Proč jsou filmy stále tmavší? Duna, Batman i Hra o trůny čelí pochopitelné kritice

Podobné stížnosti online komunity se objevily třeba v souvislosti s poslední řadou Hry o trůny i následným spin-offem Rod draka. Tvůrci na tyto výtky tehdy dokonce i reagovali, technologické firmy zase doporučovaly změnit některá nastavení chytrých televizí. Podobné debaty však v posledních letech vídáme stále častěji a zatímco autoři thrillerových příběhů se mohou vymlouvat na snahu zachytit trudnou atmosféru, u děl pro děti či dospívající publikum (jako třeba nové Malé mořské víly, druhého Shazama či třeba posledních dílů Harryho Pottera) je častá tma více než zarážející. Co přesně se tedy děje?

Ve videoeseji od týmu vystupujícím pod značku The Take lze najít třeba srovnání podobných scén z filmů Sedm (1995) a Batman (2022). Nedávný Batman se temnou atmosférou slavného krimi thrilleru z 90. let přiznaně inspiroval a patrné to je i ve scénách mapujících vyšetřování úvodních vražd. Postavy Brada Pitta a Morgana Freemana v Sedm ohledávají místo činu s baterkami v rukou, podobně postupují i policisté v Batmanovi. Ve starším snímku jsou baterky mnohem větší a přehledněji osvětlují jak hrdinům, tak i publiku znepokojivé detaily, zato drobné baterky v Batmanovi společně s pár stolními lampami sice rovněž ukážou to podstatné, musíme však už opravdu aktivně ostřit.

Na vině je pravděpodobně rozdíl mezi natáčením na digitální kamery a na klasický filmový materiál. Když se totiž dříve natáčelo na film, nebylo možné si výsledek práce hned prohlédnout, proto filmaři raději použili více světla; ztmavení v postprodukci totiž nebyl zdaleka takový problém jako vyhození celodenní práce kvůli tomu, že by nebyly vidět důležité detaily dané scény.

U natáčení na digitální kamery je však situace opačná. Snazší je natočit podexponovaný záběr (tedy vystavený menšímu množství světla) a následně jej v počítači zesvětlit či zvýraznit barvy než riskovat ztrátu kontrastu a ostrosti vinou přeexponování. Zároveň tím také mizí další problém spojený s natáčením na digitál, totiž riziko přílišné uhlazenosti a nerealistické „čistoty“ obrazu – tmavší, temnější vizuální stránka působí realističtěji, všedněji, což je u mnoha děl žádoucí výsledek.

Tento trend můžeme pozorovat především v poslední dekádě čili zhruba ve stejné době, kdy digitální kamery převzaly otěže a díky své flexibilitě začaly být využívány výrazně více než kdysi vzývaný filmový materiál. Na hollywoodských filmech třeba z 90. let si můžeme všimnout, že osvětlení jednotlivých scén není realistické a slouží estetickým účelům – tvůrci publiku jasně sdělují, co je důležité, či pomocí světla dotváří emocionální dojem z dané scény. V poslední dekádě se však i kvůli rozmachu zprvu barevných komiksovek vžil úzus, že podstatnější je realističnost. Ta často obsahuje smutek, ambivalenci či rozervanost postav, což všechno lze snadno a trefně zobrazit právě pomocí tmy.

To však obvykle není případ hraných pohádek či komiksových filmů, kde se tvůrci nemusí trápit tím, že by film měl vypadat uvěřitelněji a připomínat naši každodennost. Tam je totiž důvod jiný, neméně pragmatický – jde totiž o peníze. V tmavém obraze se snáze schová odfláklost či nedotaženost vizuálních efektů, jichž jsou právě pohádky, fantasy či komiksy plné. Obzvláště v souvislosti s rostoucí nespokojeností, přepracovaností a podfinancovaných studií vyrábějících vizuální efekty je tedy snaha skrýt grafické kazy ve tmě více než pochopitelná.

Rozdíl je samozřejmě i v tom, zdali jde o film určený pro kina, anebo o dílo směřující rovnou do televize. Kameraman Bradford Young, nominovaný na Oscara za nasnímání Příchozích (2016) a podepsaný také třeba pod filmy Solo: Star Wars Story (2018), Tah pěšcem (2014) či Ain't Them Bodies Saints (2013), se v minulé dekádě stal průkopníkem tmavých obrazů, na nichž je patrné, že jsou určeny pro sledování v kině. Tam si lidské oko přivykne obklopující temnotě snáz, a i díky velikosti plátna je tudíž snazší nechat se tmavými výjevy pohltit.

Pokud se však budete chtít třeba na Příchozí podívat doma, nezbývá vám než si vytvořit skutečně dokonalé podmínky bez jakéhokoli okolního světla, jinak bude sledování spíše utrpením pro neustále mhouřící oči. Koneckonců podobná kritika se snesla i na domácí sledování Duny (2021), jejíž pokračování se blíží do kin. Je dost dobře možné, že právě toto filmoví a seriáloví tvůrci chtějí – tedy abychom měli u sledování jejich díla zhasnuto, nevěnovali se ničemu jinému a plnou pozornost upřeli k obrazovkám. Což, jak víme z různých průzkumů posledních let, je stále vzácnější jev a minimálně „druhou obrazovku“ (čili smartphone) si k domácímu sledování bere většina z nás.

„Hra o trůny je jako filmové představení, a tak je třeba ji i sledovat stejně jako v kině – tedy v zatemnělé místnosti,“ hájil roku 2019 v rozhovoru pro magazín Wired zmíněnou tmu v oblíbeném seriálu kameraman Fabian Wagner, který kontroverzní bitvu o Zimohrad (ve 3. epizodě 8. série) snímal. Na obranu tohoto přístupu dodal, že „osobně nemusí vždycky přesně vidět, co se děje, jelikož jde hlavně o emoční dopad.“ Inu, taky názor…

Je mrzuté, že kvůli výše zmíněným pragmatickým rozhodnutím mohou leckteří diváci a divačky považovat temnotu na plátně za něco špatného. V historii filmu nalezneme díky německému expresionismu, americkým noirovkám či obecně hororům spoustu příkladů, kdy se podařilo hru světla a tmy skvěle vybalancovat pro umělecké záměry. Jak ukazují filmy jako Šílený Max: Zběsilá cesta (2015) či Avatar: The Way of Water (2022), dramatické momenty lze vytvářet i za plného světla. Bude zajímavé sledovat, kam se budou trendy nadále vyvíjet.

Podívejte se i na náš žebříček nejlepších fantasy filmů.

Pokud si chcete blížící se druhou Dunu užít, protože velké plátno bude jejímu epickému vizuálu slušet nejvíc, zajděte si na ni na naší speciální projekci 3. března do pražského kina Lucerna.

Zdroje: The Take, Wired, Polygon