83%
Euforie
- Drama
- Teenagerský
V pondělí se na HBO objevil sedmý díl druhé řady Euforie, zřejmě nejsledovanějšího seriálu současnosti. Vyznačuje se mimo jiné tím, že tvůrci kolem režiséra a scenáristy Sama Levinsona úpěnlivě dbají na to, aby sledující ohromovali jen vizuální a zvukovou složkou každé epizody, respektive každého jednotlivého záběru. A to se samozřejmě týká rovněž závěrečných titulkových sekvencí, které dnes patří k jakémukoli televiznímu i v kinech distribuovanému projektu jako Pat k Matovi. Zmiňovaná sedmá epizoda s názvem The Theater and It's Double končí emocionálně vypjatým momentem, kdy jedna z postav evidentně propadá nepříčetnosti. Nápis „pokračování příště“ začne doprovázet skladba, kterou by u moderní pubertální série o drogách, sexu a mindrácích mladistvých nikdo neočekával. A to hlavní znělka filmu Kanibalové, uvedeného roku 1980, pro přemíru naturalistického násilí známého jako jeden z nejzakazovanějších snímků historie.
Ona melodie je pověstná už tím, že se ke krutému a neetickému filmu režiséra Ruggera Deodata vůbec nehodí. Na svědomí ji má věhlasný italský skladatel Riz Ortolani a spíše než doprovod hrůzných zvěrstev připomíná poklidnou romantickou melodii, jakou by řada lidí neváhala pustit na vlastní svatbě. A právě tento kontrast, respektive jeho znalost, činí tuto volbu Sama Levinsona natolik okázalou a cinefilně vyloženě rozkošnou. Daná skladba ve světě Euforie předjímá dramatické a snad i drastické události, které mohou přijít v závěrečné osmé epizodě, a neznalého diváka současně po vypjaté sekvenci ukolébá do pocitu relativního bezpečí.
Jde o nádherný příklad využití již existující melodie pro závěrečnou titulkovou sekvenci, které odpovídá ambivalentní nátuře předešlého dění a navíc čerpá z minulosti média. V případě Kanibalů ovšem Ortolaniho hudba doprovází úvodní titulky, což bylo roku 1980 ještě velmi běžné. Popravdě, užívání těchto titulků, které prozrazují jména tvůrců od režiséra přes herce až po trenéra zvířat, v závěru filmů se začalo v rozsáhlejší míře aplikovat až v průběhu sedmdesátých let a velký podíl na tom měl úspěch Star Wars. Úvod Nové naděje ostatně disponoval dnes legendárními slovy: „Před dávnými časy v předaleké galaxii...“ Načež se objevily vertikálně odvíjené titulky, pomyslně se ztrácející v dáli dle zákonu perspektivy, které seznamovaly publikum s příběhovým kontextem.
George Lucas tímto inspiroval další soudobé filmaře a titulkové sekvence se začaly vkládat až po skončení filmu, kde si dosud veškerou pozornost zabíralo jen strohé vyjádření „the end“. Dnes už je standardem, že v úvodu vidíme maximálně několik jmen, ať už jde o režiséra, produkční a distribuční společnost či hlavní herce, zatímco ending credits, nejčastěji doprovázené hudbou, trvají u velkých blockbusterů jako Návrat krále i přes patnáct minut. Existují také výjimky jako například Apokalypsa Francise Forda Coppoly, která nemá žádné úvodní ani závěrečné titulky, ale mainstreamové filmy i seriálové epizody v drtivé většině případů neopomíjí své tvůrce po skončení díla vyzdvihnout.
Se Star Wars ale tento přesun od opening k ending credits nezapočal a uvádí se, že prvním filmem v kinech, který si schoval titulky až na závěr, byla epická Cesta kolem světa za 80 dní z roku 1956. V jejím případě byly dokonce závěrečné titulky animované a znovu v rychlosti převyprávěly celý příběh, přičemž u každé postavičky, odvozené od přítomných herců, se objevovala jména představitelů. Podobně průlomový byl rovněž oscarový muzikál West Side Story z roku 1961, který na začátku odkryl pouze název, zatímco jména tvůrců běžela na černém pozadí až po skončení děje.
A tím se razantně měnil status, jímž titulky disponovaly už od vynálezu kinematografu. V němé éře sloužily jednak k tomu, aby publikum během programů v biografech či vaudevillech, jež zpravidla zahrnovaly několik doprovodných filmů a jeden hlavní, vůbec rozeznalo, kdy snímky začínají a kdy končí. Další funkcí titulků pak samozřejmě bylo nahrazovat dialogy či komentovat některé posuny v ději, jež by diváci jinak nepochopili.
S nástupem zvukového filmu samozřejmě odpadla potřeba otitulkovaného dialogu, ale opening credits zůstaly na svém místě snad jen s tou změnou, že byly doprovázeny hudební předehrou. Tento proces se rozvíjel ve čtyřicátých a hlavně v padesátých letech, kdy kina ohrožovala stále markantnější konkurence televize. Jednou ze součástí drahých spektáklů jako Desatero přikázání nebo Ben Hur se staly také orchestrální předehry, po nichž následovaly titulkové sekvence na popředí desítek epických záběrů. V případě Desatera se dokonce na plátně objevil režisér Cecil B. DeMille, jenž publikum seznámil s kontextem.
Tato seznamovací funkce, která měla publikum okamžitě naladit na nenahraditelný kinozážitek, ovšem postupně ustupovala méně majestátním a více narativním účelům. Tak jako v případě Star Wars, úvodní titulky začaly sloužit výhradně tomu, aby publikum rychle nabylo orientaci v událostech filmu (což samozřejmě nebyla žádná novinka), popřípadě se na ně zanevřelo úplně. Průkopníkem byl v tomto ohledu také již zmiňovaný Francis Ford Coppola, jehož úspěšný Kmotr rovněž odstartoval bez jediného titulku, pouze s podbarvující hudbou Nina Roty.
Už v průběhu šedesátých let se rovněž ustanovil jakýsi kult populární hudby a filmaři stále častěji podbarvovali filmové scény existujícími skladbami. Slavný Absolvent se odehrával v doprovodu hudby Simona a Garfunkela, pro Bezstarostnou jízdu se stala synonymem píseň Born To Be Wild a Harry Nilsson dodal svým Everybody's Talking nezaměnitelnou melancholickou auru Půlnočnímu kovbojovi. Celé soundtracky složené z rokenrolové či popové hudby pak etabloval především George Lucas svým Americkým graffiti z roku 1973 a tím definitivně otevřel dveře inscenaci v rytmu populární hudby, k níž se celou kariéru přiklání třeba Martin Scorsese a Quentin Tarantino.
A tento eklektický hudební trend rychle pronikl také do závěrečných titulků, které se staly prodloužením příběhu filmu. Nemluvíme teď ani tak o takzvaných potitulkových sekvencích, jež nyní zdobí hlavně Marvel a které zpopularizovala komedie Volný den Ferrise Buellera roku 1986. V jejím závěru prolomí představitel hlavní role Matthew Broderick pomyslnou čtvrtou zeď a diváků se překvapeně táže: „Co tu ještě děláte?“ A to poté, co již nějakou chvíli běží titulky. Řeč je spíše o tom, jak hudba a texty zvolených skladeb prohlubují, ať už seriózně či zcela ironicky, sdělení, nálady a témata filmu.
Příkladem vtipného a satirického užití závěrečné skladby je například hororová komedie Americký vlkodlak v Londýně z roku 1981, který končí smrtí tragického hrdiny, o úplňcích se proměňujícího v noční monstrum. Ihned po krvavém a smutném vyústění se rozezní rytmická bluesová píseň Blue Moon v podání The Marcels, která publikum okamžitě přeladí na veselejší notu a zdůrazňuje motiv „smutného Měsíce“. K takovému ironickému podpisu se ale uchýlil také vždy nadčasový Stanley Kubrick už ve svém Doktoru Divnoláskovi z roku 1964. Ten končí propuknutím jaderné války a závěrečné titulky doprovází romantická skladba We'll Meet Again, kde se zpívá o tom, že se „znovu potkáme“... I když v tomto případě leda v nebi.
Osmdesátá léta nabídla v tomto směru dosti bizarní kurz (tak jako takřka ve všech směrech) a trh zaplavila akční béčka s Arnoldem Schwarzeneggerem či Sylvestrem Stallonem, která mnohdy jakoby naschvál končila za znění absolutně mimózních melodií. Příkladem budiž druhý díl Ramba, v němž Sly nevybíravě masakruje protivníky z Vietcongu a jeho mladší bratr Frank Stallone v závěru udeří s rockovou baladou Peace In Our Life. Pokud to bylo myšleno jako milionový vtip, pak není co namítat.
Devadesátky pro změnu zabředly do stále populárnějších rapových a hiphopových vod, ale užívání závěrečných písní bylo přeci jen stále sofistikovanější či cinefilně orientované. Martin Scorsese se vyřádil na Mafiánech, jež zakončil skladbou My Way od punkového hudebníka Sida Viciouse, vyprávějící o divokém životě bez kompromisů. No a Quentin Tarantino okamžitě proslul díky Gaunerům, v nichž Michael Madsen uřízne policistovi ucho za zvuků Stuck in the Middle with You a po nekompromisním vypjatém finále slyšíme Coconut od Harryho Nilssona. Ten zpívá o bolestech břicha po pozření kokosu, což nelze nevztáhnout k úloze Tima Rotha, jenž většinu filmu proleží na podlaze s průstřelem břicha.
Tarantino se stal v oblasti retro soundtracků přeborníkem a dokázal to v Pulp Fiction, doprovázeném převážně melodiemi z padesátých a šedesátých let, které pomáhaly utvářet uzavřený svět filmu plný odkazů do minulosti. Jeho užití závěrečných songů přitom často upomíná na cinefilní rozsah jeho děl. Hanebný pancharti například skončili za zvuků Rabbia e tarantella od Ennia Morriconeho, písně složené pro historický snímek Alonzanfán z roku 1973, a nejnovější Tenkrát v Hollywoodu nás v titulkové sekvenci překvapilo znělkou ze seriálového Batmana ze šedesátých let.
Jako v případě Scorseseho Mafiánů opravdu proslavené užití závěrečných písní ale souvisí hlavně s tím, jak text (samozřejmě v souhře s melodií) zvýrazňuje téma filmu. V tomto ohledu je vyzdvihovaný také David Fincher, jehož Klub rváčů, ukončený do té doby zapadlou skladbou Where Is My Mind od Pixies, se často uvádí jako ideální případ zahrnutí populární písně do finální titulkové sekvence. Fincher zároveň dokáže prolnout tematickou akurátnost závěrečné skladby se spíše protikladnou náladou, již její poslech evokuje.
Zodiac, pojednávající o marném pátrání po sériovém vrahovi, nechává publikum při závěrečné scéně v depresivním rozpoložení, ale zvolená píseň Hurdy Gurdy Man od Donovana, ač vypráví o „mizerném oplzlém muži“, se poslouchá moc příjemně a kdekdo by při ní nejraději složil hlavu na polštář. Píseň se navíc rozezní už v průběhu finální scény a volně přechází i do titulků, což je další vyhledávaný postup, který ještě zjemňuje, z emocionálního hlediska mnohdy i smazává přechody mezi narativní částí a titulky. No a pro zakončení temného dramatu Social Network, v němž mladý Mark Zuckerberg brojí i proti přátelům během vývoje Facebooku, zvolil Fincher energickou skladbu od Beatles Baby, You're A Rich Man.
Jinou možnost tematického rozvíjení příběhu prostřednictvím titulků nabídl pro změnu nedávný Králíček Jojo. Protiválečná satira Taiky Waititiho se odehrává v nacistickém Německu a desetiletý hlavní hrdina si postupně uvědomuje, že ideály šířené nedotknutelným vůdcem Hitlerem nejsou ani trochu osvětové či morální. V ambivalentně pojatém závěru se rozezní píseň Davida Bowieho Heroes, která každého posluchače vyzývá ke správnému a tedy hrdinskému jednání. Ovšem s tím rozdílem, že je tentokráte zpívaná v němčině, čímž zapadá do doby i prostředí (přestože postavy samozřejmě mluví anglicky).
Další oblíbený postup, který Fincher využil už v Zodiacovi, pak spočívá v tom, že píseň využitá pro závěrečné titulky se objeví už v některé scéně filmu. Hurdy Gurdy Man tak zní z rádia během napínavé pasáže, kdy neznámý vrah zastřelí mladý milenecký pár přímo v autě. To je naprosto běžná praxe, již z novějších blockbusterů využila například loňská marvelovka Shang-Chi. Postava, kterou ztvárňuje herečka Awkwafina, začne během bojové scény zpívat Hotel California od Eagles, aby překvapila protivníka, a tento proslulý hit se v originální verzi rozezní i během titulků. Něco podobného provedli také tvůrci prvního Deadpoola se singlem George Michaela Careless Whisper, o němž se v průběhu děje hlavní hrdina pouze zmiňoval.
Uzavřenou kapitolou jsou pak muzikály, které staví právě na symbióze vizuální inscenace s hudební složkou. V tomto směru však zvláštně vyčnívá populární snímek Mamma Mia!, odvozený od melodií světoznámé popové kapely ABBA. Příběh sestává ze série hudebních scének na řeckém ostrově a název samotné skupiny nikdo nezmiňuje, pouze její písně rámují jednotlivé zvraty a diktují kýžené nálady. Během závěrečných titulků se ale herci v charakteristických kostýmech převtělí do kůže členů ABBA a napodobují jejich vystoupení za zvuků Dancing Queen a Waterloo. Titulková sekvence tedy otevřeně (a dá se říci i parodicky) odkazuje na kulturní fenomén, který dějovou část snímku doprovázel pouze hudebně, respektive i tematicky prostřednictvím textů skladeb.
Titulkové sekvence dnes těmito způsoby rozvíjí „hlavní program“, který především při návštěvě kina představuje narativní část filmu, v níž sledujeme příběh prostřednictvím formy, na níž se podílí herci a tvůrci. Dříve uváděly publikum do varu orchestrální předehry a úvodní titulky, dnes nejprve sledujeme trailery na jiná díla a děj filmu většinou začíná bez zdržování, aby se nenarušovalo okamžité pohlcení diváka. Výjimkou může být například bondovská série, pro kterou jsou extrémně stylizované úvodní titulky jedním z hallmarků.
Nápadná stylizace ale neuniká ani titulkům závěrečným a týká se hlavně animovaných snímků jako Hledá se Nemo. Tento pixarovský příběh z prostředí oceánu si pro dětské publikum schoval překvapení i na samotný závěr, neboť titulky se jmény tvůrců doplňují také postavičky z filmu, které na jedoucí text reagují a pomyslně s ním interagují. Tento proces je rezervován primárně pro dětské filmy či některé komedie a vychází z tradice Růžového pantera, jehož animované titulkové sekvence za doprovodu Manciniho ikonické znělky jsou pověstné. Jiné animáky jako Příšerky s.r.o. nebo Toy Story pak využívají i svého parodického rozsahu a jejich titulky doprovází sestřih nepovedených záběrů ze zákulisí, což zpopularizovaly například komedie s Jackie Chanem.
Často se samozřejmě stane, že výběr závěrečné melodie je ve svém kontrastu až rušivý. Uživatelé na Redditu se v tomto směru shodují, že šťastnou ruku neměl například Christopher Nolan v případě Dokonalého triku. Tajemný příběh plný zvratů z přelomu 19. a 20. století končí za znění Analyse od frontmana Radiohead Thoma Yorkeho. Skladba sice nabádá k analýze, což je pro Nolanovy komplexní příběhy příhodné, ale mnoho diváků běduje nad tím, jak moderně znějící song rozvrací atmosféru takřka viktoriánského mysteriózního dramatu. Další často skloňovaná výtka se týká španělského hororu REC, jehož infarktové poslední minuty přeruší titulky doprovázené hlasitým metalovým vřeštěním.
Ať už se tvůrci rozhodnou pro jakoukoli hudbu či stylizaci, titulkové sekvence jsou plnohodnotnou součástí jejich díla a dokážou zajistit, aby filmy či seriálové epizody rezonovaly i po skončení. Od pouhé informační a orientační funkce v raných fázích kinematografie a úvodní rekapitulace tvůrců a hereckých hvězd (které dříve lákaly na návštěvu kin mnohem víc než dnes a jejichž kult osobnosti studia pečlivě vyzdvihovala) se titulky přesunuly takřka výhradně na konec díla. A když dnes epizodu Euforie uzavře melodie ze čtyřicet let starého kontroverzního hororu, značí to primárně dvě věci – že tvůrci přemýšlejí o závěrečných titulcích v daleko emocionálnějších rovinách než dříve a že tyto roviny úzce souvisí s historií média, na niž se stále častěji odkazuje. A možná i proto sílí dojem neoriginality a nepůvodnosti, byť v tomto případě jde o velmi přirozený a sofistikovaný vývoj.
A na závěr otázka, pokládaná s lehkým nánosem morbidity – jak byste si přáli, aby vypadala finální titulková sekvence vašeho života a jaká skladba by k ní měla hrát?
