Když nás geniální režiséři berou do svého dětství. Autobiografické filmy vás rozpláčou i rozesmějí

Především v posledních letech spadají autobiografické, potažmo semibiografické příběhy mezi nejoblíbenější témata mnohých filmařů. Každý se ostatně touží podělit o to, jak ho život formoval a jaké mu obstaral predispozice k činnosti, která daného umělce či umělkyni posléze proslavila. Osudy velkých režisérů bývají neotřelé a impozantní a stojí za to o nich vyprávět. Zde máme osm vybraných případů.

režie: Francois Truffaut

Celovečerní debut jednoho z pionýrů francouzské nové vlny, do té doby velkého cinefila, filmového kritika a teoretika Francoise Truffauta, náleží k nejlépe hodnoceným filmům všech dob. Vypráví o chlapci Antoinovi Doinelovi, jenž postrádá pevné rodinné zázemí a často utíká z domova i ze školy, která ho nenaplňuje.

Sám Truffaut žil do svých osmi let s babičkou a až po její smrti se přestěhoval k matce a nevlastnímu otci. Doma se příliš nezdržoval a únik nacházel ve filmech, které ho vychovaly. Nikdo mne nemá rád skýtá smyšlenou dramatizaci ze života mladistvého odpadlíka, ale mnoho motivů i postav našlo inspiraci v životě režiséra, jenž se následně zaskvěl i s filmy jako Jules a Jim nebo 451 stupňů Fahrenheita.

režie: Federico Fellini

Zřejmě nejproslulejší italský režisér dal na odiv celou svou osobnost už ve snímku Osm a půl, do něhož otiskl vlastní autorskou krizi, a globální ovace sklidil za Silnici, Sladký život či Satyrikon. Prvního Oscara za nejlepší cizojazyčný film se ale dočkal až zásluhou Amarcordu, ve kterém epizodicky představil rodné městečko Rimini v období před druhou světovou válkou.

Snímek vznikl na motivy Felliniho autobiografické knihy Moje Rimini a rozpustile zobrazil náturu italských obyvatel, jejichž životy se rozkročují mezi vlídnou sounáležitost a přehnané tíhnutí k institucím a autoritám. V dějové mozaice, již spojuje mladý protagonista Titto, nechybí lyrické obrazy, vtipná společenská satira i vlídné pousmání se nad rázovitými maloměšťáky. Důležitou roli hraje bující sexualita a Fellini publikum odzbrojuje skvělým vykreslením vedlejších postav, jejichž lehce karikaturní povahy mnohdy přisoudíme i některým lidem, kteří v mládí obklopovali nás.

režie: Ingmar Bergman

Bergman platí za jednoho z nejvlivnějších autorských filmařů historie, jehož filmy jako Sedmá pečeť, Pramen panny, Persona či Hanba stavěly duchovně založené protagonisty proti cynismu a bezbožnosti okolního světa. Fanny a Alexandr představuje jeho možná nejhřejivější snímek, který nahlíží na svět očima dítěte, do něhož se režisér projektuje.

Děj 188minutového filmu se odehrává ve švédské Uppsale, odkud Bergman pochází, a mimo jiné zobrazuje Alexandrovy trvalé rozepře s pobožným a striktním otcem. Bergmanův otec byl konzervativní luteránský kazatel a syna trestal za drobné prohřešky. Vedle toho snímek ukazuje také počátek Bergmanovy fascinace filmem, a to ve scéně, kdy si Alexandr hraje s lucernou.

režie: Cameron Crowe

Dle režiséra vysoce autentický příběh nás zavádí na rockové turné smyšlené kapely Stillwater v sedmdesátých letech. Cameron Crowe od mládí miloval populární hudbu a v patnácti letech začal psát pro magazín Rolling Stone. Reportáže a rozhovory obstaral s kapelami jako The Allman Brothers, Led Zeppelin nebo Lynyrd Skynyrd, tudíž získal přehled o jejich praktikách během turné.

Na pokraji slávy představuje pubertálního protagonistu Williama Millera, jenž chce napsat triumfální článek o Stillwater. Spíše epizodický a pocitový příběh slouží jako pocta tehdejší rockové scéně i žurnalistům, kteří pro ni dýchali. Jedná se o nesmírně příjemnou jízdu, která v režisérské verzi trvá 160 minut. Do vzpomínek na divokou bezelstnou dobu přirozeně zapadá i scéna, v níž dospělé dívky nezletilého hrdinu bez okolků svedou. V tomto ohledu si film zachovává spíše experimentální a uvolněný šedesátkový rauš.

režie: Noah Baumbach

Nezávislý film znázorňuje komplikovaný rozvod optikou dvou chlapců, kteří vyrůstají v Brooklynu v 80. letech minulého století. To odpovídá životním zkušenostem režiséra a scenáristy Noaha Baumbacha, jenž se v posledních letech ucházel o Oscary s Manželskou historií (dalším příběhem o rozpadu rodiny) a letos uvede do kin černou komedii Bílý šum s apokalyptickými motivy.

Sépie a velryba, nazvaná dle diorámy v Americkém přírodovědném muzeu, si z Baumbachova života vypůjčuje i zaměstnání rodičů, kteří se oba živili psaním sci-fi a filmových kritik. Jde o komorní snímek postavený na nepřetržitém sledu dialogů a hereckých výkonech Jeffa Danielse a Laury Linney. V rozhovoru pro IndieWire Baumbach jako své největší inspirace označil vztahové filmy Woodyho Allena a některá díla Stevena Spielberga v čele s E.T. – Mimozemšťanem, který rovněž řeší téma neúplné rodiny.

režie: Greta Gerwig

Také životní partnerka Noaha Baumbacha, herečka, scenáristka a režisérka Greta Gerwig, poodhrnula oponu, za níž se skrývají její osobní zkušenosti. Lady Bird se ovšem od ostatních zmíněných filmů liší a Gerwig pro IndieWire prozradila: „Nic z filmu se doslova neodehrálo, ale jádro je pravdivé a rezonuje s tím, co jsem prožila.“

Saoirse Ronan ztvárňuje alternativní verzi dospívající režisérky, která píše milostný dopis rodnému městu Sacramento. Text je ovšem hořkosladký a odráží komplikovanost mezilidských vztahů uvnitř i vně rodiny a všechny myslitelné problémy se soukromím a chápáním vlastní identity, jež může vyrůstání v provinčním městě přinést. Gerwig podle tohoto vyobrazení v mládí moc sebevědomí nepobrala a v procítěné Lady Bird jde odvážně s kůží na trh.

režie: Alfonso Cuarón

První Mexičan, jenž obdržel Oscara za nejlepší režii, se na mezinárodní scéně proslavil díky Harrymu Potterovi a vězni z Azkabanu. Po uvedení Potomků lidí roku 2006 začal Alfonso Cuarón uvažovat o autobiografickém filmu o svém dospívání v Mexico City. Roma (název režisérova rodného sousedství) byla roku 2018 výsledkem, který se vymykal. Cuarón se v rozhovoru pro Variety nechal slyšet, že namísto subjektivního pozorování světa dětskýma očima natočil objektivní kaleidoskop rozházených vzpomínek, které poskládal a interpretoval svým dospělým pohledem.

Roma vypráví o chudé služebné, která posluhuje zámožné rodině a po otěhotnění se bojí, že dostane vyhazov a o potomka se nezvládne postarat. Cuarón prý pociťoval vinu za dřívější pohodlné postavení a nevědomost, která zaslepovala jeho náhled na nižší vrstvy, což v emocionálním filmu orientovaném na pocity protagonistky kompenzoval. Roma si došla pro tři Oscary – za nejlepší cizojazyčný film, kameru a režii.

režie: Kenneth Branagh

Kenneth Branagh se po vyhlášení loňských oscarových nominací stal vůbec nejvšestrannějším umělcem v dějinách ocenění, když nominace obdržel v sedmi různých kategoriích. Belfast si nakonec odnesl sošku pro nejlepší původní scénář a Branaghovi, jehož známe jako herce z mnoha shakespearovských adaptací, z dvojky Harryho Pottera nebo z letošní Smrti na Nilu, tím pádem psal oscarový příběh sám život.

Belfast se odehrává v 60. letech 20. století v hlavním městě Severního Irska, jímž otřásal dlouhodobý nacionalistický konflikt. Hlavní hrdina, devítiletý kluk Buddy, dospívá, zažívá první lásku a užasle přihlíží filmům v biografu v tomto napjatém prostředí, které musí rodina kvůli bezpečnosti nakonec opustit. Černobíle točený snímek popisuje hlavně nelehkou dobu, vyznává lásku režisérově milující rodině a respekt vyjadřuje i městu, v němž ale bují stále krvavější boj mezi katolíky, zasazujícími se o připojení země k jednotnému Irsku, a protestanty, kteří podporovali setrvání Severního Irska ve Spojeném království.

Česká televize ukrývá jeden ze svých nejlepších dokumentárně vzdělávacích pořadů jen na webu a nevysílá ho celoplošně. Osmidílná Kronika orgasmu o dějinách sexuologie v Československu bude bavit mladší i starší publikum.