Zapomeňte na Jackieho Chana a Toma Cruise. Nejlepší kaskadér historie zemřel před 55 lety a z jeho kousků vám i dnes spadne brada.

Pokud se řekne němá groteska, většina lidí si dnes nejdříve vybaví Charlese Chaplina. Baví-li se fanoušci o skvělých hercích, kteří si úspěšně osvojili také práci režiséra, všichni vykřiknou Clint Eastwood a Robert Redford. A konečně, když přijde řeč na herce, kteří za sebe odmítali užívat dubléry a sami se pouštěli do nebezpečných kaskadérských kousků, pravděpodobně budou padat jména jako Jean Paul-Belmondo, Jackie Chan a Tom Cruise. Ve všech případech by se přitom na prvním místě mohlo objevit jméno, které má ve filmové branži stále obrovský věhlas, ale přeci se na něj v širším diváckém okruhu poněkud zapomíná - Buster Keaton.

Narodil se 4. října 1895 v americkém Kansasu jako Joseph Frank Keaton do

rodiny kočovných divadelníků. Již od malička projevoval neobyčejné akrobatické dovednosti a na pódiu se začal objevovat od svých čtyř let. Jeho rodina provozovala vaudeville, zaměřený na komická vystoupení, a otec s malým synkem často doslova házel po jevišti, přičemž občas jej neváhal mrštit až do publika - představení kvůli tomu čelila značné kontroverzi, ale současně slavila dlouhodobé úspěchy a z Bustera se rychle stal nejpopulárnější člen sdružení. A odkud se vzala přezdívka Buster, která už Keatonovi zůstala na celý život? On sám tvrdil, že mu ji dal legendární iluzionista Harry Houdini, když ho viděl, jak ještě jako batole elegantně spadl ze schodů a zůstal zázračně nezraněn - v angličtině lze totiž Bustera volně přeložit jako 'Nezmara'.

Keaton dle očekávání vyrostl v nadaného ekvilibristu, jehož dalším trumfem bylo jeho zvláštní neopakovatelné charisma - z jeho obličeje vyzařoval jakýsi stoický klid a melancholie, a aby diváka dojal či rozesmál, stačilo mu jen nepatrně přivřít jeho nápadně velké oči či nadzvednout obočí. A právě kontrast výrazu pokerového hráče, pro nějž se mu přezdívalo 'Kamenná tvář', s vysoce extravagantním a dynamickým pohybem z něj v průběhu dvacátých let udělal nepřehlédnutelnou a originální ikonu němého filmu. Ikonu, kterou si spojujeme se jménem Frigo a která dalece překračuje hranice 'pouhého' hereckého výkonu.

V polovině dvacátých let už Keaton platil za jednoho ze tří nejlepších filmových komiků té doby - rovnat se mu mohli pouze Harold Lloyd a samozřejmě Charlie Chaplin. Jenže z této svaté trojice byl právě Buster umělcem, jenž zřejmě nejprogresivněji rozvíjel filmovou formu a sám režíroval i střihal snímky, jejichž stopy lze vysledovat až do současnosti. Jeho vrcholným dílem je v tomto ohledu jistě dobrodružný Frigo na mašině z roku 1926, o němž Orson Welles prohlásil, že jde o 'největší filmový úspěch v oblasti komedie a možná o nejskvělejší snímek, jaký byl kdy natočen.' V něm je příběh situován do období občanské války a takřka celý se odehrává během dynamické honičky na vlakových soupravách. A byl tedy pro Keatona, který vlaky od mládí miloval a ve svých filmech je často používal jako rekvizity, vysoce osobním projektem.

A právě Frigo na mašině možná nejlépe dokumentuje absolutní zápal a nebojácnost, s nimiž Buster ke své práci přistupoval. Coby režisér byl jako utržený ze řetězu, několik členů štábu přišlo vinou nebezpečné inscenace k úrazu a opakovaně vznikaly požáry, které hrozily proniknutím do okolní přírody. Snímek vznikal na vrcholu Keatonovy slávy, což zpětně dokládají především dvě okolnosti - jednak stovky místních lidí, které se chodily na natáčení v městečku Cottage Grove dívat, jednak nebývale vysoký rozpočet, s nímž Keaton pracoval. Udává se až 750 tisíc dolarů, přičemž jen 42 tisíc spolkl jednoznačně nejdražší a nejvíce megalomanský záběr celé němé éry, během něhož je stržen most pod skutečnou lokomotivou nad řekou Row River. Most byl samozřejmě postaven štábem jen za účelem této demolice, jejíž pozůstatky se staly vyhledávanou turistickou destinací a při nižší hladině vody jsou údajně viditelné dodnes.

Ještě pozoruhodnější je ale Keatonova kreace coby herce, gymnasty, ekvilibristy a tanečníka v jednom. Ve Frigovi na mašině pobíhá celý film po jedoucím vlaku a předvádí věci, nad jejichž vynalézavostí a s tím spojeným rizikem zůstává rozum stát. A není to zdaleka jediný případ kaskadérského bláznovství a geniality - už ve svých krátkometrážních a středometrážních komediích z počátku dvacátých let Keaton zuřivě padal ze všeho možného, od jedoucích tramvají až po vysoké budovy, a navrch sám dělal dubléra ostatním hercům. Namále měl při natáčení jeho prvního celovečerního filmu Láska kvete v každém věku, kdy se mu nepovedlo přeskočit z jedné budovy na druhou. Jeho volný pád podél stěny, bržděný několika markýzami, je tak reálný - Keaton se jen tři dny léčil z menších zranění a scénu poté dokončil tak, aby vtipně působící nehodu mohl ve filmu nechat.

Jeho zřejmě nejslavnější a nejvíce nebezpečný kousek ale přišel až roku 1928 ve filmu Plavčík na sladké vodě. Tehdy na sebe nechal spadnout dvoutunovou stěnu, přičemž musel nehnutě stát na vyznačeném prostoru, aby mu rekvizita nezlomila vaz a on se vešel do malého okenního otvoru. Tento a další dech beroucí Keatonovy kousky si ostatně můžete prohlédnout v přiloženém videu, které doprovází anglický komentář samotného herce. Osobně však doporučuji zhlédnout celou jeho němou tvorbu, která i dnes dostává pochvalným slovům Orsona Wellese.

Osudným se Keatonovi stal už zmiňovaný rok 1928, kdy ze svého soukromého studia, jehož finanční záležitosti vyřizoval jeho dlouholetý spolupracovník Joseph M. Schenck, přešel do filmového kolosu Metro-Goldwyn-Mayer. Obrovské studio se stovkami pracovníků dbalo na detailní plánování a na dělbu práce a zcela zabrzdilo svobodný tvůrčí rozlet všestranného umělce, který byl zvyklý spoléhat na improvizaci a mít vždy poslední slovo. Jeho první snímek u MGM s názvem Kameraman je označován jako poslední mistrovské dílo Bustera Keatona - dílem ale proto, že si naposledy vynutil změnu scénáře kvůli neodbytným masám lidí, které Friga při natáčení v New Yorku poznávaly a neustále se tlačily do záběru.

S nástupem zvuku a s pokračující diktaturou šéfa MGM Louise B. Mayera se ale Keaton propadal neúprosným žebříčkem prestiže a své rostoucí frustrace začal utápět v alkoholu. Brzy přišel nevyhnutelný vyhazov a před necelou dekádou nejslavnější tvář Hollywoodu se ocitla na dně. Jeho první žena Natalie Talmadge, kterou si vzal roku 1921, se s ním rozvedla roku 1932. S druhou ženou Mae Scriven vydržel pouze tři roky, konkrétně mezi lety 1933 a 1936. Poté musel podstupovat náročné kúry v protialkoholní léčebně a zachránila ho až jeho třetí žena, tanečnice a herečka Eleanor Norris - tu si vzal roku 1940 a zůstali spolu až do Keatonovy smrti o 26 let později.

Svou hereckou a tvůrčí slávu už ale Kamenná tvář Hollywoodu nikdy znovu neoprášila. Keaton sice stále režíroval a objevoval se ve spoustě převážně krátkometrážních snímků, ale jeho aura progresivního filmaře byla nenávratně pryč. Když už přijal roli v nějakém velkém projektu, jakými byly v padesátých letech například Sunset Boulevard nebo Cesta kolem světa za 80 dní, jeho výstupy se počítaly v řádech několika málo minut, popřípadě i sekund. Se svým filmovým odkazem se rozloučil roku 1965 krátkým filmem The Railrodder, v němž si naposledy zahrál milovaného Friga. A to v příběhu, který na jeho slavnou němou éru úzce navazuje - jako starý pán v něm cestuje na železničním vozítku, a uzavírá tak Keatonův kompletní životní cyklus, charakterizovaný mimo jiné láskou k vlakům a filmovému vyprávění. Zemřel 1. února 1966 na rakovinu plic.

Jeho odkaz tu s námi ale zůstane navždy - roku 1959 obdržel čestného Oscara za celoživotní přínos, časopis Entertainment Weekly ho roku 1996 jmenoval sedmým nejlepším režisérem v dějinách a o tři roky později mu Americký filmový institut přiřknul 21. pozici v žebříčku největších mužských hvězd klasického Hollywoodu. A bez bázně a hany ho lze prohlásit za největšího průkopníka v oblasti humoru, založeného na precizně inscenovaném a dynamickém pohybu, a za nejlepšího kaskadéra všech dob.