Kontroverzní královna nacistického filmu dostane portrét. Strhne konečně masku Hitlerovy filmařky?

Německý filmař stojící za fikčními i dokumentárními projekty Andres Veiel získal bezprecedentní přístup k sedmi stovkám krabic osobního archivu vrchní nacistické režisérky Leni Riefenstahl a na jejich základě se rozhodl vypořádat s komplikovaným odkazem této filmařky. „Světy Riefenstahl vypráví o triumfu. Triumfu nad pochybami, nad ambivalencí, nad domnělou slabostí a nad imperfekcí. Proto, když se dívám na náš dnešní svět, se pro mě film o ní stává urgentním a nezbytným,“ napsal režisér v doprovodném prohlášení.

Dokumenty o druhé světové válce patří k tradičně tomu nejhoršímu a nejnižšímu, co dokumentární formát nabízí pro jejich častou potřebu opakovat zažitá klišé a rochnit se v bulvární fascinaci zlem. Nicméně výsledek Veielovy snahy přijali v sekci Beta Cinema na festivalu v Cannes, kde se bude ucházet o mezinárodní distribuci, což by snad mohlo být příslibem hodnoty filmu s jednoduchým titulem Riefenstahl.

Nechvalně proslulé režisérce se ve filmech Vítězství víry a hlavně Triumf vůle podařilo vykreslit obraz nacistického Německa jako velkolepé mocnosti zosobněné dokonalou armádou řízenou génii zla. A přestože dnes jistě prakticky každý řekne, že se mu nelíbí, co v nich zobrazuje, že jde vizi nelidského zla, zároveň většina lidí dál věří, že tento obraz je v jádru autentický. V tom tkví absolutní úspěch téhle filmařky.

Německo třicátých a čtyřicátých let si stále malujeme jako perfektní mechanismus tikající jako jeden muž s nechybujícími vojevůdci v čele podřízenými vůli ďábelsky brilantního Hitlera. Nacisty si tedy představujeme právě tak, jak oni chtěli, abychom si je představovali. Mainstreamové dokumenty stále používají záběry vypůjčené z Triumfu vůle jako ilustraci toho, jak nacisté a nacismus vypadali. Představte si, jak absurdní by bylo, kdybychom se o reklamním spotu dnešní politické strany bavili, jako by důvěryhodně reprezentoval svět. U nacistů tak stále činíme.

Pro velkou většinu lidí je intuitivně nepředstavitelné, že tento obraz jednoduše není pravdivý od samého základu. Adolf Hitler přece nebyl výjimečný myslitel, byl to muž bez talentu, fantazie a sebereflexe, který se hlásil na uměleckou školu, ale neuměl namalovat dům. Německá vojenská síla nekonala jako jedno tělo a jedna mysl, vždyť k úspěšnému atentátu na vůdce a armádnímu převratu chyběl jen krůček. Nacistický projekt byl od počátku odsouzený k neúspěchu a dlouhodobě neudržitelný, jak ostatně dosvědčuje jepičí život třetí říše.

Přes to všechno v nás nacisté stále budí úctu a respekt. Víme, že jsou zlí, ale také jakoby ztělesňovali určitý typ zvrácené dokonalosti. To je nebezpečnější, než se možná zdá, protože to evokuje dojem, že nějaká část fašistického systému je hodnotná a „kvalitní“. Že tu je v čem se rýpat a co zachraňovat. Jako by všichni ti lidé dělali vše správně, jen na poslední křižovatce zahnuli špatným směrem.

Propaganda Leni Riefenstahl ale zafungovala na dalších rovinách. Podařilo se jí přesvědčit nás i o tom, že je sama geniální filmařkou, která umí něco, co nikdo jiný. To je samo o sobě pochybné. Sahal její talent nad rámec bezprecedentních finančních a distribučních prostředků, jež jí byly svěřeny? Je účinnost jejích filmů důsledkem individuálního talentu režisérky, nebo toho, že nikdo jiný neměl příležitost realizovat stejně velkolepé produkce? O tom se filmoví historici a teoretici dohadují od třicátých let. Bavíme se tu o nezměrném dopadu jejích filmů, toho ale mohlo být docíleno jen, když byly součástí širšího propagandistického aparátu. Nacisté by se jistě pokusili stejný vzkaz vyslat i bez ní.

Jedno je ale jisté – první, kdo začal o Riefenstahl prohlašovat, že je geniální filmařkou, byli samozřejmě nacisté. A jednalo se o součást propagace jejích propagandistických filmů. Vrchní nacistická režisérka musí být génius, jak jinak! Neměl však zbytek světa této kampani odolat? Když se podíváme o tři dekády později na práci sovětského režiséra Sergeje Bondarčuka, který rovněž pracoval s bezprecedentními materiálními prostředky na Vojně a míru (jejímž smyslem bylo mimo jiné demonstrovat kompetenci sovětské armády), můžeme snadno říct, že jeho práce vykazuje známky úžasného filmařského citu. Ne každý režisér by dokázal vymyslet a zorganizovat to, co Bondarčuk, i kdyby měl stejné možnosti. U Riefenstahl si tak jistí být nemůžeme. Její filmařský jazyk je jednoduše řečeno adekvátní vzhledem k zadání. Po válce naše milá Leni samozřejmě začala tvrdit, že ji ideologie nezajímala, že si prostě dělala filmy. Na každý pád už nikdy nenatočila nic hodnotného.

Pro to všechno potřebujeme důslednou reflexi Riefenstahl. Sice je pro jakýkoliv jeden film nemožné překonat vliv Triumfu vůle hluboce zažraný do kolektivního povědomí. Mýtus o geniální filmařce, která zaznamenala velkolepou obludnost nacistického impéria. Musíme doufat, že dokumentarista Andres Veiel tomuto mýtu sám nepropadá a nebude dál opakovat narativ o neuchopitelnosti, velikosti a nedotknutelnosti jejího odkazu. Nácci byli lidi z masa a kostí, to je na nich nakonec to nejhorší.

Podívejte se na žebříček nejlepších dokumentů podle databáze Kinoboxu.

zdroje: Wikipedia, Variety