Pearl Harbor byl jedním z největších filmů roku 2001, v němž se Ben Affleck a Josh Hartnett pod svištějícími japonskými nálety přetahovali o ruku Kate Beckinsale. Zatímco první jmenovaný svůj filmový boj přežil a soustavně buduje úspěšnou hollywoodskou kariéru jako herec i režisér, po Hartnettovi se hlavně v minulé dekádě slehla zem. Hvězda nadcházejícího thrilleru M. Nighta Shymalana Past totiž nechtěla, aby ji práce a s ní související mediální pozornost zcela pohltila. Osmnáctiměsíční pauza od hraní a dvojnásobné odmítnutí úlohy Supermana šestačtyřicetiletého herce nemrzí, v současnosti se mu ostatně blýská na zářnou budoucnost.
Články 27
Když se někdo zmíní o sci-fi filmech, většina fanoušků má po ruce alespoň obecný kanonický přehled. Nejdůležitější je pravděpodobně Vesmírná odysea (2001: A Space Odyssey), nejslavnější Star Wars, nejfilosofičtější na západě Blade Runner a na východě Stalker. Ke sci-fi se minimálně jednou přikloní snad každá velká režisérská osobnost, neboť v nesnadné charakterizaci a ohraničení tohoto žánru spatřují možnosti pro nekonečně kreativní vyjadřování, ať už vizuální nebo příběhové. Ve většině případů sci-fi filmy vychází z jiných kulturních zdrojů včetně literatury a komiksu, v dnešní době často rozvíjí či remakují klasická díla a série. V tomto článku se ovšem zaměříme na osm finančně nejúspěšnějších sci-fi historie, jejichž námět pramení přímo z myslí filmařů a neopírá se o žádné přidružené médium nebo značku.
Už (nebo spíš v tomhle případě konečně) na konci února vtrhne do kin napjatě očekávaná druhá Duna (Dune: Part Two), která po výtečných trailerech slibuje opravdu mimořádnou sci-fi událost a podívanou, která zkrátka potřebuje velké plátno. Marketingové kolečko okolo blockbusteru Denise Villeneuva navíc jede naplno a film už viděl i jeden z nejoblíbenějších režisérů současnosti, co si navíc díky Oppenheimerovi možná za pár týdnů dojde pro prvního Oscara, Christopher Nolan. A ten rozhodně nešetřil chválou.
Z kin si odnesl 952 milionů dolarů a Akademie jej poctila třinácti oscarovými nominacemi. Sám režisér Christopher Nolan považuje životopisný snímek Oppenheimer za svůj jasně nejúspěšnější projekt, který mu 10. března může po Zlatém glóbu vynést také Oscara za nejlepší režii. Spletitý příběh plný fyzikálních, politických a morálních paradoxů ušel od červencového simultánního uvedení s miliardovou Barbie dlouhou cestu, již pomyslně završí čerstvě ohlášenou premiérou na VOD. Oppenheimer se objeví na streamovací službě SkyShowtime 21. března.
Christopher Nolan je možná nejoblíbenějším režisérem své generace, jenž právě sklízí uznání i ocenění za svůj nejúspěšnější snímek. Loňský Oppenheimer o vývojáři jaderné bomby propletl Nolanův mysteriózní vrstevnatý narativ s důležitým nadčasovým tématem a kromě publika, které na Britova hutně strukturovaná díla reagovalo vždy vstřícně, se chytají i lidé rozhodující o prestižních filmových cenách. Ty se Nolanovi zatím spíše vyhýbaly a na Oscarech jej Akademie vyloženě odbývala. Avšak loňská nadšená kritická i divácká reakce, téměř miliardové tržby a čerstvý triumf na oscarovém předvoji v podobě Zlatých glóbů naznačují, že tvůrce Počátku či Temného rytíře se bude smát jako poslední.
Film ONEMANSHOW: The Movie měl rekordní víkendovou návštěvnost v kinech. Jeho hlavní tvůrce s přezdívkou Kazma se proslavil především tím, že se v roce 2017 naboural do reality show Prostřeno! Spolupracoval tehdy s hercem a filmařem Karlem Ondrkou, který předstíral, že má Tourettův syndrom a nekontrolovaně mluví sprostě. Karel Ondrka nám zaslal otevřený dopis, v němž Kazmu alias Kamila Bartoška kritizuje za neetické praktiky. Po odchodu režiséra Markuse Kruga z pořadu ONEMANSHOW jde již o druhého blízkého spolupracovníka, který měl potřebu se veřejně vyjádřit k problematickým stránkám Kazmovy práce. Uveřejněný text byl redigovaný, ale zůstalo zachováno jeho argumentační jádro a Karel Ondrka ho autorizoval.
Filmy Christophera Nolana jsou s námi již čtvrt století. Cesta tohoto metodického filmaře začala v roce 1998 zdánlivě nenápadným mysteriózním thrillerem Sledování a od té doby nám přináší jeden památnější zážitek za druhým. Který je ale nejlepší? A kdo takzvaně tahá za nejkratší konec?
Sci-fi snímek Hypnotik vstupuje tento týden do tuzemských kin. Se stopáží 93 minut a dějovým konceptem devadesátek říznutým o časoprostorové hrátky Christophera Nolana může jít o ideální odpočinkový program. Režisér Robert Rodriguez už sice natočil stylovější a divočejší kousky, ale zábavně imitovat povědomé zápletky a osázet je originálními perličkami pořád svede uspokojivě.
Pokud nepatříte k těm divákům a divačkám, kteří ihned po skončení filmu vypínají televizi či odcházejí z kina, jistě si všímáte způsobu, jakým tvůrci využívají také závěrečné titulkové sekvence. Jejich přítomnost a hudební podkres dnes bereme za samozřejmost, ale vždy tomu tak nebylo. Své postavení v závěru uměleckého díla si naopak vydobyly v průběhu let a písně, které je doprovází, mohou libovolně prohlubovat či naopak přetvářet dojem z právě skončeného snímku. Pojďme si ve stručnosti shrnout historii titulkových pasáží (v angličtině opening credits či ending credits) a zaměřit se na to, jak mohou různé melodie, texty písní či doprovodné animace manipulovat s publikem i po ukončení narativního díla.
Pokud vás zajímá tvorba britského režiséra Christophera Nolana, jenž se proslavil filmy s často narušenou časovou kauzalitou, pak se jistě těšíte na jeho další projekt. Tím bude překvapivě historické drama o tvůrci jaderné bomby J. Robertu Oppenheimerovi, jež se ale může odehrávat ve světě, který Nolan publiku představil ve své nedávné sci-fi Tenet.