Megalopolis je fascinujícím selháním. Coppolův splněný sen vyvolá diskuzi, dobrý film se ale nekoná

Asi nemusíme detailně vysvětlovat pozadí vzniku Megalopolis, i my jsme o ní za poslední více než rok, kdy byla v aktivní výrobě, napsali víc než dost. Připomeňme, že ji Francis Ford Coppola (samozřejmě ne nonstop) připravoval skoro půl století a do její realizace zasáhlo několik katastrof. Včetně 11. září, v jehož důsledku byl zafinancovaný a obsazený projekt skartován, když celý tým včetně Coppoly shledal, že realizovat nyní příběh, jehož součástí je destrukce New Yorku, by nevyhnutelně strhlo pozornost nežádaným směrem.

Projekt tedy ležel u ledu víc než dvacet let. Coppola mezitím víceméně přestal točit a vzhledem ke svým posledním nízkorozpočtovým experimentům opouštěl branži jako obskurní tvůrce. Jeho exil na soukromých vinicích byl ale celou dobu jen součástí plánu k získání potřebných prostředků na zafinancování svého zardoušeného snu. Francis Ford skutečně prodejem kvalitně vybudované vinařské infrastruktury vydělal dost na to, aby prakticky výhradně ze svých soukromých zdrojů vyčlenil 150 milionů dolarů na realizaci a marketing.

Většina Coppolových natáčecích placů je obklopena kontroverzemi, není tedy divu, že tím zákulisní příběh Megalopolis zdaleka neskončil. Média začala po pár týdnech informovat o tom, že projekt je v troskách a Coppola absolutně nezvládá koordinovat plac, na němž dominují nové technologie, s nimiž nikdy dřív nepracoval. Variety pak reportovalo o režisérově nevhodném chování k ženským komparzistkám (některé svědkyně se ho od té doby zastaly, jiné nařčení podpořily a Coppola chystá podle všeho žalobu z nactiutrhání).

Byla to zkrátka šílená jízda, během níž vedle sebe o dominanci soutěžily dvě persóny. Coppola coby neúnavný filmový filantrop, který během své kariéry opakovaně neváhal finančně i sociálně zbankrotovat ve jménu toho, čemu věří. A pak Coppola coby arogantní megalomaniak neschopný se poučit ze svých chyb, parazitující na romantické představě uměleckých géniů, jimž prochází transgrese, které bychom u kohokoliv jiného okamžitě odsoudili.

Jistě se objeví analytické experimenty, jež se pokusí reflexi Megalopolis oprostit od vší této informační zátěže. Takový purismus ale v tuhle chvíli nereflektuje způsob, jakým snímek vnímá a dešifruje většina publika. Buďme totiž zcela upřímní, kdyby Megalopolis uvedl kdokoliv, kdo se nejmenuje Francis Ford Coppola, neměl by takřka nikdo sebemenší vstřícnost k tomuto dílu hledat cestu.

Protože se bohužel naplňují i všechny zkazky těch, kteří měli příležitost během dlouhých dekád číst scénář a s různou úrovní taktu se nevěřícně škrábat na hlavě. Megalopolis není dobrý film. Megalopolis není hluboký film. Megalopolis není sám o sobě podnětný film. Veškeré kvality, hloubku a podnětnost do něj můžeme pouze přinést tehdy, když jsme fascinovaní příběhem tohoto příběhu.

Megalopolis vyjevuje neblahé známky intelektuální izolace člověka, který věří výhradně svojí vizi a cítí patologickou nedůvěru ke komukoliv, kdo jí odporuje. Lze to lidsky pochopit, v mládí Coppola bojoval proti všem a vyplatilo se to. Jenže každý člověk, jenž se tímto způsobem uvězní ve vlastní hlavě, dokáže časem produkovat pouze a výhradně banalitu. Zvlášť když je v situaci, kdy produkuje ze svého,t akže je zcela vyjmut ze standardních schvalovacích procesů. Jenže přicházet s „plodnými uměleckými nápady“ je stejné jako s jakýmkoliv lidským vývojem: Jde tak činit jen na základě sdílené zkušenosti. Mladí géniové pro to ještě nemusí nic aktivně dělat, protože jsou z principu ve středu dění a umí nasáknout inspiraci bez vynaložení snahy. Jakmile se však Coppola stal součástí hollywoodské smetánky a zestárl, zradily ho právě ty nástroje, které mu dřív tak dobře sloužily.

Nikde to není tak patrné jako u jeho aluzí na římskou říši, kterou je v Megalopolis posedlý od jmen postav přes design světa až po parafráze konkrétních historických událostí a citace dobových myslitelů. Netrvalo dlouho od premiéry, než byl Coppola uvězněn v kontextu populárního trendu „mužů myslících na antický Řím častěji než na sex“, což je již pěkných pár let ohraný internetový meme. Coppolův zájem o antiku v Megalopolis samozřejmě současný diskurz předchází doslova o desítiletí, ale to je právě ten problém. Jeho přístup je tak odtržený od současnosti, že musí nevyhnutelně působit směšně.

Římská říše je v současné (pop)kultuře symbolem toxické fetišizace minulosti, nefunkčních pseudohistorických paralel ideových šarlatánů a obecně místem, kam si neúspěšní muži projektují svůj ideál maskulinity. Coppola vůči tomu není slepý (obecně je satirická větší část Megalopolis, než se z některých reakcí jeví), ale jen na rovině, která by byla objevná před deseti lety. Ne dnes, kdy i teenager na TikToku dokáže nabídnout zajímavější reflexi antické estetiky. A tenhle princip jde přenést na jakýkoliv aspekt filmu. I když z jistého hlediska jde v tomhle izolovaném monolitu najít zalíbení právě pro jeho odtrženost (taková díla mohou poukázat na jinak neviditelné aspekty života), hodně štěstí s tím užít si Megalopolis i jinak než z principu.

Sledujeme vyprávění o stále ještě mladém a pohádkově bohatém architektovi Caesarovi (Adam Driver), který umí silou své vůle kontrolovat čas, jejž zastavuje a rozbíhá na povel. Jeho cílem je vybudoval ideální verzi fantaskního New Yorku. Magické schopnosti však začínají selhávat právě ve chvíli, kdy se mu do cesty staví protivníci s přízemnějšími a sobečtějšími mocenskými záměry. Caesar zjišťuje, že aby se mohl vrátit k naplnění vysněného cíle, potřebuje něco víc než logiku a argumenty, jeho tajnou zbraní se ukáže být láska, personifikovaná postavou Julie (Nathalie Emmanuel).

Nemusíme být mistry filmové analýzy, abychom okamžitě načrtli spojnici mezi Caesarem a samotným Coppolou, který ve svých pětaosmdesáti jistě také cítí, že ztrácí svou schopnost dominovat času. To je ostatně konečný strašák každého umělce. Je zajímavé, s jakou intenzitou se Coppola soustředí na tohle memento mori a zcela vynechává například materiální výzvy, jimiž umělci čelí. Přestože i on vždy bojoval se studii o možnost zafinancovat si vysněné projekty, Caesar se zdá být v tomto ohledu zcela neohrožený a neomezený. Díky vynalezení magického stavebního materiálu je zajištěn a v pozici absolutní kontroly.

Jeho oponenti s ním hrají šachovou partii, v níž jsou si všichni rovni, což postavení umělce a jeho mecenášů neodpovídá ani v nejmenším. To není výtka, spíš poukaz na to, jak málo pro Coppolu znamenají materiální překážky a jak moc ty intelektuální a ideové. Není filmařem, který by plakal nad tím, že nedostává dost prostředků na svoje filmy (zdravíme Todda Phillipse). Když nemůže vytvořit své vysněné dílo, nejvíc ho pálí, že je upřeno světu. Jistě lze mluvit o Damoklově meči, který nad Caesarem visí, v podobě funkčnosti jeho stavebního materiálu. Odpovídá hrozbě, že úspěšný filmař začne točit propadáky. I tak je ale příznačné, že je Caesar během příběhu stále ještě na vrcholu.

Výtku už si zaslouží například absolutní nezájem díla o skutečné obyvatelstvo města, které slouží z 90 % stopáže jako buranský dav vhodný jen k politické manipulaci, aby se najednou v posledních minutách odněkud objevily zasněné ženy a děti a byly vpuštěny do dokonalého světa, který jim je dán shůry lepšími lidmi. Někteří už ale nabízejí čtení, že bizarní vedení herců, všudypřítomný patos, šovinistický přístup k ženským postavám a nefunkční argumentace pro ústřední utopii odpovídají parodickému záměru díla. A jistě je na tom kus pravdy. Tvůrci Coppolova formátu a zájmů mají málokdy vůli naplňovat základní pravidla filmové kvality, z níž si rádi dělají legraci.

Jenže tu jsou dva základní problémy. Mnohé Caesarovy monology odpovídají do puntíku Coppolovým autentickým názorům, které si můžeme přečíst v rozhovorech. Nejedná se o dokonalou nechybující postavu ani jednoznačného režisérova avatara, ale jeho velikášské sny Coppola bez debat sdílí. A i když některé části Megalopolis parodické, satirické a (sebe)kritické jsou, opětovně se vracíme k tomu, že člověk, který není v kontaktu se svým publikem a dobovou citlivostí, bude mít vždy potíž se tímto způsobem vymezit. Je to jako vycestovat na druhou stranu světa a v cizí kultuře začít vyprávět vtipy ze své domoviny.

Coppolovy postřehy jsou zajímavé tím, že Coppola je historicky fascinující člověk, takže nás jeho vnitřní svět zajímá. V tuto chvíli, alespoň na základě Megalopolis, už ale neříká nic, co by přesahovalo tenhle úzký rámec zájmu. Bylo by toho (mnohem) víc, čím se u Megalopolis zabývat. Detailněji rozebrat zmatený, a přitom jednoduchý děj, či rozebrat výkony herců, kteří každý jako by byli v jiném žánru (nejlépe z toho vychází Aubrey Plaza). A režijní volby, jež evokují exces Drákuly. Pro dnešek už ale dost dřeme přípustnou délku recenze. Zakončit je třeba tím, že Coppolovi přejeme, že se mu konečně podařilo natočit vysněný film. Ale nebudeme předstírat, že nám to dalo tolik co jemu.