Mladá ošetřovatelka Alma se má starat o slavnou herečku Elisabeth Vogler, která nejeví žádné známky nemoci kromě toho, že jednoho dne přestala mluvit. Alma naproti tomu mluví ráda a neustále a nevadí jí, že od Elisabeth nedostává žádné odpovědi. Začne se jí svěřovat se svými problémy a postupně si všímá si, že jejich osobnosti se stávají jednou...
Tohle Bergmanovo psycho jsem si hodně užil. Zvláštní sonda do života herečky, která se rozhodla nezapojovat se do dění světa. Celý film ale odmluvila jedna jediná herečka, její ošetřující sestra, která předvedla skvělý výkon. Opět Bergmanovsky minimalistické s hromadou emocí.
Očekával jsem, že zhlédnutí po letech bude zásadně větší zážitek, ale zjišťuju, že moje prvotní intuice o chladném konstruktu se mnou zůstala a k Personě jsem cestu nenašel.
Střihačka filmu Ulla Ryghe, která pracovala na všech filmech Ingmara Bergmana mezi "Jako v zrcadle" (1961) a "Hanba" (1968), o scéně, v níž se během obzvlášť vypjatého okamžiku mezi dvěma hlavními postavami zdá, že film v promítačce hoří, uvedla, že tato iluze byla vytvořena tak realisticky, že při prvních projekcích způsobila potíže, protože promítači se domnívali, že hoří skutečný celuloid, a film zastavili. Aby se tomu zabránilo, musela být na filmové plechovky připevněna speciální červená etiketa, která promítače upozorňovala na to, že ačkoli film vypadá, že hoří, ve skutečnosti tomu tak není.
Tento film je v oficiálním žebříčku 250 nejlepších hraných filmů na Letterboxd.
Když byl film dokončen, obě hlavní herečky a Bergmanův kameraman Sven Nykvist okamžitě odešli do jiných zaměstnání a režisér zůstal sám a v těžké depresi, děsil se představy, že se bude muset vrátit ke své hlavní práci šéfa stockholmského Královského dramatického divadla, známého jako Dramaten, se zdánlivě neřešitelnými problémy. Jen o několik měsíců později z tohoto divadla odešel.