesnici, byl však za dob totality politicky neprůchozím. Po své premiéře se Satanské tango dočkalo ovací ze strany předních osobností filmové kritiky, jakými byly Jonathan Rosenbaum, J. Hoberman, Mahola Dargis či Susan Sontag. Stejně nadšeného přijetí se dostalo i dalšímu filmu Bély Tarra s názvem Werckmeisterovy harmonie (Werckmeister Harmonies, 2000). Dvě a půl hodiny dlouhé podobenství o pokorném listonoši, podivném cirkusu a manipulovatelnosti davů složené z pouhých devětatřiceti precizně komponovaných záběrů se od té doby stalo stabilní položkou seznamů nejlepších filmů všech dob, vyhlašovaných tak prestižními médii a institucemi jako jsou The New York Times, BBC nebo Britský filmový institut. Werckmeisterovy harmonie, restaurované v roce 2023 filmovým oddělením Lincolnova centra, jsou také prvním filmem Bély Tarra, pod nímž je jako režisérka podepsána i jeho celoživotní partnerka a střihačka většiny jeho filmů Ágnes Hranitzky. Béla Tarr natáčí s Miroslavem Krobotem Sedm let po premiéře Werckmeisterových harmonií představil Béla Tarr v soutěžní sekci na MFF v Cannes svůj nový, dlouho připravovaný film Muž z Londýna (The Man from London, 2007), pod jehož režií je opět podepsána také Ágnes Hranitzky. Spolu s Krasznahorkaiem přepsal Béla Tarr do podoby scénáře stejnojmenný román Georgese Simenona o strážci majáku Maloinovi, který je coby nepozorovaný svědek vraždy postaven před morální dilema: má se zachovat poctivě a vše nahlásit policii, nebo pomlčet a přilepšit si kufříkem bankovek, jenž na místě činu zůstal? Do hlavních rolí Béla Tarr tentokrát po bok maďarských herců obsadil herce zahraniční – Maloina ztělesnil Miroslav Krobot, jeho ženu Tilda Swinton –, a Muž z Londýna se tak stal jeho prvním anglicky mluveným filmem. Poslední film, pedagogická praxe a čestný doktorát V roce 2011 měl na MFF v Berlíně premiéru Turínský kůň (The Turin Horse), kterého Béla Tarr předem prohlásil za svůj poslední film. Minimalistické, extrémně pomalé podobenství o konci civilizace bylo na Berlinale vyznamenáno Velkou cenou poroty a cenou Mezinárodní federace filmových kritiků FIPRESCI. Od té doby se Béla Tarr vrátil za kameru jen dvakrát. Pro filmové muzeum EYE v Rotterdamu natočil dva krátkometrážní filmy, jimiž reagoval na protiuprchlické nálady v Maďarsku, a pro rakouský festival Wiener Festwochen vytvořil dokument Missing People (2019). O režii dalšího celovečerního snímku však už neuvažuje. Většinu svého času Béla Tarr věnuje lektorské praxi. Čtyři roky vedl vlastní filmovou akademii v Sarajevu, kterou musel jako nerentabilní v prosinci roku 2016 zavřít. V roce 2023 přijal pozvání pražské FAMU a přijel své zkušenosti sdílet s tamními studenty. Dne 31. října 2023 převzal Béla Tarr čestný doktorát pražské Akademie múzických umění za přínos světové kinematografii skrze esteticky jedinečnou tvorbu rozvíjející jak filmový jazyk, tak filosofické myšlení filmu o světě.