„Ze špatných filmů odcházím. Digitální éra musí najít svůj jazyk,“ říká režisér Satanského tanga

Před časem jste prohlásil, že „kinematografie je neoddělitelnou částí univerzální lidské kultury“. Myslím, že hodně lidí to tak cítí, svět bez filmů si neumíme představit. Přitom, když se nad tím zamyslíme, na rozdíl od hudby, tance či literatury není na promítání obrázků na zeď nic „samozřejmého“. Čím k nám film tak promlouvá?

Odpověď na tuhle otázku neznám. A není podle mě třeba ji vůbec pokládat. Film je sedmé umění, to je pro mě nepopiratelné, jsem si tím zkrátka absolutně jistý. Není to jen show, není to jen atrakce, je to umění. Nejde to zpochybnit, takže pro to ani není třeba hledat důvody. Pokud pro někoho není kinematografie uměním například proto, že není zcela oddělená od komerce, není uměním ani Mozart.

Jako u ostatních druhů umění platí, že jeho hodnotu zkrátka cítíme. Prostřednictvím filmu můžete poznat nové emoce, nové myšlenky, můžete nově poznat i sebe sama. Je to všechno tak sofistikované! Ale já to nerad rozvíjím, jsem pragmatik.

Život je praktický úkol. A filmařina je absolutně praktický úkon.

Samozřejmě, že ho mám rád. Nejsem hloupý – jakmile něco nemám rád, nedělám to. A jestli se někdo přemáhá, aby se dostal k výsledku, je to jeho problém.

Na filmech většinou pracuji… tedy jsem pracoval se svým stálým štábem. Rozuměli jsme si proto velmi dobře a nemuseli mnoho mluvit. Stačí říct, kam si má kdo sednout. Možná upřesnit, jestli by měl mluvit rychleji, nebo pomaleji. Jsou to lidé s vlastním rozumem – poradí si. Jak říkám: jsem pragmatik.

Jsem lovcem aktů spontánnosti. Proto nepoužívám scénář. Chci, aby se v určené situaci projevovali svobodně. Pokud cítí potřebu něco říct, ať to řeknou. Pokud považují za lepší mlčet, ať neříkají nic.

Ne, ne. Kdepak. Je takový, jak jsem si ho vždycky představoval. Protože to, co se mění – kde je konkrétně světlo, kdo co přesně řekne, to jsou víceméně praktické detaily. Proto se tak málo soustředím na scénář – jsou to jen slova. A film nejsou slova.

Přestože nepíšete scénáře, funkci scenáristy jste v první fázi své kariéry zastával sám, v té pozdější je však v titulcích tradičně zapsaný i László Krasznahorkai. Co tahle změna obnášela?

László Krasznahorkai je velmi dobrý, úspěšný a uznávaný autor, který vyhrál mnoho cen. Jeho knihy mě zaujaly, rozhodl jsem se je zpracovat, takže jsem s ním o nich hodně mluvil. Jinak jsem ale pracoval stejně jako dřív.

Nevím, o tohle jsem se moc nestaral. Reflektory, čočky… To není moje práce. Jde o práci kameramana. Každý z nich upřednostňuje konkrétní sérii produktů a já jim do toho nezasahoval. V tomhle jsem jim plně věřil.

Nevím. Je mi to jedno. Vím, že vyrůstá nová generace, která má jiné nároky na filmy, ale já se tím nezabývám. Pro mě existují jen dobré filmy a špatné filmy. Když cítím nějaké napětí, zůstávám. Když ne, opouštím kino.

To je váš problém. Já jsem se postupně stal dost velkým profesionálem na to, abych do dvou minut poznal, jestli chci film vidět do konce. Je to otázka kvality. Když vidím film Davida Lynche, samozřejmě jsem plně zaháčkovaný. Dokonce i u posraného Tarantina. Oni o filmu něco vědí. Ale není důvod zůstávat, když vím, že mi to nic nedá.

Dnes je to stejné jako vždy. Existují velmi talentovaní lidé, kteří dělají velmi dobré věci. Pak existují ti netalentovaní, těm vznikají pod rukama špatné filmy. Nic nového pod sluncem.

Ale vůbec ne! Kdybych o té budoucnosti pochyboval, nebyl bych teď v Praze a nezabýval se mladými filmaři.

Pokud svou práci komponujete pro digitální typ distribuce, je v pořádku ho pak právě tímhle způsobem sledovat. Filmy, které vznikají pro plátna, se mají promítat na plátno. A všechny moje filmy vznikly pro plátna.

Nemám rád falešný film, když se digitálními prostředky imitují postupy klasické kinematografie. To nevypadá dobře, nezajímá mě to. Tvůrci potřebují pro novou technologii najít její jazyk. Tyhle digitální sračky mají své vlastní zákonitosti, jenže filmaři je dnes používají stejným způsobem, jako by šlo o opravdový film. Jenže to není film. Technicky i distribučně to je něco nového, a tak by se k tomu mělo přistupovat. Ale jsou líní.

Co můžu dělat? Za mě můžu říct, že příběhy zabíjejí filmový jazyk. Příběh jsou slova. Je to něco jiného než „motion picture“, tedy rozpohybovaný obraz, jak se filmům říká v angličtině. Publiku můžu nabídnout stejnou volbu, jakou si nárokuji pro sebe: ber, nebo nech být. Opravdu doufám, že když se někomu můj film nelíbí, odejde z kina. Samozřejmě, že lidé od peněz tenhle přístup neslyší rádi.

Ne, měl jsem problémy s cenzurou, ale ne s financemi. A později, kdybych měl problémy v Maďarsku, bych mohl snadno točit třeba ve Francii, Německu a na spoustě dalších míst. Tohle mi potíže nikdy nedělalo. A dnes mě to netrápí už vůbec, protože jsem s točením filmů skončil.

Proč jste vlastně skončil? Je vám 68 let, svůj poslední film Turínský kůň jste uvedl před 12 lety. To pro režiséra není automaticky důchodový věk.

Vytvořil jsem si svůj filmový jazyk. Ten vychází ze způsobu, jímž vidím svět. Šel jsem krůček po krůčku, jak jsem to cítil. Nechci se ale opakovat. Nechci, aby byl z mého jazyka jen vtip.

Každý filmař je auteur, i když je třeba pevnou součástí toho, čemu říkáme filmový průmysl. Protože něco tvoří. Otázka kvality je jiná věc. Co děláte a jak to děláte? Na tom záleží. Ne na tom, jestli jste béčkový televizní režisér, pořád můžete vytvořit něco hodnotného.

V Praze jste jako učitel…
Nejsem učitel! Snažím se poznat a pochopit mé mladé kolegy. Využít svou empatii k tomu poznat jejich rozdílnosti a unikátní vlastnosti. A když se mi to podaří, pokusím se je osvobodit. Musí poznat sebe sama, musí pochopit svět. Zeptejte se jich – nikdo z nich mě nenazve učitelem! Protože je nic neučím. Jen je osvobozuji. A když jste svobodná, autonomní osobnost, můžete být velkým filmařem.

Nic! Musíte se naučit logiku života, ale styl, ten si vás najde. Nemyslete na to, co se můžete naučit. Nemůžete se naučit nic! Musíte jen rozumět tomu, když jste svědkem nějaké situace, co se děje na stole a co se děje pod stolem. Když to chápete, máte hotovo. Když ne, nepomůže vám Yale ani Oxford. Ztrácíte čas.

Předně je třeba pochopit, že se jedná o proces. Svůj jazyk nenajdete. Každým svým filmem zodpovíte sám sobě nějaké otázky, ale jakmile se na něj podíváte, okamžitě vás napadnou nové, které se pokusíte zodpovědět dalším filmem. Je to velmi jednoduché. Proto jste tlačení jít stále dál.

Podívejte se na žebříček nejlepších filmů podle databáze Kinoboxu.