Profilový obrázek

Myslivir

Komentáře 92

Od nejnovějších
  1. Amerikánka
    Amerikánka (2024)
    9
    Po čertech divný film. Ale divný tím dobrým, zdravým a zábavným způsobem. Smát se až na nějaké výjimky sice asi nebudete, ale stylistická forma je natolik hravá, invazivní, subjektivizovaná a surrealistická, že i když mnohdy nebudete mít páru, co se vlastně děje, sledování snímku zůstane nečekaně vzrušujícím. Příběh o holce, která toužila zamířit do zlaté země možností, ale nejenže se nedostala ani do Ameriky, ona zůstala uvězněná i v tehdejším Československu. A pominu-li samotný závěr sugestující jakousi kritiku minulého režimu, zastřešující poselství snímku o nezlomnosti a nekonečném kruhu opouštění vlastních dětí se stává neuvěřitelně historicko-společensky univerzálním. To by filmu snad i dalo větší potenciál zabodovat v zahraničí, žel bohu sázka padla jiný, formou mnohem konvenčnější snímek. Uznávám však, že pro většinu lidí stravitelnější a pochopitelnější snímek. Abych byl totiž 100% fér, na speciální projekci filmu na akademické půdě nám byl samotným režisérem Viktorem Taušem za doprovodu jeho maniakálního jokerovského smíchu poskytnut jakoby plánek na klíč k dešifrování Amerikánčina symbolismu, zejména pak práce s barvami. A to mi při chápání tohoto unikátního díla dává jistou výhodu.
  2. Horizont: Americká sága
    Horizont: Americká sága (2024)
    8
    Vinnetou: Nevyřčený příběh z druhé strany. Aneb tříhodinový sakra poctivě natočený western o jakž takž nepřikrášlené historii divokého západu, kde se místo pokrevních pout utvářely leda tak trhy se skalpy. Ona děsivě znějící tříhodinová stopáž byla k mému překvapení neuvěřitelně dobře stravitelná, což připisuji velmi chytrému rozdělení příběhu na dvě hlavní a čtyři vedlejší linie - kovaný badass Hayes a nevěstka Mary a vdova Frances s dcerou a vojáci mají nejvíce prostoru, ale slušnou dobu na plátně se ukáže i Ellen a bratři hnaní pomstou. O něco méně času je věnováno skupině lovců indiánských skalpů a klučinu Russellovi a britskému páru v dostavníkové putovní kolonii, přičemž nejméně šancí zazářit pak připadlo mini-lince o nevraživé větvi Apačů. Střídání těchto linií pak skvěle pomáhá držet pozornost, byť z některých linek je ukrajován příliš velký kus, takže vznikající vztahy mezi postavami si občas procházejí skokovým vývojem. Tak či onak, nenudil jsem ani na chvíli. Jde o perfektně letní film - zpocenej jsem do kina přišel a zpocenej jsem i odešel. Z těch dechberoucích záběrů na nádhernou a vyprahlou pustinu mi vysychalo hrdlo a potil se zadek. To sice zní jako něco špatného, ale na rozdíl od loňského Oppenheimera či čtvrtých Avengers, v případě Horizontu to považuji za záměrnou součást zážitku.
  3. Motorkáři
    Motorkáři (2023)
    6
    Nejsem zrovna největší fanoušek nedobrovolného dárcovství orgánů jezdců na závodních motorkách. Více tíhnu totiž k estetice americkým středozápadem burácejících chopperů s neupravenými knírači a vousáči smrdících nikotinem v sedlech, kteří na svých strojích bezcílně putují od baru k baru, všelijak obcházejí zákon, pořádkovým silám straší ve snech a po večerech se oddávají alkoholu. K vypláznutí peněz za vstupné do kina mě však definitivně přesvědčil představitel jedné z hlavních postav, Tom Hardy, jehož “občas vypadám jako bezďák” rolí se nemůžu nabažit od prvního Venoma. Jenže jak se ukázalo, byl to kapánek problém - jeho postava, prezident klubu Johnny, si krade veškerý prostor pro sebe, a těm nejhlavnějším postavám, Kathy a Bennymu, pak chybí. Zejména Benny zůstane až na pár scén, v nichž probublává na povrch hloubka jeho charakteru, v podstatě nepopsaným listem, byť v určitých případech takový přístup funguje: dovést holku pozdě večer domů za jejím přítelem a pak celý další den před tím domem čekat, než se onen přítel ze žárlivosti vystěhuje, a následně zaujmout jeho místo v romantickém vztahu - vše bez jediného slova - je svým způsobem skutečně působivě minimalisticky provedená pasáž. Co mne ovšem z jednoznačného uchopení vyprávěcích hledisek kromě postavy Johnnyho vytrhávalo nejvíce byla postava fotografa Dannyho, který měl být tím skutečným vypravěčem příběhu, ačkoliv samotné vyprávění obstarává Kathy. Danny měl svými otázkami určovat směr dějového toku, ale postupně mi z filmu postupně vypadával a přicházel mi čím dál více postradatelný. Příběh se odvíjel sám i bez jeho přítomnosti přímo v něm či bez jeho vnějších zásahů. A že celý film vlastně ani není o motorkách mi došlo až venku před kinem, kde mnou cloumala nejistota, jestli jsem vlastně s tím filmem plně spokojen nebo ne. Doteď pořádně nevím.
  4. Tetris
    Tetris (2023)
    10
    Proces přetahování se o ten nejlepší kauf mezi překupníky s právy vyobrazený v tomto filmu byl vskutku bizarní a zamotaný, velmi podobný tomu, kterým jsem si sám prošel při sledování (nejen) tohoto filmu: někdo se k tomu dostal legálně, předal to dál, s drobnými úpravami to prošlo pod rukama pár dalším lidem a než se člověk nadál, legálního najednou nebylo nic. Rozdíl mezi mnou a hrdinou filmu je však ten, že mně kvůli tomu nedýchá za krk ruská KGB. ___ Do sledování mě přesvědčil spíš zájem o dané téma než o film samotný, a díky tomu jsem byl velmi příjemně překvapen. Tetris je snímek hravý, s časoprostorovými přechody stylizovanými do 8bitové pixelové grafiky a remixovanou osmdesátkovou hudbou, kde každé další jednání mezi postavami působí jako konečné, jen aby se v jeho závěru něco zvrtlo a hlavní hrdina tak musel zas a znovu přicházet s novými řešeními. Zábavnost toho biopicu strhává jen příliš okatá “hollywoodovost” - v závěru dojde na docela nucenou akční sekvenci v podobě automobilové honičky a samotné Rusko je vyobrazeno opravdu velmi zuboženě a šedě (na každém rohu postavy naráží na polorozpadlé obří bytovky, tajné policejní agenty a chudobu). Na druhou stranu, zrovna růžové to tam tehdy asi taky nebylo. Přece jen k rozpadu SSSR stačila “menší” nehoda v jedné jaderné elektrárně a malá videohra, jež vznikla neplánovaně a jež vydělávala větší peníze v zahraničí než u sebe doma. Ty miliony nespokojených lidí měly na situaci marginální vliv - byly přece doma a skládaly na sebe dvourozměrné kostičky. Tak jako tehdy každý správný gamer.
  5. Velmistr
    Velmistr (2013)
    8
    Jsou filmy, které určitě fungují v kině lépe s větším počtem diváků - žánrově specifické blockbustery nebo dobré komedie. Zároveň ovšem existují i filmy, které vynikají na velkém plátně, ale vyžadují ničím (a nikým) nerušené sledování. Měl jsem štěstí - Velmistr spadá do té druhé kategorie a kromě mě byl v sále všehovšudy jediný další člověk. Skoro neexistující návštěvnost u tohoto lyricky laděného snímku s uvedením v našich končinách až po deseti letech od jeho výroby však dává smysl. Jedná se o artově laděný film kombinující dokumentární prvky (vysvětlující mezititulky či “vypravěčské” komentáře) a politicko-osobní drama kolem postavy Ip Mana a hongkongských škol kung-fu. Nejde o to, vyprávět nějaký velký a poutavý příběh, nýbrž o představení menších (změny ve struktuře a vedení škol) či větších (válka s Japonskem) historických událostí sloužících jako pozadí a ukázat vybrané styly bojových umění jako skutečné umění, nejvíce podobné tanci. Tomu se podřizuje i vizuální styl filmu. Úchvatné souboje jsou snímány jakoby chaoticky, leč spořádaně, a jsou neustále rozbíjeny střihem na detail chodidel či rukou. Navíc se souboje mnohdy uskutečňují ve stísněných a zahlcených prostředích (které barevnou paletou a zdobností připomínají třeba Květy Šanghaje), takže kamera se často schovává za různé trámy nebo výplně v zábradlích, podobně jako v režisérově starších dílech, např. Stvořeni pro lásku. Celý snímek navíc provází řádná dávka spiritualismu a melancholie, zhmotněná kupříkladu v pomalých scénách ve sněživém počasí nebo nádherné hudbě, což z Velmistra činí velmi slušnou a ducha obohacující alternativu k současné nabídce kin.
  6. Království Planeta opic
    Království Planeta opic (2024)
    8
    Kingdom Come: Deliverance na Planetě opic - mladý muž žije s partou přátel a svojí crush a pomáhá svému komunitou respektovanému otci. Náhle však přijíždí nepřátelská vojska a jejich generál otcovskou figuru z příběhu odstraní, čímž protagonistu vyšle na pouť za pomstou. Dojde na nějaké ty fatalitky, zvraty a zrady a ve výsledku se jedná o solidní učebnicové provedení cesty hrdiny. Základní stavební kámen a pevný výchozí bod pro novou trilogii tedy stojí a snad povede ke stavbě něčeho skutečně velkého. Z Království Planety (proč se to v názvu neskloňuje?) opic totiž konečně začínám ve větší míře cítit ten rozměr, který sugeruje samotný název. Už nejde jen o skupinu opic v jednom lese u San Francisca, ale konečně také vidíme i jiné kouty země - a že se na to krásně dívá. Spousta záběrů na krajinu je skutečná, CGI samotných opic má mnohdy sofistivanější mimiku, než jakou mají lidští herci (Freya Allan), a pouta mezi jednotlivými lidoopi jsou pevnější než v Caesarově trilogii, kde je rozbíjela jazyková bariéra a intelekt postav (proč se za ty roky nenaučil Maurice pořádně mluvit?). Já jen sakra doufám, že všechen naznačovaný potenciál tvůrci zužitkují, udrží laťku kvality přinejmenším na stejné úrovni a nějaké ty přešlapy si ohlídají (jisté prostory se zaplavují vodou se stejnou logikou jako domy v Sharknadu a až příliš mnoho scén se odehrává ve skoro úplné tmě). Další takovou opičárnu, jakou je původní pentalogie ze 70. let, totiž vidět úplně nechci.
  8. Speed Racer
    Speed Racer (2008)
    6
    Bizár. Ale jen vizuální, narativně všechno šlape jako vidlicový motor. Jenže samo sledování je fyzicky prapodivně nepříjemné, jako když jíte čokoládu a v puse cítíte něco, co ne šokolate, ne kokos, ne ožech, ne burák máslo, ne nugát, ani marcipán, ne charamel, ne griliáš…Uděláte kuk und fidíte brutální ultra montáže s animacemi přechodů jako z Powerpointu a smrtící dávku počítačových efektů. Ty však už přesahují rámec vizuálního pomocníka a stávají se stylizačním razítkem filmu - ten si nelze splést s jiným, současně však při spoustě akčních závodních scén není pořádně vidět, co se vlastně děje. Obecně celý film na mě působil, jako kdyby ho stvořila umělá inteligence - všechno, co nejsou postavy, je umělé (mnohdy i zem, na které stojí), sem tam se objeví nějaký náhodný prvek, jehož přítomnost není téměř nijak ospravedlnitelná (jeden člen rodiny je zkrátka šimpanz, proč ne, že?) a asi pro přidání hodnoty ve snímku účinkují nadbytečně kvalitní herci. Třeba Hirojuki Sanada. Ale když nad tím tak přemýšlím, v tom si je Speed Racer vlastně podobný s původními Spy Kids, kde se mezi nekvalitními efekty ochomýtali kvalitní herci. Tak či onak, tady Wachowské prostě vyfabrikovali skoro všechno, snad kromě emocí. To musím uznat. K závěru jsem se i bavil a všechna ta akce je svým způsobem vizuálně fakt zajímavá, byť často nesrozumitelná. Jo a angličáky od Hot Wheels byly tehdy taky super.
  9. PORNO!
    PORNO! (2023)
    8
    Aneb sto a jeden způsob, jak neukázat genitálie (tvůrcům asi došlo, že jen nudné blurování není ono, a tak sáhli po “interní” cenzuře - překrývání kontur). Což je docela škoda, protože ještě větší dávka odvahy by opravdovosti seriálu jen pomohla, byť přítomnosti v televizním vysílání by paradoxně odpomohla. I tak však cením tuto snahu polidštit aktéry (nejen českého) pornoprůmyslu. I po všech těch letech, během kterých porno postupně začalo zabírat dle některých zdrojů až třetinu internetu, a obřím covidovém boomu s amatérskou “pokojíčkovou” produkcí přes OnlyFans, se totiž většina lidí na porno filmy stále dívá přes prsty, s odporem a pohrdáním vůči pornohercům jako na něco, co nepatří do veřejného povědomí a čemu by neměl žádný spořádaný občan věnovat pozornost. Takovýto postoj je nepochybně v řadě případů správný, ve většině ale nikoliv. Pornoprůmysl a v něm účinkující herci totiž nedělají nic jiného, než že naplňují poptávku a vyplňují díru na zábavním trhu. Je tím pádem docela logické, že se najde spousta jedinců ochotných platit i za ty nejmenší internetové interakce s lidmi vytvářejícími velmi specifický fetiš kontent, jenž v mainstreamové produkci nemá zastoupení. A pokud tohle někomu vadí, tak by se měl místo udělování nízkých hodnocení takovýmto dílům začít ptát, proč tomu tak je. Odpověď pak nalezne mimo jiné určitě také u selhávající roviny milostných vztahů, a ne u mladých dívek využívajících své pohledné tváře a vnadná těla (jejichž pravidelné odhalování velmi široké veřejnosti samo o sobě vyžaduje mnohem více odvahy, než kolik mají oni odpůrci). Samotnému seriálu Filipa Štočka pak lze vytknout snad jen přehnanou snahu o uměleckost, která nabourává jinak vlastně fungující upřímnost a uvěřitelnost příběhů dvou lidí, jejichž cesty byly naprosto odlišné, ale nakonec vedly na stejné místo. V tom ostatně spočívá nejsilnější stránka celého díla - skvělý kontrast staršího a zkušenějšího Lutra a mladší sotva rozkoukané Isabelly výborně dekonstruuje jejich rozdílné cesty pornoprůmyslem. Isabella si tudíž všechny ty urážky a posměch tak úplně nezaslouží - její pohled i komentáře jsou naivní a působí nepatřičně právě proto, že ona sama reprezentuje tu hezčí stranu mince. V jejím životě šla spousta věcí hladce a podle plánu a největšími starostmi bylo předstírání orgasmu. Žádný normální a alespoň trochu empatický člověk jí ovšem přece nebude přát všechny ty strasti a životní pády, jimiž si prošel Lutro, jen proto, že mívá sex před kamerou.
  10. Teroristka
    Teroristka (2019)
    6
    Pod pokličku českých komedií se snažím moc nenahlížet. Jejich nejviditelnější a divácky nejúspěšnější odnož - komedie romantické, mnohdy s tématy ženství - mi totiž na tento žánr nevrhají zrovna nejlepší světlo. Stačilo mi vidět trailer na Po čem muži touží 2, Ženy v běhu či Sladký život, a bylo mi jasné, že snižovat počet mozkových buněk si můžu i něčím jiným. Spousta dnešních komedií už ani nevyužívá hřejivou nostalgii a mladickou trapnost, jako třeba kdysi Snowboarďáci s báječnou Luckou Vondráčkovou, jejíž úsměv mi přivodil zhruba takovýto stav. Komediální chytré satiře kritizující dobu normalizace de facto odzvonilo taky a přešlo se na zkroušená dramata (např. nedávné Slovo). A ten zbytek komedií se holt pere s prvky jiných žánrů, jimiž se snaží se obohatit. Takže podobně jako Přišla v noci využívá “hororu”, Teroristka čerpá z tradic parodie, gangsterky a westernu. Osobně mi však snímek nemá mnoho co nabídnout. Není zde jediný herec, který by film prodal - Janžurová bohužel většinu času hraje s takovým podivně jakoby neupřímným stařeckým výrazem (ale vsadím se, že za pár desítek let budu mít stejnej), a Hofmann svými rádoby intelektuálními pomluvami k Bohu působí spíše nuceně, přičemž zbytek herců se jen tak nějak motá kolem. Příběhové sázky postrádají patřičný základ - osud chatařské osady dostatečně nezaujme, mimo jiné hlavně proto, že sama osada je vyobrazena extrémně fragmentárně (důležité jsou stejně jen domy dvou hlavních postav a nějaká random místa jako lom nebo hospoda). Naštěstí určité vykupující kvality se ve filmu přece jen najdou. Dojde na několik až podezřele kvalitních dronových záběrů, poslední třetina slušně odsýpá a humor taky zafunguje, zejména v závěru, kdy třeba padouchova smrt připomíná fatalitu z Mortal Kombatu a samý konec se překlene do účtujícího filmu, v němž se malá komunita musí spojit proti nepříteli - ať už to je mafiánský podnikatel, zlomyslný myslivec nebo cyklista.
  11. Godzilla Minus One
    Godzilla Minus One (2023)
    9
    Tady někdo vařil... A fandové Godzilly si tyto tučné porce obsahu poslední roky nepochybně užívají, v porovnání se svojí americkou verzí je však Minus One jiný kafe. Nový hollywoodský Godzilla se totiž promenáduje krajinou a někde v příběhovém pozadí pobíhají nějaké ty lidské postavičky, zatímco tento japonský se do plnohodnotného příběhu lidí bez většího varování nebo build-upu spawne jen čtyřikrát, aby jim zničil život, jakmile se jim začne dařit (v tom má hlavní hrdina snad ještě větší smůlu než chudák Cutomu Jamaguči). Ale když už je teda Godzilla na obrazovce, stojí to za to (hlavně ten audio design mi rval koule). Co mě ovšem skutečně zaskočilo nejvíce, byla emocionální a alegorická hloubka a ideové poselství celého filmu - v době, kdy světem zmítá válka, člověk může být hrdý na to, že v ní nebyl. Damn, takovýto smysl pro hodnotu lidského života spoustě lidem chybí. Jenže tento film, ať už je vystavěný dobře jak chce, jim ho stejně asi nedá.
  12. Kaskadér
    Kaskadér (2024)
    8
    Hned na první pohled je jasné, čím Kaskadér není - narativně inovativním nebo komplikovaným a nepředvídatelným filmem. S různými klišé můžete hrát doslova bingo a za každé uhádnuté dostanete palec nahoru, který se stal signaturou Goslingovy nové "literally me” postavy, přesahujíc tak rámec jejího povolání. Ovšem čím tento snímek teda je? Velmi zábavnou a poměrně vtipnou poklonou filmovému řemeslu, a nejen tomu kaskadérskému. Docela okatě snímek využívá nápaditější stylistické postupy (dlouhé záběry s kroužením kamery, split-screen) a režisér David Leitch se opět snaží téměř každou akční sekvenci ozvláštnit unikátním prostředím či rekvizitami, ovšem po svém Bullet Trainu se drží kapánek zkrátka. Avšak pro mne největší lákadlo stejně představuje sám Gosling. De facto ustavil novou vlnu filmů, mnou nazvaných ryanovin™, v nichž mi je každá jeho role něčím sympatická. Převládá u mě melancholie a samota zápolící s touhou po intimitě? Jsem Řidič. Stýská se mi po lásce a “starých dobrých časech”? Jsem Sebastian. Netuším, kam směřuje můj život, ale cítím, že jsem součástí něčeho většího? Jsem K. Hledám smysl svého života? Jsem Ken. Žiji přítomností a užívám si každé chvíle, kdy dělám to, co mě baví, ale sem tam něco přece jen zabolí? Jsem Colt. Jak to ten Gosling sakra dělá? Netuším, ale dokud bude hrát především očima, tváří a srdcem, a nebude sázet na scény bez trička, budu spokojen.
  13. Spy x Family Code: White
    Spy x Family Code: White (2023)
    10
    Film sám o sobě v pořádku. Minimálně dvě sekvence svojí animační stylizací pozvedávají uměleckou hodnotu snímku, humor funguje stále na výbornou (snad až na přehnaně dlouhou část o fekálnímu humoru) a stejně jako ve druhé řadě i tady tvůrci kombinují milé a veselé scény s těmi vážnými a akčními (některé motivy a výjevy dokonce až podezřele hodně připomínají první dva díly Kapitána Ameriky). Na pováženou však je až pozoruhodná schopnost stále se navracet do vztahového i dějového statu quo, jelikož se již nachází na hraně únosnosti a začínat pokaždé od nuly nebude zábavné už moc dlouho. Ale největším problémem (nejen tohoto anime filmu) je poněkud zpackaná kino distribuce. Nechci na nikoho přímo ukazovat, jenže Japonci jsou tak trochu retardi, co se oficiální distribuce a licencování týče, takže takovýto rádoby vánoční film se k nám holt dostane v druhé polovině jara. No a že korekce titulků je nedostatečná (kurzíva evidentně fungovala jen na horním řádku) a že není potřeba překládat úplně všechny názvy a jména - to je zkrátka chyba na naší straně.
  14. Šógun
    Šógun (2024)
    10
    Když se podaří, co se dařit má, když se dají na správné cesty, tak se podaří, co podařit se má, a všechny budou hvězdy.___ Naštěstí tvůrcům jde poezie a poetika vyprávění mnohem lépe než mně, takže si můžu nerušeně užít tuto od vnějšího světa odtrženou minisérii. Takovéto jednohubky totiž chutnají nejlépe, právě když člověk zahání pachuť po jiných dramaticky nedomrlých a natahovaných seriálech. Dějová sevřenost a soudržnost je patrná již od prvopočátku - seriál na nikoho a na nic nečeká, diváka prostě hodí do vody a příběh začíná in media res. Takřka okamžitě začínají politické intriky a hry s řadou frakcí a postav, v nichž tedy není úplně jednoduché se zorientovat. Po proniknutí do této pavučiny vztahů a jmen však nejsilnější stránka Šóguna chytne a nepustí - dialogy a morální otočky fungují perfektně. Zatímco jedné postavě se životní ideály rozplynou jako pára nad hrncem, u jiné po řadě zkoušek zůstanou pevnější než kdy dřív. A to vše prezentováno opravdu dobrými promluvami o oddanosti, podřízenosti, věrnosti, (ne)úctě k jiným kulturám a především pak hlavně o životě a smrti. Právě nejnapínavějšími okamžiky jsou ty chvíle, kdy se smrt stává v podstatě měnou či symbolem a nabývá mnohdy větší váhy než samotný život. Neméně šokující efekt pak zanechávají i momenty a zvraty, kdy smrt přichází neočekávaně (což silně kontrastuje situacím, kdy se postavy na smrt chytají i epizodu předem). Bohužel i přes napínavost děje postupně s přibývajícími díly nastupuje únava z vizuální stránky. I když častý a silný déšť pomáhá budovat atmosféru, tak nějak kvůli tomu seriál vypadá jako natáčený někde v lesích za Londýnem. Tomu také neprospívá fakt, že krajina obecně postrádá japonský nádech (což asi bude tím, že je většinou CGI) a téměř jakékoliv jiné barvy než hnědou, šedou a tmavě zelenou. Osobně mi pak úplně nesedla ani stylizace kamery, kdy okraje rámu bývají zamlžení či začerněné, a volba širokoúhlých objektivů, protože jejich prostor ohýbající a deformační účinky nebyly využity psychologicky a působily pouze rušivě. Výsledná chuť po dokoukání tedy není vysloveně sladká (mimojiné také díky velmi rychlému “budoucímu” sledu událostí na konci), ale rozhodně neznechucuje dílo jako celek. Šógun je správnou cestou pro hranou seriálovou tvorbu, už jen díky práci s jazykem - prostě se tady bude mluvit japonsky a basta a divákům odmítajících titulky nezbude než koukat jako péro z klobouku alá Blackthorne většinu času v samotném seriálu.
  15. Rebel Moon: Druhá část - Jizvonoška
    Rebel Moon: Druhá část - Jizvonoška (2024)
    4
    Potenciál fungovat jako vesmírné fantasy to mělo. Jenže Snyder svoji příběhovou vizi buď v té obří směsi nápadů ztratil, nebo ji vůbec neměl. Těžko se to poznává, protože film ve všem jen klouže po povrchu a selhává v prohlubování postav a jejich vztahů. Částečně z nedostatečného sblížení s postavami mohu vinit půlroční pauzu od prvního dílu, ale Jizvonoška vysloveně začíná rekapitulací a obsahuje řadu už po několikáté omílaných flashbacků, takže nezaujatost v nudné a karikaturní postavy spočívá z větší části ve slabém scénáři. Ten stejně ze širšího hlediska postrádá hlavu a patu (obřímu galaktickému impériu až podezřele hodně záleží na hrstce obilí z malé vesnice) a postrádá nějaké líbivější audiovizuální lepidlo, které, jak ukázala druhá Duna, může odvádět pozornost od nedostatků samotného příběhu a chabě napsaných postav. Holt místo toho, aby je Snyder nechal reálně prokázat své charakterové vlastnosti, tak nám radši dá dvě montáže sklízení obilí, samozřejmě ve slow motionu. Zpomalených záběrů jsou pak pochopitelně přes dvě desítky, počet explozí jde pomalu do stovek a nejnápaditější sekvencí je ne zrovna přehledný finální souboj v padající lodi, přičemž v závěru to skoro až vypadá, že by mělo dojít i na další pokračování. To málem i dává smysl - hlavně vzhledem k tomu, že se v obou filmech na poměry jejich rozmáchlého zasazení stalo relativně hovno. Pořádnou dávku energie a snahy Snyderovi však nemůžu upřít. Snad to příště už konečně vyjde a bez keců okolo režisérské verze. Ty mají totiž fungovat jako jemná dochucovadla, a ne jako zcela nové ingredience.
  16. Sósó no Frieren
    Sósó no Frieren (2023)
    10
    Nezasvěceným stačí vědět, že Frieren: Beyond Journey's End přišel jako velká voda a přepsal žebříčky nejlépe hodnocených anime, a to k veškeré nelibosti fanoušků Fullmetal Alchemist: Brotherhood, který do té doby kraloval první příčce a každé anime, jemuž mu se podařilo vyšvihnout se na jeho místo, brutálním způsob degradoval do nižších pozic. Frieren však nastolil situaci z dlouhodobého hlediska nemyslitelnou stejně jako tu, kdy by přišel nějaký film a sesadil z prvního místa Shawshank - většina lidí si pomyslí, co za cucáka tady zkouší narušit zavedené struktury. Jenže Frieren, hrdinka seriálu, není žádný cucák, ba naopak - neskutečně dlouholetá elfka, jejíž charakter staví na dvou hlavních vlastnostech: její kontrastní mentální (a fyzická) nevyspělost a její zkušenost v magii a bojích s monstry i lidmi. V mnoha střetnutích ji lze dokonce považovat (mimo jiné díky reakci postav) za svrchovaný, skoro až fyzikální zákon. Její postavení ve světě je nezpochybnitelné a každý, kdo se Frieren postaví, tvrdě zaplatí. Jenže jelikož podobně mocní jsou i její společníci, z dramatických scén a bojů se vytrácí napětí, navzdory skvělé animaci animátorů z Madhouse typické svojí prací s kamerou a ručně animovaným pozadím. Naštěstí akce neurčuje žánr celého seriálu, tomu jde o něco úplně jiného. Vypráví totiž příběh po skončení toho hlavního příběhu: Frieren se skupinou hrdinů porazila Krále démonů, zachránila svět a děj samotného seriálu tak začíná až zhruba po 80 letech od těchto událostí. Vnímání plynutí času, jeho neúprosnosti a vliv na naše blízké - to je to, nad čím Frieren vybízí, aby člověk přemítal. Práce s časem a jeho zhušťováním je pak velmi emblematická a projevuje se kupříkladu ve velmi četném výskytu shrnovacích montáží, během nichž se odehraje celá řada zajímavých věcí jakoby mimoděk. ___ Frierenu tak chybí jistá větší dějovost či jasné směřování, protože se skládá více méně z oddělených epizodních příhod. Přesto však vykresluje vztahy konzistentně a duálně (současnost x flashbacky) - slovy Dr. "bomby zabíjí lidi?" Oppenheimera: je to paradoxní, ale přesto to funguje. Nejde totiž o odvyprávění ultimátního epického příběhu (neboť ten už skončil), ale o něžně plynoucí epilog hrdinů dávných časů očima nastupující generace.
  17. Godzilla x Kong: Nové impérium
    Godzilla x Kong: Nové impérium (2024)
    8
    Tento skoro až fanouškovský námět o rubačce obří ještěrky a velké opice si ve své megalomanské filmové podobě vůbec na nic nehraje, upřímně a přímočaře sprintuje kupředu jako děcka za zmrzlinářskou dodávkou, ve své prostoduchosti se stává geniálním a i to otravné technoblábolení, které tyhle filmy provázelo, zredukoval na "potřebné" minimum. Linky s lidskými postavami konečně ustoupily i se svou snahou budovat vážnost patřičně do pozadí a nic tak nebrání filmu se soustředit na jeho skutečné protagonisty, primárně Konga. Ten je budován jako typický tatík od fochu s něžným srdcem, zatímco Godzilla zůstává jako déšť přivolatelnou přírodní silou ničící vše ve své cestě, hlavně pak starověké architektonické památky. Akce ovšem nevrcholí v typickém boji ve velkoměstě, kde monstra boří obří činžáky jako domečky z lega, ale v jiném, takřka dechberoucím ozvláštňujícím prostředí (podzemní pyramidy). Obdobně jako při střetu na lodi v předchozím díle, i zde je do akce zapojen na své zasazení atypický prvek, který sice kvůli spoilerům nemohu popsat, ale vězte, že celý souboj pozvedává do neuvěřitelných výšin zábavnosti - a já se mimo jiné díky energickému soundtracku nemohl přestat usmívat blahem od ucha k uchu.
  18. Satanské tango
    Satanské tango (1994)
    8
    Vskutku satanský film sestavený z retardačních prvků (nekonečně dlouhé jednozáběrové pochody blátem či hospodské tancovačky) uspávající kohokoliv, kdo není připraven na spirituální obohacení - včetně mě. V prvních několika desítkách minut filmu jsem prohrával lítý boj s únavou a při záběru na usínající postavu jsem sám zaháněl spánek - a to bylo teprve po jedné hodině odpoledne. Celý divácký prožitek se však razantně proměnil, když jsem se konečně (pod)vědomě napojil na celkové tempo a smysl pro podobenství tohoto snímku - dech, tep i samotné myšlení se vám musí zpomalit a blížit ke strnulosti, jinak si budete připadat jako třicátník na závodě sedmdesátníků - a všichni víme, že závod se zajícem vyhraje želva.
  19. Dny zrady
    Dny zrady (1973)
    6
    Film natolik zatížený politickou situací doby svého vzniku, až kvůli tomu skomírá jeho celkové vyznění. Tento snímek o jednom z největších zrazení první poloviny 20. století, které mělo zachránit mír v Evropě, je na naše (a hlavně i dnešní) poměry neuvěřitelně impozantní historickou freskou. Bohužel však trpí kupříkladu neustálým připomínání sovětské "pomoci" a obecně upravováním dějinných událostí. Diváckou nestravitelnost násobí také velké množství postav, v němž není jednoduché se kompletně orientovat a některé postavy svojí karikaturností (byť založenou na skutečnosti) znevažují danou situaci: zcela naivní a deluzivní Gottwald, slzy neúspěšně zadržující de Lacroix nebo Hitler prskající a kopající kolem sebe jako pětiletý. Snaha o pevné zakotvení děje v lidském patosu pak prostupuje i scény ze života běžných lidí a vojáků, jenže Dny zrady jsou i tak paradoxně velmi chladným a jakoby nezúčastněným (vzhledem k povaze Mnichovské dohody docela ironické, že) "dokumentem", kde se divák neobejde bez seznamovacích titulků se jmény. Nejsilnějším momentem obou dílů tedy zůstává scéna davového zpívání státní hymny, při jejímž sledování mnou projel poryv vlastenectví a národní hrdosti, podobně jako při záběru na naši vlající vlajku na vrcholu Kilimandžára ze Zikmundovy a Hanzelkovy Afriky. Otázka probouzení takového národního cítění je ovšem choulostivá. Německu se stala osudnou.
  20. Příchozí
    Příchozí (2016)
    8
    Škoda, že je příběh Příchozích docela nešťastně zarámován časovou smyčkou a provází jím ne zrovna zajímavé postavy (koukám na tebe, Jeremy). Téma komunikace a porozumění a Villeneuvova vizualita jsou totiž relativně silné stránky, ale pro mnohé diváky nenabudou film vykupujících kvalit. A ještě menší část diváků si užije "sémiotickou" rovinu snímku, již osobně považuji za fascinující - KRUHY! Byť je s nimi jako s jazykovým systémem zacházeno příliš zkratkovitě, jejich worldbuildingový potenciál je ohromný a otevírá dveře k utváření nových kultur a forem komunikace. Což jako entuziasta do světotvorby skutečně cením.
  21. Horká kaše
    Horká kaše (1988)
    4
    Filmy silně čerpající ze své tehdejší aktuálnosti časem nevyhnutelně (leč přirozeně) narazí na svoji zastaralost. O to horší je případ Horké kaše - nejenže černobíle útočí na dobovou omladinu (a jelikož se některé věci příliš nezměnily, tak paradoxně i na tu dnešní), on se to film snaží neúspěšně zjemnit vzbuzováním sympatií např. skrze tehdejší zálibu v heavy metal. Bohužel, jakožto o 15 let mladší divák nemám k atmosféře té doby takřka žádný vztah. Jediná výhoda filmu je ta, že i s takovýmto časovým odstupem zůstává relativně srozumitelným - což se nedá říct třeba o zoomerském humoru, který se pro mnohé stává nepochopitelným už teď.
  22. Duna: Část druhá
    Duna: Část druhá (2024)
    10
    Ano, na současné poměry blockbusterů to je nadprůměrně dobrý film a jedna z kino událostí poslední dekády. Ne, ani z daleka to není bezchybný film, který byl měl přepsat žebříčky nejlepších snímků. Villeneuve mých pět hvězd vybojoval velmi na těsno - opravil problematické tempo první části a s týmem zvukařů, zvukových designerů, trikařů, CGI umělců, kostymérů a rekvizitářů a Zimmerovou hudbou stvořil tak monumentální a kolosálně majestátní audiovizuál, že diváka, zatímco cítí pod nohama a sedačkou zlověstné dunění, naprosto rozdrtí jako písečný červ několika set metrovou dunu. Villeneuvův vizuální otisk je tedy skutečně silný (velmi imponující je také jeho typická práce s barvami a geometričnost mizanscény), a tak celý film staví na rule of cool - tedy že to sice všechno hezky vypadá a zní, ale obsahově lehce strádá. Hlavní příběh o pomstě nepřináší mnoho nového a obecně výrazně lépe slouží jako ostrá kritika náboženství, takže nejzábavnějším se stává vstřebávání worldbuildingu (ne až tak skrze expoziční bloky jako prostřednictvím agresivního a tajemného naznačování a nevysvětlování prazvláštních kostýmů nebo schopností). Ústřední hrdina Paul se ocitá v této narativní pasti a stává se kvůli svému utrpení duševně vyprázdněnou schránkou, což možná postupně zpřetrhá emoční vazbu s divákem. A i když se s tím dá pracovat (např. jako v Attack on Titan), u Duny mám jisté pochyby. Film naštěstí/bohužel skončí velmi rychle vyeskalovaným finálem, ve kterém však (obdobně jako ve většině filmu) chybí nějaké větší napětí, takže si na vyvrácení či potvrzení mých obav o rozvíjející se psychologizaci postav budu muset počkat. Snad ne příliš dlouho.
  23. Avatar: Legenda o Aangovi
    Avatar: Legenda o Aangovi (2024)
    4
    Tak Netflix chce starší a dospělejší diváky? Fajn. Ale nehodlám se teda držet zpátky a odpouštět přešlapy, které bych jako mladší a s méně vyvinutým kritickým uvažováním odpouštěl původní animované verzi. Netflix verze má jediný štěstí, že slepé odmítání a nenávist jsou proti myšlenkám, jimiž by Iroh chtěl, aby se lidé řídili. Myšlenkám, které jako jediné Netflix potencionálně nezmrví, jelikož skoro všechny ostatní ústřední myšlenky předlohy zdá se buď nepochopil, nebo se rozhodl z nějakého důvodu vyškrtnout. Třeba negativní rysy hlavních postav - zcela jasně měly sloužit charakterovému vývoji a ponaučení, ale tvůrci je vyřadili. Asi jim přišlo, že by tím zdržovali děj (Aangovo odbíhání od hlavního úkolu) a že by dávali dětem špatný vzor (Sokkův sexismus), jelikož hrdinové přece nesmí být nedokonalí. A přitom na děti “černobíle” vnímající svět seriál nemíří. Vidíte ten paradox? Tímto vnitřním protiřečením si je seriál prolezlý celý: některé linky, mnohdy z naprosto odlišných epizod, nesmyslně splácává dohromady, a přitom má zjevně čas na zcela vlastní originální linky. Zejména snaha polidštit Azulu, čímž jí jako jednomu z antagonistů předlohy odebírá jeden z rozměrů děsivosti. Samozřejmě, některé změny nejsou nutně na škodu - ostatně dobrá adaptace nějaké změny dělat musí. Kupříkladu posunout centrální hrozbu celého příběhu časově na neurčito kvůli dospívání herců mimo natáčení se jeví jako logický krok, jenže jeho implementace působí dosti neohrabaně. Podobných změn (např. předčasná odhalení dramatických zvratů) evidentně přibývalo, což nakonec vyústilo v odchod tvůrců původního seriálu z tvůrčího týmu. To jsem vnímal jako první z mnoha varovných znamení, přičemž i téměř všechna další se bohužel naplnila. Skoro si až připadám, že jsem viděl jiný seriál než ostatní, kteří na něm chválí mimojiné třeba CGI. Jenže to je mnohdy vysloveně obludné: sledovat při létání nebo blbé jízdě kajakem jasně viditelný green screen fakt bolí; ovládání ohně je často zahaleno kouřem (aby asi nebylo pořádně vidět); a nepěkné digitální pozadí nahrazující fantaskní přírodu kamera pro jistotu v 90 % záběrů zabluruje, čímž figury vizuálně vytrhává z obrazové celistvosti rámu. Velká část záběrů tak působí na poměry takovéto druhu produkce až podezřele béčkově, což zabíjí i většinu akčních scén. V nich nemá žádná složitější bojová choreografie šanci vyniknout, jelikož ji naprosto rozkrájí rapidní střih nebo tempo akce ničící rozstříhání úderů na záběry a protizáběry. No a protože pro mě celé toto dílo nezachraňuje ani příběh a scénář, ani audiovizuál, patrně ho před ještě nižším hodnocením chrání nostalgie (kterou ze mě chtějí vymačkat použitím Leaves from the Vine) a respekt k lidem, jež se na seriálu podíleli z lásky k předloze, a ne s vidinou kreativně líného zisku, která stojí za téměř všemi podobně zbytečnými live action remaky animovaných děl. Celý to stejně působí jako divadlo z Lávového ostrova. A vůbec, v Ba Sing Se není žádný hraný Avatar.
  24. Papírový dům
    Papírový dům (2017)
    6
    Snad každý někdy ve svém životě, byť třeba jen na nepatrný okamžik, zauvažoval nad tím, že by vykradl banku. Takové přepadení by ovšem zcela jistě vyžadovalo plán s klíčovou vlastností – konzistencí. A právě ta tomuto seriálu žalostně a bolestivě chybí, což se nejvíce projevilo po druhé sérii. Zbývající tři řady totiž působí jako laciné natažení něčeho, co mělo dávno skončit. Jako kousek másla namazaný na příliš velký krajíc nebo vyžvýkaná žvýkačka. A to vše téměř oproštěno od jakékoliv logiky či uvěřitelnosti příběhu s pouze malými záblesky kvalit prvních dvou obsahově ucelených sérií, které však také vykazují problematické symptomy později mutující v zabijácký virus přehnané dramatizace. Přitom začátek celého Papírového domu skutečně není vůbec špatný. Nadmíru dobře ustavuje postavy a jejich vlastnosti a některé dialogové výměny a přestřelky opravdu nesou patřičnou hloubku. Vztah výbušného Denvera s jeho klidným a vyrovnaným otcem Moskvou tvoří super paralely ke vztahu Ria a Tokio a duo Nairobi a „medvídkový“ Helsinky je radost sledovat. Berlín je ale o něco problémovější (byť stále funkční), jelikož byl od samého začátku napsán jako účelově vyšinutá postava, jež se svojí nepředvídatelností stává předvídatelná (někdy ohryzuje i to debilní “padouchovské” jablko). Jeho role v seriálu je jasná: má za cíl vytvářet a současně usměrňovat bouře emocí mezi dalšími postavami. To nevyhnutelně vede k vyhroceným situacím, kdy postavy jednají v rozporu s atmosférou celé situace – loupeže s rukojmími – a naprosto nelogicky. Někdy to vřelo tak moc, až jsem si říkal, že Profesor se asi zapomněl zmínit, aby puškami mířili na rukojmí a ne na sebe navzájem. Profesorovi obecně seriál buduje jakýsi kult osobnosti, a přitom jeho plán s tiskárnou cenin ve spoustě případech stojí na řetězci náhod a neuvěřitelné dávce štěstí. Navíc se hlavně kvůli Tokio začne plán rozpadat, čímž se její postava později vyznačovala nejvíce: prostě nebyla schopná držet se daných instrukcí, a i když se ohání “nemůžeš celou akci zkazit ostatním, kteří by kvůli tomu trpěli taky”, je zpravidla první, kdo udělá nějaký fuck up. To má společné s Arturem Románem, jehož obdobně neoblomná stupidita dělá z dějových linek s rukojmími docela uhozenou záležitost. Jasně, chápu, že poselství seriálu spočívá v lidskosti postav a jejich chybách a v tom, že nic (hlavně pak život samotný) nejde přesně podle plánu. Ale co je moc, to je moc. A tím myslím poslední tři série. Výjimečně seriál sice stále zvládá zdařile rozvádět vypjaté situace, ale způsob, jímž se do nich dostává, je zkrátka bolest. Ačkoliv možná došlo k nárůstu produkčních hodnot a zachování skvělého soundtracku, téměř všechny ostatní kvality vzaly za své. Netflix zdá se chtěl více dramatu a akce, a tak se dal do pohybu “plán” s vyloupením národní banky, jenž je ovšem děravý jako Windows Defender a způsobem provedení připomíná heisty z GTAčka - odpálit a zdemolovat, co se dá, a střílet po všem, co se hýbe. A to akční scény nikdy nebyly (a ani být neměly) pointou seriálu, což mu kvůli jejich četnému výskytu a chabé technické stránce podkopává nohy. Celé to pak pohřbívá naprosto kolosální pitomost a absence logiky: Palermo je jen laciná a svým chováním extrémistická varianta Berlína, který ale v seriálu zůstal formou flashbacků (pravděpodobně kvůli rozpoznatelnosti značky - stejně jako hobiti v Prstenech moci); další dvě nové postavy nejsou málem ani představeny; všichni předchozí členové party měli být celosvětově hledaní a identifikovaní (přesto je bezpečností složky před přepadením nepoznají ani tváří tvář); zástupci policie jsou až na výjimky zcela dehumanizováni, což jen utužuje nudnou morální černobílost; zásahové jednotky připomínají cirkus; pumpa z ropné plošiny byla do banky patrně teleportována a Tokio je z nějakého důvodu vypravěč toho všeho , i když u spousty událostí fyzicky nemohla být. ___ Je to škoda. Příběh jako celek a dokonce i jeho úplný závěr skutečně stojí za za zhlédnutí. Zbytek (čili většina) už ale ne. Zatracenej Netflix a jejich ždímání značek v honbě za penězma. Co zprasí příště?
  25. RRR
    RRR (2022)
    9
    Vlhký sen amerických filmařů toužících natočit film oslavující jejich válku za nezávislost na Británii. Ten by se jim totiž točil dost blbě, jelikož se to tehdy na začátku bojů pokusili hodit na chudáky indiány (u kterých ale pravděpodobnost, že sami od sebe půjdou vyhazovat čaj do oceánu, nikdy moc vysoká nebyla, takže plán to byl už od začátku debilní). Rasistický origin své vlastní země tedy ve velkolepém kabátku asi točit nebudou, a tak opět přichází Indie, jež svému příběhu neoblékne z epičnosti kabát, ale rovnou zimní bundu. Z jistých důvodů jsem byl nucen tento film sledovat na telefonu, což možná ve výsledku stálo život jeho baterku a router od wifi - akce je tak neuvěřitelně nadupaná, barvitá, okázalá a nápaditá, že se mi obraz vůbec nestačil načítat. A doprovází ji neskutečně rytmická, emocionální a místy až sympaticky agresivní hudba, takže muzikálové sekvence jsou jeden banger za druhým. I obraz a práce s kompozicí bere dech, jen zpomalených záběrů by mohlo být méně, občas to totiž vypadá jak přírodovědné dokumenty. Ale to všechno je vlastně přesně to, pro co jsem přišel. Narozdíl od mého močového měchýře si nemůžu stěžovat.
    • písně
    • postavy
    • soundtrack
    • nápaditá akce
    • lehce přehrávající herci
    • CGI
  26. Spider-Man: Napříč paralelními světy
    Spider-Man: Napříč paralelními světy (2023)
    9
    No jo, básnit by se o tomto filmu dalo dlouho - akce a animační stylizace je dechberoucí, byť ji menší diváci, kterým je směřována většina vtipů, úplně nedocení. Práce s postavami též výborná. Já si ovšem dovolím poukázat na těch pár nedostatků, jimiž je tenhle klenot komiksových filmů sužován. V první řadě samotné téma mnohovesmíru - byť by se mohlo zdát, že nabízí neomezené možnosti, poměrně rychle se všechny ty barvičky a Varianty okoukají a myšlenka paralelních světů tak stojí na hranici vyčerpání. Dále ústřední "záporák" nevyvolává takové emoce, jaké by si zasloužil. Ale v neposlední řadě je největším problémem nedostatečná reprezentace minorit. Zastoupení sice mají černoši, těhotné matky, transgender lidé, angažovaní tátové, Jihoameričané, anarchisté, lidé na vozíku, dinosauři, sakra i řádně chubby spider-woman se objeví, ale na jednu skupinu diváků se přece jen zapomnělo. Chudáci epileptici, kteří jen tak tak zvládli první díl, umřou už během úvodních titulků, kde jen nabíhají loga produkčních společností.
    • kreativní animace
    • soundtrack
    • postavy
    • eastereggy
    • téměř vyčerpání tématu multivesmíru
  27. Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně
    Rebel Moon: První část – Zrozená z ohně (2023)
    2
    Omlouvání nedostatků filmu existencí jeho režisérské verze prominu pouze v případě, že při produkci došlo k problémům externího charakteru (např. případ Josstice League) nebo pokud původní verze filmu nestojí za hovno. Ale ejhle, jelikož tady se posralo skoro všechno, nemám nejmenší chuť čekat na další "Snyder cut". A to jsem si říkal, že špatný scénář by mohl zachránit audiovizuál (jako třeba Stvořitele) - jenže i když některé záběry dobře vypadají, v jiných CGI vypadá jako z 15 let staré videohry a Snyderovy oblíbené slow motion záběry mnohdy popírají jejich hlavní funkci (totiž násobení expresivnosti), jelikož zpomalená je kdejaká blbost. Spolu s rádoby velkolepou hudbou se mi tak film snaží nakukat, že v něm ekšualy o něco jde. Ale nejde. Prostě se jenom dohromady dávají náhodný karikatury - král Artuš s černým Bediverem, týpek, co hrál Daaria Naharise z GoT, random asijská postava ze Star Wars, random Dothrak co vylezl z WoWka, vůdci kyber pirátů a vyvolená ženská hrdinka - za účelem rebélie proti vesmírným náckům/komančům, který vede týpek, o němž všichni zapomněli, že taky hrál Daaria Naharise. Doslova nikdo s nikým pořádně neinteraguje, nikdo nemá pořádnou osobnost a nejzajímavější postava je robotí Hopkins. Jako navnazující první část teda řádnej průser.
    • postavy
    • slow motion
    • příběh
  28. Šingeki no kjodžin
    Šingeki no kjodžin (2013)
    10
    Těžko se hledají slova, jimiž bych popsal dílo, jakým je Attack on Titan. Takových děl je totiž jen velmi málo a přicházejí a odcházejí znenadání, zanechávajíc však za sebou nesmrtelný odkaz. Je jen málo takových děl, jež si zaslouží svá místa v síni slávy audiovizuální kultury. A jen některé z nich lze označit termínem PEAK FICTION. Dosáhnout perfektního sloučení kvalitního příběhu, vhodné formy jeho vyprávění a dechberoucího audiovizuálu se totiž podaří málokdy a málo komu, a proto budu až do konce svého života obdivovat trilogii Pána Prstenů, Interstellar nebo Avatara: Legendu o Aangovi, při jejichž sledování jsem zažíval nejsilnější emoce a po jejichž dokončení mi zůstala v srdci díra a v mysli vyvstávaly myšlenky. Myšlenky o duševním dědictví díla, o jeho filosofickém a sociálním přesahu, o jeho audiovizuální velkoleposti. V kombinaci s vírem emocí v srdci tak vznikl prazvláštní pocit blaženosti, psychické naplněnosti a současně vnitřní vyprázdněnosti a zármutku, který jsem v jeho nejryzejší podobě nepocítil již řadu let. ___ Attack on Titan mi učaroval hned v řadě oblastí. Jednak strukturou jeho sérií, kdy první funguje jako brilantní naviják, druhá převrací nastolená očekávání, třetí připravuje podklad pro pokračování a vyjasňuje dějové pozadí, přičemž její druhá část přichází s ultimátní kombinací akce a expozice, a čtvrtá geniálně mění příběhovou perspektivu (otočíte šestku a je z ní devítka). Také mi přijde fascinující potenciál retrospektivní analýzy již od začátku přítomného naznačování, které ve finále dosáhlo takové míry, že mnozí fanoušci před oficiálním ukončením mangy/anime všemožně spekulovali, přehnaně teoretizovali a za foreshadowing považovali i sebemenší nejednoznačný výjev či náhodu. Nemohu ale opominout také kulturní vliv a fenomén, jenž AoT vyvolal. Jeho úvodní znělky jsou dnes již legendární (a to nejen díky implementaci němčiny), cosplayové a fanartové komunity vzkvétají a dokonce i všichni členové Trash Taste nakonec AoT označili za jeden ze sedmi divů anime. ___ Po stránce stylu lze AoT vytknout jen málo. Animace je úžasná – od malicherností, jako jsou nádherné oblohy, přes dechberoucí výjevy s impozantní prací se světlem a barvami až po absolutně strhující akci, jež hojně využívá neuvěřitelné kamerové otočky a přelety prostředím v realitě takřka nenatočitelné. V určitých pasážích se ale naopak objeví animačně značně (ale záměrně) zjednodušené mapy a plánky, které jsou ovšem velmi návodné a zpřehledňující. Za jediné „problémové“ aspekty animace by se dala považovat částečná cenzura brutality a ošemetné CGI koní, lidí (pouze v první části čtvrté řady) nebo Kolosálního titána. V takových chvílích tyto „nedostatky“ však plně kompenzuje fenomenální soundtrack využívající orchestr, zpěv, pěvecké sbory a jemné ženské vokály, ale i moderní elektrické nástroje a synťák. Soundtrack diváka nešetří a několik svých nejopulentnějších skladeb na něj vybalí hned v pilotních epizodách, jen aby v pozdějších dílech přidal ještě více na epičnosti a v kombinaci s neskutečně motivujícími proslovy postav diváka zařezal do sedačky nebo ho z ní bleskově zvednul. No a výkon dabérů? Sakra, takových emocí do projevu tady na Západě prostě nedáváme. ___ Avšak obsahově stoupá AoT na ještě vyšší úroveň. Téměř každá epizoda je dějově nabitá nebo rozvíjí postavy a příběhové zvraty se s různými rozestupy vyskytují více méně až do konce. Tyto zvraty vlastně podkopnou divákovi nohy – ten se však zachytí pomyslného zábradlí v podobě jiného zvratu, který se mu podaří předvídat. Jenže zábradlí nedrží pevně v zemi – přichází další náhlý zvrat – a divák stejně skončí na zemi. Hajime Isayama, autor předlohy, se zřejmě už kolem svých dvaceti let pomalu stával vizionářem. Jeho dílo totiž pokrývá neuvěřitelně širokou škálu témat a myšlenek. Příběh o lidstvu uvězněném mezi Zdmi, za nimiž se vyskytují děsuplní titáni, začíná jako boj se nepoznaným zlem o svobodu. Touha po volnosti a možnosti prozkoumat svět se následně stává jedním z ústředních motivů, v poslední třetině seriálu ovšem nastupují i další, vrstevnatější motivy. Válka, revoluce, koloběh nenávisti a pomsty, propaganda a její vliv, různé výklady historie, rasismus a segregace. Jenže co nakonec rámovalo celý příběh zřejmě nejvíce? Láska. Stará dobrá láska člověka k člověku, jež překlene propast utrpení, neporozumění, hněvu i času samotného. ___ Příběh se nafukoval a bobtnal do nepředstavitelných rozměrů, až by se snad mohlo zdát, že se trochu vymknul z rukou. K vysvětlení využiji varování před menšími SPOILERY – Isayama ani režiséři anime se nakonec zcela nevyhnuli menším dírám v příběhu (ačkoliv bych se možná divil více, kdyby tam žádné díry nebyly). Počet expedic za Zdi je přinejmenším zvláštní, příležitostně jsou opomíjeny vzdálenosti mezi různými místy, původ injekcí využívaných královskou rodinou zůstal neobjasněn, postavy přežijí pád z neuvěřitelné výšky, cestování časem je výrazně problematické a došlo také zřejmě k opomenutí nemožnosti měnit vzpomínky daným postavám a záměně měst Stohess a Trost – KONEC SPOILERŮ. Znamená to ale, že tím celý AoT (i se svým občas ošemetným načasováním flashbacků vysvětlujících skoro každé rozhodnutí či plán) a samotný závěr seriálu, který zdá se mnoho lidí úplně nepochopilo, trpí? Že všechna ta tvrdá práce (nejen) animátorů snášejících mizerné pracovní podmínky, mezi něž patří např. Arifumi Imai tvořící nezapomenutelné akční sekvence, přišla vniveč? No ani náhodou. Attack on Titan zůstane klenotem fikční audiovizuální tvorby a zanechá za sebou v průmyslu jednak přetrvávající odkaz, jednak obří díru na poli velkých příběhových seriálů. Podaří se ji někomu/něčemu zaplnit? Nezbývá než doufat. Holt jsem se narodil příliš pozdě, abych mohl žasnout nad Pánem prstenů v kinosálech, a příliš brzy, abych mohl být ohromen remakem Berserka.
    • příběh
    • animace
    • soundtrack
    • uzavření některých linek
  29. Sisu
    Sisu (2022)
    6
    Škoda, že si Rasputin taky nepotrpěl na takové násilí. S tím jeho neumíráním by to v carském Rusku určitě taky vydalo na takhle praštěný, leč zábavný film.
  30. Rocky
    Rocky (1976)
    8
    Ač jsem to nečekal, Stallone to dokázal, všech šest dílů ukočíroval v jejich konzistentní nekonzistentnosti a hlavní sérii o Rockym relativně uspokojivě ukončil. Hlavní neduhy celé série (proměnlivé motivace postav a prudké změny v jejich chování či příběhové nelogičnosti) přetrvávají napříč všemi díly - stejně jako její nesporné klady. Silná emocionální rovina, solidní psychologie hlavního hrdiny, kdy si jej filmy takřka duševně uhnětají, nebo přívětivá, příležitostně variovaná schematičnost prvních čtyř dílů (začne se zápasem, následuje období krize posléze překonané úsekem plným motivace a tréninku a končí se dalším zápasem). Samotné zápasy jsou pak pochopitelně alfou a omegou téměř všech filmů. Jsou natočeny surově, energicky, realisticky (pomíjeje fakt, že Stallone má už tak nějak od přírody pochroumaně vypadající obličej), v případě třeba finálního zápasu z trojky jsou dokonce obohaceny zvukovým designem o až zarážející animálnost. Ovšem tzv. betu a psí série hrají neodmyslitelně paralelní střídavé montáže, jimž kraluje čtvrtý díl a jeho úžasná sekvence Srdce v plamenech. No a poslední díl přinesl hořkou "tečku", se špetkou sentimentu a zestárlým nadhledem vysypal řadu životních mouder a nechal skoro na deset let tuto sportovní ikonu odpočinout, zanechávajíc za sebou nespočet změněných životů.
  31. Amélie z Montmartru
    Amélie z Montmartru (2001)
    8
    Znáte takového toho člověka, který se chová zvláštně, nepochopitelně, výstředně, ale asi ze všeho nejvíc otravně? Jenže čím více času s ním strávíte, tím víc vám dochází, že by to vlastně mohl být docela fajn člověk, jen se stačí na něj a jeho mozkovou frekvenci naladit? No, tak přesně takový je i tenhle film. Hned od začátku vás bombarduje naprosto přebytečnými informacemi a excesivními stylovými postupy, jako kdyby se film nemohl rozhodnout, jakou formou chce vyprávět svůj optimismem přeslazený příběh o postupné ztrátě soukromí a masivním zásahům do osobních životů druhých. Pokud ovšem film nesledujete během svých horších dnů, dá se na tento veselý a hřejivý chaos poměrně dobře naladit - co na tom, že příběh samotný více méně poslušně následuje svými předchůdci vyšlapanou cestičku romantického žánru.
  32. Bratrstvo neohrožených
    Bratrstvo neohrožených (2001)
    10
    Jako celek má Bratrstvo dva větší problémy. Jednak technická stránka, byť řemeslně velmi zdařilá, není zpočátku zrovna strhující - "odbarvující" barevný filtr, jakési zrnění obrazu a místy velmi rozklepaná kamera sice navozují patřičnou autentičnost, místy však působí rušivě. Druhým problémem je samotný příběhový obsah. Je to druhá světová, co tam asi tak bude za nepředvídatelný a ohromující příběh plný zvratů, že? Zvláště s takovou kopou (jeden by snad mohl říct i rotou) postav, kdy minimálně při prvním zhlédnutí si nelze zapamatovat ani většinu z nich. Je to zkrátka změť jmen, přezdívek a tváří (v českém dabingu i střídajících se dabérů). A přesto - tento celek, na první pohled jevící se problematicky, se skládá z neuvěřitelně dobře fungujících částí - lidských příběhů. Bratrstvo neohrožených není ani tak vyprávěním o válce, bojích a měnících se situacích na frontách, ale o jednotlivcích a o tom, jak nesmírně je důležité zachovat si své lidství navzdory všem hrůzám, nočním můrám a zvěrstvům, jimž se říká válka. Nejlepšími částmi seriálu jsou právě dílčí příběhy jednotlivých vojáků a pasáže, ve kterých lze sledovat, jak to všechno zpracovávají a vyrovnávají se s tím. Nad ostatními postavami se tak pochopitelně tyčí morální pilíř velitel Winters jakožto důkaz, že ve válce proti sobě přímo bojují jenom obyčejní lidé, a je nutné se na věci dívat z co nejvíce úhlů. Že bychom měli jednat i s nepřítelem jako s člověkem. Neuzavírat před vším tím utrpením srdce, ale otevřít jej. Nezapomínat, že člověk může být pro jiného největší nepřítel, ale i nejlepší přítel. Protože jedině tak to lze přežít jako lidská bytost. Jedině s vědomím toho všeho můžeme dalšímu zlu zabránit.
  33. Napoleon
    Napoleon (2023)
    8
    Tak prve: stěžovat si v hollywoodském "historickém" spektáklu na historické nesrovnalosti má asi takový význam, jako si stěžovat na nezdravost fast foodu - cílený efekt je totiž logicky jiný, než jej někteří čekají. A za druhé: jo, film místy docela trpí svojí zkratkovitostí zapříčiněnou existencí režisérské verze. Některé scény působí neukončeně nebo na sebe navzájem navazují kostrbatě, což člověku neznalému reálné historie definitivně nepomůže se zorientovat ve směsi událostí a postav, které se zjevují a mizí jako nahodilé bolesti břicha. Jede se holt letem světem a bohužel, letící roky se na postavách v podstatě neprojevují. To je nejpatrnější na samotném Napoleonovi - i když Joaquin Phoenix ztvárňuje vnitřní boj klukovské nevyzrálé povahy s tou chladnou a vypočítavou stejně dobře, jako střídání okamžiků, kdy je Napoleon absolutní rizzler a kdy totální idiot, na tuto roli je prostě moc starý. Přesto jsem si film náramně užil (a to nejen díky nezáměrnému vyvolávání humoru stavícího na zoomerské popkultuře). Dýchlo na mne z něho to staré dobré řemeslo - sice VFX umělců dělajících CGI pozadí, ale především řemeslo kostymérů, rekvizitářů a komparzistů nejimpozantnější ve velkých bitvách. Problémy v podobě zmíněného nebo v oblasti takřka neexistujících vedlejších postav či slabšího vážného hudebního podkresu (pomíjím skvělé odlehčující lidově znějící bangery) film sice krapet strhávají, ale to, jak věřím, spraví ta slibovaná prodloužená verze. Optimismus si sice běžně (hlavně v otázce společenského vývoje) neuchovávám, ale v některých případech audiovizuální tvorby bych si jej rád udržel. Než verze dorazí, nezbývá než čekat. There is nothing we can do.
  35. Perníková chaloupka
    Perníková chaloupka (1933)
    0
    Kdybych dostal niklák pokaždé, když Oldřich Kmínek natočil extrémně bizarní a nezáměrně vtipnou pohádku s tragickou zvukovou mixáží, do níž obsadil vlastní dceru, měl bych dva nikláky. Což není moc, ale je zvláštní, že se to stalo dvakrát.
  37. Stín ve světle (1928)
    4
    New fear unlocked: kvůli špinavým rukám nebo ručníku oslepnu a skončím na ulici, nebo budu vystaven středověkým "léčebným" metodám.
  38. Bod obnovy
    Bod obnovy (2023)
    6
    I když se to neobešlo bez mezinárodní pomoci, přece jen se u nás zase po nějaké té době zrodil film, který by nakonec mohl opustit naše české pískoviště a podívat se tak i na evropské prolézačky či dokonce na americkou skluzavku. Úkol to samozřejmě nebude jednoduchý. Bohužel v tom filmu nepomáhá ani jeho vlastní povaha, respektive jeho příběh - ačkoliv začátek buduje atmosféru perfektně, zhruba v polovině film velmi výrazně utlumí tempo, jímž představuje některým divákům fantaskně jevící se sci-fi udělátka a relativně neokoukané prostředí blízké budoucnosti. Z atmosférické dystopické detektivky se tak stane docela běžná detektivka konverzační, jež v daných chvílích dokonce dává prostor pro zamyšlení se nad některými dírami v příběhu. Filmovým fandům toho Bod obnovy nabídne možná ještě méně, protože určité motivy lze hledat v poměrně dlouhé řadě starších zahraničních filmů. Mne osobně však tento film fascinuje tím, jak organicky a řemeslně kvalitně na poměry naší domácí tvorby buduje svůj fikční svět (stačí si vzpomenout na tuto ne až tak starou obludnost). Paradoxně mi ale nejméně uvěřitelné nepřijdou věci jako samohrající klavír, hologramy nebo samotné oživování skrze body obnovy, ale představa, že tu v roce 2041 budou stát kolosální moderní stavby. S rychlostí, jíž se tady staví třeba dálnice, to bude tak nejdřív 2141.
  39. Kuroko no basket
    Kuroko no basket (2012)
    8
    Sice i po těch 75 epizodách, třech speciálech a jednom filmu pořád nemám rád basketbal, ale alespoň chápu jeho auru, atmosféru a pocity, které v lidech stejně jako všechny sporty aktivně a intenzivně vyvolává. A především právě Kurokův basket divákovi duši tohoto sportu komunikuje obzvláště zdařile. Soundtrack a písně v kombinaci s animaci spořícím střihem vyvolávají neuvěřitelnou energii, jež z obrazovky vysloveně cáká stejně jako pot z hráčů a jež vrcholí především v závěrech druhé a třetí řady. Člověk napjatě čeká na chvíli, kdy velmi solidně prokreslené postavy dosáhnou vyšší evoluce jak Pokémoni, dostanou power up ke své nadlidské schopnosti a silou přátelství a smyslem pro spolupráci porazí soupeře, zatímco v pozadí hraje adrenalin pumpující skladba a plynutí času přejde do normálu, protože během zápasů často utíká pomaleji než při cvičení planku. Navíc má seriál i lehce výchovný charakter - mladší diváky naučí třeba právě o důležitosti kolektivu a spolupráce, která vždy překoná jednotlivce, nebo že vždycky je někde v rybníku větší ryba, takže být egoistický se nevyplatí.
  40. One Piece
    One Piece (2023)
    8
    Bůh audiovizuální tvorby mi asi zase nasral do jídla. Ve chvíli, kdy jsem se už chystal hrané adaptace mang více méně zavrhnout, musel Netflix zainvestovat do správných lidí a na grafu kvality adaptací sinusového průběhu se ocitnout zrovna na vrcholu sinusoidy v kladné ose. Protože zatímco spousta "adaptací", na nichž se Netflix nějak podílí, se nachází někde dole a v záporu (nemluvě o Zaklínači u mínus nekonečna), tento One Piece funguje po téměř všech rovinách docela nadprůměrně. Hlavní cast je skutečně tak dobrý, jak se říká, a sety, rekvizity a kostýmy a masky působí skvěle. Otázkou zůstává, jestli tomu tak bude i dále v příběhu, jelikož věci mají být divnější a divnější a dříve či později dojde na častější CGI, což by mohl být s už tak nadprůměrným rozpočtem docela problém. Do té doby si však ještě nějakou chvíli snad budu moct užívat náramnou dynamiku hlavních postav, zábavnou akci a solidní příběh zakopávající o svoji lehkou okoukanost jen výjimečně.