Chrustyn
44 045 bodů •
4
Bergman ve své nejčistší podobě se vším všudy.
Komentáře a recenze 8
Dle počtu bodů
Pete69
33 033 bodů •
8
Tohle Bergmanovo psycho jsem si hodně užil. Zvláštní sonda do života herečky, která se rozhodla nezapojovat se do dění světa. Celý film ale odmluvila jedna jediná herečka, její ošetřující sestra, která předvedla skvělý výkon. Opět Bergmanovsky minimalistické s hromadou emocí.
Fingon
16 896 bodů •
8
Zvláštní: během sledování se mi nelíbí, ale když o něm zpětně uvažuji, odhaluji zajímavé věci. Není mnoho takových filmů...
Sheldon
16 079 bodů •
9
Ani po letech neztrácí nic na své psychologické hutnosti. Ingmar Bergman v době psaní scénáře prožíval velmi těžké stavy úzkosti a léčil se na psychiatrii. Na počátku všeho byl obraz dvou žen v klobouku, které si porovnávají ruce. Ano, přátelé i takhle může ve Švédsku vzniknout film! Bergman proti sobě postavil do kontrastu dvojici žen, herečku Elizabeth (Liv Ulmann) a její ošetřovatelku Almu (Bibi Andersson). Slovní útoky, jako tradičně brilantní technick pojetí nakonec eskalují v dialogu, který se zapsal do dějin kinematografie. Upozorňuji však, že sledování tohoto filmu chce opravdu vstřícnou náladu.
lamps
15 327 bodů •
9
Jeden z filmů, kvůli kterým se jednoznačně vyplatí na chvíli ignorovat celý okolní svět a přijmout nové estetické a intelektuální hodnoty, jež nám jeden geniální umělec exkluzivně a zadarmo předkládá. Kouzlo Persony tkví v tom, že chápeme, o čem chce vypovídat, ale její výpověď probíhá způsobem, který následně nelze doslovně interpretovat a vysvětlovat. Minimalistická, ale nekonečně kreativní oslava filmové řeči, tiché i konverzační, spalující psychologická hra s dvěma stěžejními charaktery a s diváckým očekáváním, které je v průběhu vystřeleno na maximum, přestože Bergman nepotřebuje šílené zvraty ani velkou pointu. Za málo peněz neskutečné množství poctivého filmařského kumštu, já děkuji..
Klajnik
9 194 bodů •
2
Tohle je čtvrtý film od Bergmana, na který jsem se podíval. Scény z Manželského Života byly prvním a já byl uhranut tou prokreslenou psychologií a hloubkovou sondou do dynamiky jednoho vztahu. Další jeho filmy však podobných kvalit nedocílily. Persona je nuda k posrání. Pocitově je to pro mě odpadní záležitost, ale nějaké formální kvality obrazu, herectví a námět lze ocenit. Problém tkví ve zpracování onoho námětu - v ději - v tom, co se odehrává a hlavně jak se to odehrává: Divadelní herečka Elisabeth si uvědomí, že nikde není sama sebou. Na jevišti hraje role stejně jako mimo jeviště (role kolegyně, role přítelkyně...zkrátka sociální role, všichni to známe). Všechno se jí zdá tedy falešné. Na tomhle je to celé postavené. Namísto toho, aby Bergman nechal postavu řešit tento svůj tíživý struggle tak, že Elisabeth začne bojovat proti konvencím, bouřit se očekáváním, narušovat dynamiku zaběhlou různých vztahů (proto je Americká Krása tak příjemný a zábavný film), tak Elisabeth začne jen zarytě mlčet, čímž jaksi odmítá dále hrát jakékoliv role a chce takto hledat cestu k sobě sama. Takto se tvůrce střelil do nohy. Z mlčení totiž neplyne nic moc divácky zajímavého. Tato postava je navíc jedna z dvou hlavních, tudíž se problém tohoto tvůrčího selhání ještě násobí. Druhou postavou je ošetřovatelka Alma (Elisabeth však není nemocná, je jen umíněná), která naopak ráda povídá a zdá se býti bezprostřední. Jenže se později ukáže, že Alma se Elusabeth svěřovana proto, že jí lichotilo, že jí naslouchá slavná herečka i proto, že si myslela, že její tajemství budou mlčící Elisabeth uchovány. Když však nahlédla do jejího dopisu a přečetla si, jak jsou její tajemství vyzrazena, byla její důvěra otřesena. Následují otravné pasáže, kde si to ty dvě krávy navzájem vyčítají. Zcela nezajímavý a vyumělkovaný konflikt. Bergman věru trpěl tvůrčí krizí (jak je psáno v popisku filmu) anebo je holt tohle jeho standard... Každopádně se v průběhu filmu ukazuje, že tyto dvě postavy si nejsou tak nepodobné. Alma rovněž pociťuje tíži sociálních rolí. Později si ve svém odporném afektu zoufá: "Nech mě být. Jsem chladná, prohnilá a lhostejná. Všechno je jen lež a faleš." Ke konci se to obsahově začne rozpadat ještě více. Bergamn si vytahuje, co se mu hodí (Elisabethin manžel), aby vykreslil to, co mi bylo jasné už od půlky - a v samotném závěru nechává složit tváře svých dvou protagonistek vdo jedný, protože obě pociťují stejnou tíži - chápeme. Problém je v tom, že Bergman mě se vší svou genialitou nijak nestrhl. Zůstal jsem tedy apatický vůči jeho postavám - i jejich tíži: Proto obě postavy tedy odsuzuji jako přecitlivělé krávy, co řeší blbosti a utápí se ve své slabošské melancholii. Alma si stěžuje, že ji přítel po 5 letech vztahu opustil, protože ho to prý přestalo bavit. Nedivím se mu. Já s ní skoro nevydržel ani těch 80 minut stopáže. Bergman se chtěl ponořit do ženské duše, ale tahle tíže sociálních rolí přeci není problém výhradně ženský (ač dříve snad i byla). Možná jde tedy o způsob, kterým ho ženy řeší: Muži se bouří (jako Lester Burnham), uchylují se k agresivitě, kriminalitě, končí ve vězení nebo se zasebevraždí. Ženy však jen tiše trpí. To si z toho mám vzít? Takhle to mám číst? To se mi také nechce. Nerad bych generalizoval a urážel ty ženy, které nemlčely, když se dělo nepráví. Teď jsem zkoukl nějaké video-eseje. Rozhodně jsem si s tím filmem moc neporadil. Prý by se to mělo číst tak, že nejen, že si jsou postavy podobné, ony jsou personou jedna druhé nebo tak něco... Alma a Elisabeth jsou jednou a tou samou osobou. Pak ale nechápu tu hádku kvůli onomu dopisu. Stále se ale dobře nechytám. Scénář mě dost dobře nevedl, abych to na první dobrou dobře uchopil. Jelikož však film strádá na zábavnostní rovině, tak se jím už více zabývat nechci. Pokud filmař chce svým dílem něco říci, pokud chce něco vyzdvihnout, pak by se měl vynasnažit, aby se divák bavil. Divák udolaný nudou nebude chtít s dílem trávit více čase a útrpně v něm hledat významy - natož se k němu opakovaně vracet, což u hodnotných a promyšlených děl s vypovídající hodnotou bývá zpravidla žádoucí.
Tom Hardy
8 369 bodů •
8
Herecký koncert dvou hereček, z nichž jedna staví na živelnosti a druhá na minimalistickém podání. Pominu-li některé abstraktnější pasáže (především úvod), pak je film především komorní podívanou dvou žen, které ve společné izolaci prožívají krizi osobností. Příběh je podaný ve značně komplikované formě, klade na diváka určité nároky a reší otázku přejímání identit...
Smazaný uživatel
0 bodů •
6
Očekával jsem, že zhlédnutí po letech bude zásadně větší zážitek, ale zjišťuju, že moje prvotní intuice o chladném konstruktu se mnou zůstala a k Personě jsem cestu nenašel.