V Lovci sází Jiří Strach na osvědčeně trumfy. Okoukané triky a zamračený Kříž ale nefungují

Jiří Strach zachytil před 15 lety vlnu mysteriózních projektů plných záhad, konspirací či nadpřirozených bytostí a v Ďáblově lsti i Ztracené bráně sympaticky a šikovně navazoval na zahraniční hity typu Šifra mistra Leonarda. Režisér obou Andělů Páně se k paranormálním jevům a světu plnému démonů i mocných duchovních rád vrací, pro diváky pak tato tematika stále není tak ohraná jako v případě rutinních kriminálek, a tak dávají jeho tajuplným příběhům vždy šanci. Tentokrát ovšem jeho tradiční prvky nebaví a nezaujmou v takové míře, jak jsou diváci zvyklí.

Dostáváme příběh dvou postav. Máme tu tajuplného Tomáša Langa, lovce démonů pracujícího pro tajemnou církevní organizaci, jež má za úkol hlídat rovnováhu mezi dobrem a zlem a zbavit se všech démonických hrozeb. Jejich nástrojem je právě mlčenlivý a stále zamračený hrdina s tváří Pavla Kříže, s jehož metodami evidentně ne všichni souhlasí. Nyní je poslán vyřešit případ brutální vraždy ve slovenském pohoří Tribeč. Ten podle řádu souvisí s 30 let starou událostí, kdy zde byla zavražděna matka nyní dospělé Alice, jejíž otec byl za krvavý čin odsouzen.

Alice ovšem mívá zvláštní sny nejen o tragické události z minulosti, ale také o věcech, co se teprve stanou. Vyráží proto zpátky do své domoviny, aby se o událostech ze svého dětství dozvěděla pravdu. Potkává se zde právě s Langem, který je přesvědčen, že za vražedným řáděním stojí stejný démon, co před 30 lety. Jen musí přijít na to, čí tělo tentokrát posedl.

Strach je v jistém směru zase ve svém živlu a sází na prověřené propriety. Pořád umí vykouzlit správně ponurou atmosféru, pohrávat si s hororovými prvky, naplňovat pravidla mysteriózního žánru a představit divákovi funkční a srozumitelný svět plný démonů, tajných církevních řádů a mocných zbraní. Nadpřirozené prvky i pravidla světa jsou tu jednoduše srozumitelné, a právě na přímočarosti seriál z velké části staví. Tvůrci příliš nezakrývají, že je Lovec hlavně „temnou“ pohádkou pro dospělé, kde se dějí dost neuvěřitelné věci a snaží se tuto žánrovou kolonku naplnit co nejpoctivěji a nejzábavněji. To se ovšem daří jen zčásti.

Jiří Strach sice v tiskových materiálech tvrdí, že se tentokrát v milovaném žánru snažil být se svým týmem ještě odvážnější, hrát si s prvky béčkových thrillerů a vyzkoušet, jak daleko až může jít, jenže na první epizodě to není příliš znát. Právě odvaha a snaha si žánrově hrát tu totiž citelně chybí. Lovec se proto dosud profiluje jako sázka na osvědčené prvky, které sice v jednotlivých scénách jakž takž fungují, zároveň ovšem seriál naplňuje předpoklady až příliš rutinně, očekávatelně, bez většího drajvu či snahy přijít s nějakým ozvláštněním.

Hlavní zápletka není dvakrát poutavá, scénář jisté pasáže neprodává zrovna uvěřitelně a také Strachova režie má v rádoby akčnějších a napínavějších momentech velké rezervy a skoro to vypadá, jako by v nich tvůrci bojovali s nízkým rozpočtem. Pavel Kříž se tu sice snaží vypadat jak postarší Neo zkřížený s Van Helsingem, jeho stále zamračený a tajuplný výraz toho ovšem zatím moc nezachraňuje, jelikož charismatu jeho postava příliš nepobrala. Interakcí s Janou Kolesárovou navíc také bylo minimum, takže dosud nemůžeme ani moc určit, jak moc se bude ústřední dvojice doplňovat či jak moc bude sehraná.

Lovec tedy možná svým pilotem uspokojí příznivce jednoduchých démonických hrátek, za Strachovými předchozími počiny ovšem novinka přeci jen zaostává. Chybí poutavější zápletka, sympatičtější postavy či sebevědomější styl, který by dělal z Lovce o něco zajímavější zážitek. Strach se navíc spoléhá stále na ty samé fígle, které nejen že tentokrát tolik nefungují, ale navíc se začínají okoukávat a místy působí dost krkolomně. Snad tedy aspoň další díly nabídnou více tvůrčí odvahy.

Podívejte se na žebříček nejlepších českých mysteriózních seriálů podle databáze Kinoboxu.