Články

Filmový svět Marvelu utváří od roku 2008 mnoho propletených linií, časových vrstev, mnohovesmírů a samozřejmě superhrdinů. Jednou z největších stálic je asgardský princ Thor, jehož Chris Hemsworth ztvárňuje od roku 2011, má na kontě čtyři sólové filmy a pátý nás zřejmě nemine. Stejně jako v případě takřka všech důležitých postav, také blonďák s poslušným kladivem neprošel castingem „na první dobrou“ a Hemswortha málem předběhl Alan Ritchson. Současný představitel Jacka Reachera v oceňovaném seriálu od Amazonu však konkurz podcenil v domnění, že na herecký um se u Marvelu stejně nehraje. Mnoho lidí by mu dalo za pravdu, i když výjimky potvrzují pravidlo.

Oblíbený režisér Ron Howard slaví 70. narozeniny, a tak stojí za to si připomenout jeho bohatou kariéru trvající téměř celý jeho život. Howard se po úspěšné herecké dráze totiž chopil režie a postupně se vyprofiloval v jednoho z nejspolehlivějších a nejflexibilnějších hollywoodských filmařů. Zvládá totiž zpracovat skoro jakýkoli žánr hrané i dokumentární tvorby, klade důraz na hluboce lidské příběhy a jejich přehledné, divácky vstřícné odvyprávění. Kdo by s někým takovým nechtěl spolupracovat?

Zatímco v posledních letech Britney Spears zajímá hlavně bulvární novináře, na přelomu milénia se jednalo o jednu z nejúspěšnějších a nejmilovanějších popových zpěvaček. Není proto divu, že se pokusila svou slávu zúročit i na stříbrném plátně. Tam však její cestu zahájilo (a rázem také ukončilo) účinkování ve vysmívané coming of age dramedii s názvem Crossroads.

Vše začalo v roce 2019, když Martin Scorsese prohlásil, že filmy Marvelu nejsou „opravdové filmy“, ale spíš atrakce, a internet v důsledku téhle průpovídky málem zkolaboval. Hledat hlášky velkých režisérů o stavu kinematografie, nejlépe zahrnující nějakou pasivně agresivní poznámku, která popudí fanouškovské základny populárních blocbkusterů, se od té doby stalo nezbytnou součástí pracovní náplně filmových novinářů. Pusu na špacír si teď pustil milovaný kanadský režisér Denis Villeneuve, který stojí za oběma díly Duny. Jeho slova opět provokují, ale tentokrát nejde jen o z kontextu vytrženou větu, ale předmět hodný zamyšlení.

V roce 2002 natočil David Lynch osmidílný seriál, jehož epizody se původně objevily jen na filmařových webových stránkách. Později se celkem 50 minut stopáže dočkalo i vydání na dalších platformách, ovšem nezvyklý formát není na tomto díle tím zdaleka nejvíce znepokojivým. Publikum totiž bylo vystaveno falešnému sitcomu o třech dospělých králících, který byl natolik znepokojivý, až se dočkal i zahrnutí do psychologického výzkumu.

Marvel se rozhodl oslavit Valentýna trochu netradičním způsobem – oznámením kompletního obsazení chystaného filmu Fantastická čtyřka (Fantastic Four). Tato týmová skupina, často nazývaná jako první marvelovská rodina, má nyní svou novou podobu, kterou nám studio oficiálně představilo právě na den lásky.

Rozmohl se nám tady takový nešvar. Na sociálních sítích můžeme v posledních letech sledovat velké množství videí i komentářů, v nichž filmoví a seriáloví fanoušci lomí rukama nad temnotou vyskytující se na jejich televizních obrazovkách. Nejde však ani tak o znepokojující zobrazení odvrácených stran lidské duše, nýbrž doslova o nezřetelné obrazy, v nichž kvůli zdrcující dominanci černé barvy nelze rozpoznat, co se na nich vlastně nachází.

Netflix nepochybně umí vyprodukovat zajímavé filmy, potažmo umožňuje vděčnou distribuci kvalitním projektům, jimž by se v kinech nedostalo pozornosti. Často však nabízí druhořadé zboží a z pozice mazaného obchodníka přihlíží, jak roste poptávka zcela nezávisle na jindy kruciální kvalitě. Momentálně nejsledovanější film s názvem Mea Culpa má extrémně špatné ohlasy od kritické i divácké obce a zdá se, že svérázný tvůrce Tyler Perry vyvolává trapnost a kýč trochu naschvál.

V neděli večer dospěla do svého konce diváky oblíbená dramedie Smysl pro tumor, u níž oči spousty fanoušků nezůstaly suché. A že jich bylo. Seriál z dílny České televize v posledním týdnu potvrdil pozici megahitu i jednoho z nejsledovanějších pořadů současnosti. To na Primě panují rozporuplnější pocity. Mají zde sice nový kriminální hit, ale také jeden velký propadák.

Správně udělat titulky k filmům a seriálům, to není vůbec legrace. Přestože moderní technologie v čele s online slovníky a nyní i umělou inteligencí nabízejí mnohem větší a dostupnější možnosti, než jaké měli překladatelé třeba v 90. letech, tak se v překladech stále objevuje řada chyb. Ty plynou především ze snahy slovo od slova převést výrok do češtiny, což ale v případě ustálených frází či idiomů nadělá spíše paseku.

Někdy se zdá, že herec či herečka má pro určitou úlohu až přehnaně vysokou kvalifikaci. I ti nejslavnější lidé z oboru si často rádi odskočí k takřka komiksovému padoušství, kdy jejich zloduši vedou excentrické řeči o dominanci, podrobování či vsazení svých nemesis do věčných okovů. Někdy je k účasti na těchto projektech vedou silné osobní motivace, jindy peníze, důvěra ve scénář nebo i jejich umělecká vize, která daný film přímo utváří. V následujících případech se skvělí a renomovaní herci chopili záporáků v dílech, která u mainstreamového publika a kritiky pohořela. Často hlavně díky nim však posléze načichla kultovním odérem a přestřelené nebo prostě neobvyklé herecké výkony jsou tím, co si na nich můžeme zaručeně užívat.

Od hlasité menšiny na sociálních sítích a diskuzních fórech často slyšíme, jak je současný Hollywood přehnaně „woke“ a až směšně klade důraz na etnickou či genderovou vyváženost. Je tomu ale skutečně tak? Anebo jde spíše o zkreslení plynoucí z toho, že pomyslná špička ledovce přitáhne největší pozornost?

Do tuzemských kin se pomalu blíží celovečerní debut Petra Hátleho Manželé Stodolovi o známém vraždícím páru. Zobrazení reálných vrahů ve filmu budí očekávání i pochopitelné kontroverze. Stejně jako v zahraničí, i v Česku mají ale snímky inspirované opravdovými zločiny dlouhou tradici.

Roku 2004 debutovalo v kinech nechvalně proslulé Umučení Krista (The Passion of the Christ), v němž jsme na posledních dvanáct hodin v životě Ježíše Nazaretského (Jim Caviezel) nahlíželi optikou dřívější akční ikony Mela Gibsona. Hvězda Smrtonosné zbraně (Lethal Weapon) si vzala k srdci závěr své oscarové režijní prvotiny Statečné srdce (Braveheart), v níž William Wallace snášel mučení ve jménu svobody a spravedlnosti. Největší příběh všech dob, k němuž se obrací kompletní křesťanská víra, tudíž pojal jako extrémní brutální záznam toho, jak lze zneuctít a spektakulárně poškodit lidské tělo. Kontroverze přitom vedle násilí dodnes vykvétají také z údajných antisemitistických motivů a obecně z poučení, jež si publikum může z takto umělecké a k evangeliím vztahované exploatace vzít.

Už delší dobu se v kinematografii řeší, co bude s Disneym. Největšímu zábavnímu konglomerátu nehrozí zánik, ale současná zastřešující filmová stáj Star Wars, Marvelu, Avatara, Pixaru či pokladnice plné klasických animáků strádá obchodně i společensky. Akcie klesají, streamovací služba Disney+ se dere do profitu hodně ztuha a loňské předražené filmy udělaly pro tamní účetnictví medvědí službu. Stále nápadnější je navíc ideologická bitva „woke“ společnosti s konzervativním publikem, které hořce snáší ultraliberální orientaci na menšinové komunity, ať už sexuální, genderové nebo etnické, jež prostupuje většinou Disneyho děl. Někteří jeho tvůrci už mají odmítavého postoje dost a proti fanouškům se vymezují.