Režisér Duny se bojí, že televize zkazila kinematografii. Co mu ve filmech překáží?

Denis Villeneuve patří vedle Christophera Nolana mezi největší „zachránce kinematografie“ své generace. Jeto talent nějakou dobu tiše bobtnal, oceňován hlavně cinefilními kruhy, aby posléze explodoval v podobě Duny. Jak daleko to dotáhne film, z nějž jsou zatím všichni nadšení, zatím nevíme. (Recenzi Kinoboxu čekejte brzy!) Víme ale, co se honí hlavou Villeneuva, když přemýšlí o stavu kinematografie. Jeho nepřítelem na život a na smrt jsou filmové dialogy.

„Upřímně řečeno, nesnáším dialogy. Dialogy patří do divadla a televize,“ rozohnil se v rozhovoru pro The Times. „Já si nepamatuju filmy pro dobré linky textu, pamatuju si je díky silným obrazům. Dialog mě absolutně nezajímá. Čistý obraz a zvuk, to je síla kinematografie, ale není to zjevné, když dnes vyrazíte do kina. Filmy byly nakaženy televizí.“

Villeneuve se tak poněkud staromilsky vrací k debatě, která provází zvukový film tak dlouho, jak existuje, a vlastně ještě déle. To, co dnes považujeme za zcela samozřejmou a neutrální podobu filmového díla, je ve skutečnosti důsledkem mnoha uměleckých a praktických střetů, jejichž porotci bylo nakonec komerční publikum.

Velká část raných režijních mistrů nechtěla, aby se z filmu stala varianta divadla. Hra obrazů a tvarů měla dát průchod abstraktnější umělecké práci. Jiný rank filmařů upřednostňoval to, co bychom dnes nazvali dokumentaristikou. Filmový průmysl jako takový však jednoznačně vyrostl okolo vyprávění příběhů. Jednoduše protože o to měla veřejnost největší zájem.

Režisérům se i za těchto podmínek podařilo vypěstovat bohatý obrazový jazyk, který jim umožňoval se vyjádřit. Když se však v roce 1927 objevil u filmů synchronní zvuk, začala celá debata nanovo. Ambiciózní režiséři se báli, že příchod dialogu jim sváže ještě víc ruce povede k vulgarizaci filmů směrem k ukecaným melodramatům a komerčním muzikálům.

Dnes už přítomnost dialogu nepovažujeme za kontroverzní. Tedy většina z nás. Denis to ale vidí jinak a jeho velkým snem by bylo dialogu se vzdát, aniž by byl ale kvůli tomu označen za podivína. „V ideálním světě bych vytvořil atraktivní film, který by nepůsobil jako experiment, a přesto by v něm nemuselo padnout ani slovo. Lidé by odešli z kina a řekli si: ‚Počkat, tam se vlastně nemluvilo?‘ A vůbec by jim to nevadilo,“ dodává režisér.

Tohle je samozřejmě nesplnitelný sen. Villeneuve je možná v pozici, kdy by si prosadil bezdialogový film, kdyby o to opravdu usiloval. Ale jen těžko by přesvědčil veřejnost, že to je „normální.“ Právě tahle část jeho snu je nejvíc vzdálena realitě. Okolo takového filmu by se neřešilo prakticky nic jiného než absence dialogu. Filmaři rané kinematografie nedoufali v nic víc, než že strhnou veřejnost pro čisté obrazy, ale neuspěli v tom před 100 lety a neuspějí v tom dnes – lidé zkrátka chtějí, aby film obsahoval příběh, který vstřebají se štědrou pomocí dialogu. Přesto nás ale Villeneuvův postesk podněcuje k přemýšlení o možnostech filmu a upozorňuje nás, že potenciál média spočívá i někde jinde než v schopnosti odvyprávět příběh tím nejvíce přímočarým způsobem.

Podívejte se na žebříček nejočekávanějších filmů roku podle databáze Kinoboxu.

Nezapomeňte, že na druhou Dunu můžete zajít i v podobě speciální projekce od Kinoboxu v kině Lucerna, která se koná v neděli 3. března.

Zdroj: The Times