Goebbels i nacisti byli špatní. Nový životopis nemá esa v rukávu, spoléhá jen na fascinaci zlem

Joseph Goebbels. Pro mnohé největší zrůda říše, dokonce ještě horší než Hitler. Ministr a mistr propagandy a později zmocněnec pro totální válku. Ve filmu nesoucím jeho jméno jsme jako první konfrontovaní s jeho koncem, když po smrti svého Führera vydrží nést jeho břímě jen jediný den, než se svou manželkou nejprve zavraždí svých pět dětí a následně spáchá sebevraždu. Může nám film Joachima Langa říct o této zlovolné figuře ještě něco nového?

Následující kritika mírně přesahuje rámec filmové recenze, je možná ale tím nejdůležitějším, o čem se tu bavit: Je třeba zas a znovu připomínat, že fixace na jednotlivé představitele třetí říše je jedním z nejméně produktivních způsobů, jak se z událostí druhé světové války poučit. Z historie tu jen vyjímáme jednotlivé osobnosti a z jejich života děláme vzrušující temnou telenovelu. Na jejich bedra klademe tíhu dějin, což je bezpečné už proto, že nás od nich dělí neprodyšná zeď časoprostoru.

Tvůrci Goebbelse to asi na nějaké rovině tuší. Cítí potřebu v úvodním titulku avizovat, že pouze pohlédnout zlu do oči na takto osobní rovině nám umožňuje ho pochopit. Zahrnují i prohlášení, že film zobrazuje události, jež doposud nebyly na plátně k vidění, což je v případě tohoto notorického příběhu vskutku absurdní. Působí to jako podivná snaha o sebeobhájení ještě před tím, než film vůbec začal. Kdyby byl tohle zaručeně nejlepší způsob, jak analyzovat druhou světovou, a kdyby nabízel snímek opravdu unikátní vhled, bylo by opravdu třeba na to s touhle naivní snaživostí upozorňovat?

Žádné dílo samozřejmě nemá povinnost produktivně studovat nástup fašismu a odkrýt principy společenských posunů, jež umožnily tak enormní krach lidskosti ve zdánlivě nejcivilizovanější zemi světa. Může odvyprávět typicky atraktivní příběh o lidské zrůdě pohlcené malostí, zapšklostí a ambicemi. Není to ostatně nepravda. Problém je tedy hlavně právě to, jak moc se autoři snaží prezentovat svůj film jako něco, čím není, tedy odvážnou analýzu odkrývající nové pravdy. Jak jsme si v posledních týdnech několikrát zopakovali v kontextu s druhým Jokerem, největší katastrofa je, když se při sledování filmu zdá, jako by se tvůrci sami za sebe styděli a vkládali náhodné prvky, jež mají pachuť z díla negovat. Tohle záplatování nikdy nefunguje a vede leda k opačnému důsledku.

I když ale přistoupíme na film takový, jaký je, tedy jako mainstreamově vděčný náhled do duše zrůdy, pořád tu máme poměrně vratký výsledek. Což o to, Robert Stadlober je v hlavní roli skvělý a pramálo vadí, že se Goebbelsovi moc fyzicky nepodobá. Ze scénáře ždíme maximum. Většinu stopáže ale stráví tím, že nějaké postavě, která náhodou stojí vedle něj, velmi mechanicky přeříkává principy propagandy a manipulace masami. Místy film působí, jako by hlavní aspirací tvůrců bylo nalákat školní exkurze a ušetřit učitelům čas při hodinách dějepisu.

Tvůrci studovali historické materiály a pokouší se skládat dialogy jen ze slov, která dotyčné osoby skutečně pronesly (čímž se snímek opět potřebuje pochlubit prostřednictvím úvodního textu). Nedochází jim však zřejmě, jak nepřirozeně působí, když promyšlená slova z nějakého dobře formulovaného dopisu najednou Goebbels pronáší na chodbě, když potká náhodného člověka. Je to jako by najednou začal recitovat Hamleta a tvůrci to chtěli prodat jako organický improvizovaný dialog. Nemluvě o tom, že se za dvě hodiny nedozvíme nic o jeho motivacích a cílech, takže zůstává nadále tím samým Goebbelsem, jakým byl pro nás vždy. Jediný náznak pohlédnutí skrz masku (stejně jako v případě Hitlera Fritze Karla) spočívá v tom, že tito muži méně hystericky ječí, než jak je známe z historických záznamů. To není mnoho.

Tvůrci si nechávají proklouznout mezi prsty zajímavou příležitost, když pouze naznačují a následně nechávají ležet ladem bohatost Magdy Goebbels (Franziska Weisz), do níž si Hitler v mnoha ohledech projektoval ideál dokonalé německé ženy, manželky a matky. Protože vlastní vztahy veřejně tajil, byla Magda de facto první dámou říše. Jenže jako každý fašistický ideál, i tahle rodinná jednotka uvnitř hnila. Ačkoliv Magda s Hitlerovou pomocí zvítězila nad Lídou Baarovou (o kteroužto epizodu české publikum není ochuzeno), Goebbelsovic rodina byla od té doby jen konstruktem udržovaným tak trochu jako povolání a tak trochu poslání všech zúčastněných.

Jaká škoda, že tyto události (jako vždy) sledujeme z úhlu pohledu Goebbelse, který vše vnímá, jako by mu uzmuli jeho jedinou pravou lásku a uzamkli ho v nešťastném manželství. V tuto chvíli to je upřímně řečeno enormně ohrané. O kolik zajímavější bylo sledovat dění třeba z úhlu pohledu Magdy, která byla ve vskutku bizarní situaci?

Ne že by se nepodařilo najít několik zajímavých okamžiků. Nápaditou demonstrací fašistické mentality je například scéna, v níž Goebbels takřka pláče, jak je v depresích a vůdce mu ani neposlal pěkné přání k narozeninám, načež se dozvídá o atentátu na vom Ratha. Rázem se mu rozzáří oči, protože ví, že jeho antisemitská propagandistická mašina má nové palivo. Nešťastný muž, který ve všem selhal, s nadšením přijímá možnost ublížit druhým. Pravicový extremismus jako kompenzace vlastních problémů je vskutku nadčasové téma. Takových okamžiků je ale málo. Celý film je realizovaný kompetentně, tedy s tím problémem, jak málo nového a zajímavého dokáže předvést.

Podívejte se na žebříček nejlepších historických filmů podle databáze Kinoboxu.