Mezi nejlepšími filmy z roku 1923 jsou krkolomné grotesky, Chaplinův dramatický neúspěch, biblický opus i tři minuty abstrakce

Výběr nejlepších filmů roku je ošemetná záležitost navzdory tomu, že máme k dispozici velké množství dat. Když chceme porovnat snímky z posledních let, můžeme vycházet z čísel návštěvnosti v kinech či sledovanosti VOD platforem. Svou roli rovněž hrají různá ocenění i recenze od tuzemských a zahraničních kritiků, opomíjet nelze ani uživatelské databáze. V množství všelijakých kritérií se lze snadno ztratit, pokud však chceme vybrat nejlepší filmy z doby před sto lety, narazíme na zcela odlišný problém – leckterá data nejsou dostupná, u jiných se zase těžko odhaduje jejich relevantnost.

Seznam nejlepších snímků z éry dávno minulé tedy nelze zvolit jinak než arbitrárně. Na pomoc si ale vezmeme hned tři zdroje, mezi nimiž lze nalézt řadu průsečíků. Jednak se podíváme na nejvýdělečnější snímky roku 1923 v amerických kinech, zároveň nahlédneme do nejpopulárnějších filmů roku podle uživatelů databáze ČSFD a zároveň se opřeme o výběr známých filmových teoretiků Kristin Thompson a Davida Bordwella, kteří na svém blogu Observations on Film Art zveřejnili řadu výběrů z 10. a 20. let minulého století. Pojďme se podívat na několik filmových hitů, jež jsou zajímavé i po sto letech.

O výrazný zápis tohoto roku do filmové historie se postarali Američané, a to především vrcholní představitelé zámořské grotesky. Téměř v každém žebříčku nejlepších filmů z daného roku totiž najdeme nápaditou komedii O patro výš!, v níž si hlavní roli zahrál Harold Lloyd udivující svými eskamotérskými kousky v čele se šplháním na mrakodrap. Právě odtud pocházejí i slavné záběry obrýleného komika visícího na ručičkách hodin, přičemž těmto kaskadérským scénám předcházela řada romantických a komediálních momentů vycházejících z tradičně zábavných záměn postav. Lloyd tak nastartoval úspěšnou sérii celovečerních snímků, jež trvala po většinu 20. let.

Ani další ikony americké grotesky nezůstaly pozadu. Hned dva příspěvky si v tomto roce připsal Charles Chaplin. Tím typičtějším je středometrážní groteska Poutník, v níž Chaplin ztvárnil uprchlého vězně, který se schovává před policií převlečený za kněze. Několik momentů v čele s pantomimickým kázáním o Davidu a Goliášovi přetrvalo, celý snímek však za vrcholnými Chaplinovými díly zaostává. A to navzdory faktu, že v prvním vydání ankety časopisu Sight & Sound v roce 1952 jej slavný francouzský kritik André Bazin zařadil mezi svých deset nejlepších filmů všech dob.

O půl roku později se v amerických kinech objevilo mnohem svéráznější Chaplinovo dílo s názvem Dáma z Paříže. Jednalo se o vážně míněné drama, v němž slavný komik navíc neztvárnil hlavní roli (objevil se pouze v malém cameu). Melodramatický příběh o milostném trojúhelníku lidí z vyšších vrstev obsahoval i pro pozdější Chaplinova díla typické sociální přesahy, ovšem zřejmě právě sofistikovanost filmu a nevyhovění očekávání publika, jež chtělo od Chaplina raději klasickou komedii, vedly k relativnímu neúspěchu v kinech.

Zahanbit se nenechal ani Buster Keaton, autor rovněž dvou snímků z daného roku. Lehce přes hodinu trvající satirická fraška Láska kvete v každém věku si zcela nepokrytě tropila žerty ze slavné Intolerance D. W. Griffitha. Keaton zde spojil tři milostné příběhy z odlišných epoch lidstva, konkrétně z doby kamenné, antického Říma a tehdejších 20. let.

Ještě větším úspěchem a především výraznějším zápisem do dějin kinematografie byla celovečerní groteska Frigo, oběť krevní msty. Keaton v ní odvyprávěl příběh z 19. století, v němž mladík cestuje z New Yorku na americký jih dědit po zesnulém otci. Na místě však zjistí, že jeho odkaz spočívá hlavně v dlouhotrvajícím sporu se znepřátelenou rodinou, což Keatonovi umožnilo předvést velké množství krkolomných kousků včetně plavání v divoké řece a zachraňování jeho vyvolené před utonutím ve vodopádu. Stejně jako Lloyd započal i Keaton v tomto roce úspěšnou sérii, jež vydržela po většinu dekády.

Nejvýdělečnějším snímkem v amerických kinech se stalo rozmáchlé historické drama Desatero přikázání od Cecila B. DeMilla. Tentýž režisér natočil o tři dekády později ještě výrazně opulentnější, delší a barevnou verzi téhož biblického příběhu, ovšem už první zpracování zámořské publikum uchvátilo. Skládalo se ze dvou částí. V té první DeMille vyprávěl o Mojžíšovi a exodu židovského národa z Egypta, zatímco ve druhé se přesunul do současnosti a zaměřil se na dva bratry lišících se v názorech na dodržování desatera. Film v kinech vydělal přes čtyři miliony dolarů a chválu si vysloužil především biblický prolog, snad i proto se DeMille v pozdějším remaku rozhodl od moderní příběhové linky upustit a soustředil se výhradně na Mojžíše.

Bronzovou příčku v návštěvnosti si vysloužila zmíněná groteska O patro výš!, kasovně však Desateru přikázání mnohem výrazněji zatápělo dnes už zapomenuté westernové dobrodružství Krytý vůz. Štědrý rozpočet ve výši téměř 800 tisíc dolarů se odrazil na výpravné podívané a jednom z komerčně nejúspěšnějších němých westernů, přestože o kvalitách této nesourodé série epizodek, které zažívá osazenstvo dvou spřízněných dostavníků mířících na západ za novým životem, lze oprávněně diskutovat.

Úspěch v kinech zaznamenala i adaptace Hugovy klasiky Zvoník u Matky Boží s budoucí hororovou hvězdou Lonem Chaneym v hlavní roli či Scaramouche, historicky nevýznamný, leč divácky vděčný zástupce šermířských dobrodružství. Pohled na kasovní žebříček tedy zase jednou vyvrací představy staromilců, že dříve lidé chodili na „kvalitnější“ či náročnější snímky.

Co se týče avantgardní tvorby, v roce 1923 představil americký malíř a fotograf Man Ray svůj tříminutový dadaistický experiment Návrat k rozumu. Dílo s ironickým názvem se rychle zařadilo mezi působivá zkoumání toho, jak rozpohybovat namalované obrazy, na což následně navázala spousta filmařů přiklánějících se k abstraktnímu umění.

Ray tvořil ve Francii, kde byl na vrcholu impresionismus. Jeho čelní představitel Jean Epstein tehdy natočil Věrné srdce, poeticky zpracované melodrama o nešťastně zamilované barmance, kterou rodina nutí do domluveného sňatku. Jak je pro impresionismus typické, kamera často využívala vizuálních metafor, aby vystihla subjektivní prožívání či zkreslené vnímání protagonistů.

Kristin Thompson zmiňuje ještě dva výrazné zástupce impresionismu – směs komedie, romance a dramatu Le Brasier ardent (volně přeložitelné jako Hořící kotlík), kterou během svého pobytu v Paříži natočil nejvýznamnější ruský herec němé éry Ivan Mozžuchin, a dále drama Germaine Dulac s názvem Usmívající se paní Beudetová. I v tomto příběhu nespokojené maloměstské manželky nesympatického egomaniaka jsou nejzajímavější hrátky s kamerou a různými zkresleními subjektivního pohledu.

Za vrchol impresionistické tvorby (a to nejen roku 1923) je však všeobeně považované Kolo života. Monumentální, v restaurované verzi téměř sedmihodinové dílo Abela Ganceho se připravovalo řadu let a zkombinovalo melodramatické prvky se značně propracovaným střihem.

V Německu pomalu končila fascinace expresionismem, tamější tvůrci přesto v tomto stylu ještě stihli natočit první adaptace Dostojevského románu Zločin a trest s názvem Raskolnikow, dále výrazně psychoanalytické Varovné stíny a též příběh o vychytralé prostitutce Lulu vycházející z divadelní předlohy.

Postupně však začaly převažovat filmy žánru kammerspiel. Naturalistická komorní dramata se vyznačovala umírněným hereckým projevem a tématy z všedního života pracující třídy, jejíž mizérie může skončit až násilnostmi. Z tohoto ranku lze zmínit drama Sylvester, na němž se scenáristicky podílel Carl Mayer, muž podepsaný třeba pod Kabinetem doktora Caligariho, zmíněnou Lulu či pozdějšími díly Poslední štace a Východ slunce.

Co dalšího se v roce 1923 dělo? Velká jména evropského filmu jako Fritz Lang či Carl Theodor Dreyer nic nenatočila, příspěvky dalších legend Friedricha Wilhelma Murnaua (Finance pana velkovévody), Victora Sjöströma (Oheň v podpalubí) a Louise Feuilladeho (Le Gamin de Paris) upadly v zapomnění a dále tři ze čtyř tehdejších filmů Johna Forda se ztratily, stejně jako The Blizzard od Mauritze Stillera. Sovětská montážní škola si na své první výrazné dílo, Ejzenštejnovu Stávku, musela ještě dva roky počkat. Jak ale dokazují předchozí odstavce, o poutavé filmy rozhodně nouze nebyla.

Loni vzniklo 76 českých filmů – dokumentárních, hraných i animovaných. Vybrat ty nejlepší z nich bylo těžké. Kritériem bylo hlavně to, aby ona vybraná sedmička pokaždé reprezentovala jiný filmový styl.