Hledám Susan. Zn.: Zoufale (1985)
5
1 815
Tento profil je záloha mého hlavního z čsfd: https://www.csfd.cz/uzivatel/868014-myslivir/prehled/
https://www.csfd.cz/uzivatel/868014-myslivir/prehled/ Uživatel nevyplnil svou lokalitu.Hodnocení 1 371
Komentáře 92
Amerikánka (2024)
9
Po čertech divný film. Ale divný tím dobrým, zdravým a zábavným způsobem. Smát se až na nějaké výjimky sice asi nebudete, ale stylistická forma je natolik hravá, invazivní, subjektivizovaná a surrealistická, že i když mnohdy nebudete mít páru, co se vlastně děje, sledování snímku zůstane nečekaně vzrušujícím. Příběh o holce, která toužila zamířit do zlaté země možností, ale nejenže se nedostala ani do Ameriky, ona zůstala uvězněná i v tehdejším Československu. A pominu-li samotný závěr sugestující jakousi kritiku minulého režimu, zastřešující poselství snímku o nezlomnosti a nekonečném kruhu opouštění vlastních dětí se stává neuvěřitelně historicko-společensky univerzálním. To by filmu snad i dalo větší potenciál zabodovat v zahraničí, žel bohu sázka padla jiný, formou mnohem konvenčnější snímek. Uznávám však, že pro většinu lidí stravitelnější a pochopitelnější snímek. Abych byl totiž 100% fér, na speciální projekci filmu na akademické půdě nám byl samotným režisérem Viktorem Taušem za doprovodu jeho maniakálního jokerovského smíchu poskytnut jakoby plánek na klíč k dešifrování Amerikánčina symbolismu, zejména pak práce s barvami. A to mi při chápání tohoto unikátního díla dává jistou výhodu.
Horizont: Americká sága (2024)
8
Vinnetou: Nevyřčený příběh z druhé strany. Aneb tříhodinový sakra poctivě natočený western o jakž takž nepřikrášlené historii divokého západu, kde se místo pokrevních pout utvářely leda tak trhy se skalpy. Ona děsivě znějící tříhodinová stopáž byla k mému překvapení neuvěřitelně dobře stravitelná, což připisuji velmi chytrému rozdělení příběhu na dvě hlavní a čtyři vedlejší linie - kovaný badass Hayes a nevěstka Mary a vdova Frances s dcerou a vojáci mají nejvíce prostoru, ale slušnou dobu na plátně se ukáže i Ellen a bratři hnaní pomstou. O něco méně času je věnováno skupině lovců indiánských skalpů a klučinu Russellovi a britskému páru v dostavníkové putovní kolonii, přičemž nejméně šancí zazářit pak připadlo mini-lince o nevraživé větvi Apačů. Střídání těchto linií pak skvěle pomáhá držet pozornost, byť z některých linek je ukrajován příliš velký kus, takže vznikající vztahy mezi postavami si občas procházejí skokovým vývojem. Tak či onak, nenudil jsem ani na chvíli. Jde o perfektně letní film - zpocenej jsem do kina přišel a zpocenej jsem i odešel. Z těch dechberoucích záběrů na nádhernou a vyprahlou pustinu mi vysychalo hrdlo a potil se zadek. To sice zní jako něco špatného, ale na rozdíl od loňského Oppenheimera či čtvrtých Avengers, v případě Horizontu to považuji za záměrnou součást zážitku.
Motorkáři (2023)
6
Nejsem zrovna největší fanoušek nedobrovolného dárcovství orgánů jezdců na závodních motorkách. Více tíhnu totiž k estetice americkým středozápadem burácejících chopperů s neupravenými knírači a vousáči smrdících nikotinem v sedlech, kteří na svých strojích bezcílně putují od baru k baru, všelijak obcházejí zákon, pořádkovým silám straší ve snech a po večerech se oddávají alkoholu. K vypláznutí peněz za vstupné do kina mě však definitivně přesvědčil představitel jedné z hlavních postav, Tom Hardy, jehož “občas vypadám jako bezďák” rolí se nemůžu nabažit od prvního Venoma. Jenže jak se ukázalo, byl to kapánek problém - jeho postava, prezident klubu Johnny, si krade veškerý prostor pro sebe, a těm nejhlavnějším postavám, Kathy a Bennymu, pak chybí. Zejména Benny zůstane až na pár scén, v nichž probublává na povrch hloubka jeho charakteru, v podstatě nepopsaným listem, byť v určitých případech takový přístup funguje: dovést holku pozdě večer domů za jejím přítelem a pak celý další den před tím domem čekat, než se onen přítel ze žárlivosti vystěhuje, a následně zaujmout jeho místo v romantickém vztahu - vše bez jediného slova - je svým způsobem skutečně působivě minimalisticky provedená pasáž. Co mne ovšem z jednoznačného uchopení vyprávěcích hledisek kromě postavy Johnnyho vytrhávalo nejvíce byla postava fotografa Dannyho, který měl být tím skutečným vypravěčem příběhu, ačkoliv samotné vyprávění obstarává Kathy. Danny měl svými otázkami určovat směr dějového toku, ale postupně mi z filmu postupně vypadával a přicházel mi čím dál více postradatelný. Příběh se odvíjel sám i bez jeho přítomnosti přímo v něm či bez jeho vnějších zásahů. A že celý film vlastně ani není o motorkách mi došlo až venku před kinem, kde mnou cloumala nejistota, jestli jsem vlastně s tím filmem plně spokojen nebo ne. Doteď pořádně nevím.
Tetris (2023)
10
Proces přetahování se o ten nejlepší kauf mezi překupníky s právy vyobrazený v tomto filmu byl vskutku bizarní a zamotaný, velmi podobný tomu, kterým jsem si sám prošel při sledování (nejen) tohoto filmu: někdo se k tomu dostal legálně, předal to dál, s drobnými úpravami to prošlo pod rukama pár dalším lidem a než se člověk nadál, legálního najednou nebylo nic. Rozdíl mezi mnou a hrdinou filmu je však ten, že mně kvůli tomu nedýchá za krk ruská KGB. ___ Do sledování mě přesvědčil spíš zájem o dané téma než o film samotný, a díky tomu jsem byl velmi příjemně překvapen. Tetris je snímek hravý, s časoprostorovými přechody stylizovanými do 8bitové pixelové grafiky a remixovanou osmdesátkovou hudbou, kde každé další jednání mezi postavami působí jako konečné, jen aby se v jeho závěru něco zvrtlo a hlavní hrdina tak musel zas a znovu přicházet s novými řešeními. Zábavnost toho biopicu strhává jen příliš okatá “hollywoodovost” - v závěru dojde na docela nucenou akční sekvenci v podobě automobilové honičky a samotné Rusko je vyobrazeno opravdu velmi zuboženě a šedě (na každém rohu postavy naráží na polorozpadlé obří bytovky, tajné policejní agenty a chudobu). Na druhou stranu, zrovna růžové to tam tehdy asi taky nebylo. Přece jen k rozpadu SSSR stačila “menší” nehoda v jedné jaderné elektrárně a malá videohra, jež vznikla neplánovaně a jež vydělávala větší peníze v zahraničí než u sebe doma. Ty miliony nespokojených lidí měly na situaci marginální vliv - byly přece doma a skládaly na sebe dvourozměrné kostičky. Tak jako tehdy každý správný gamer.
Velmistr (2013)
8
Jsou filmy, které určitě fungují v kině lépe s větším počtem diváků - žánrově specifické blockbustery nebo dobré komedie. Zároveň ovšem existují i filmy, které vynikají na velkém plátně, ale vyžadují ničím (a nikým) nerušené sledování. Měl jsem štěstí - Velmistr spadá do té druhé kategorie a kromě mě byl v sále všehovšudy jediný další člověk. Skoro neexistující návštěvnost u tohoto lyricky laděného snímku s uvedením v našich končinách až po deseti letech od jeho výroby však dává smysl. Jedná se o artově laděný film kombinující dokumentární prvky (vysvětlující mezititulky či “vypravěčské” komentáře) a politicko-osobní drama kolem postavy Ip Mana a hongkongských škol kung-fu. Nejde o to, vyprávět nějaký velký a poutavý příběh, nýbrž o představení menších (změny ve struktuře a vedení škol) či větších (válka s Japonskem) historických událostí sloužících jako pozadí a ukázat vybrané styly bojových umění jako skutečné umění, nejvíce podobné tanci. Tomu se podřizuje i vizuální styl filmu. Úchvatné souboje jsou snímány jakoby chaoticky, leč spořádaně, a jsou neustále rozbíjeny střihem na detail chodidel či rukou. Navíc se souboje mnohdy uskutečňují ve stísněných a zahlcených prostředích (které barevnou paletou a zdobností připomínají třeba Květy Šanghaje), takže kamera se často schovává za různé trámy nebo výplně v zábradlích, podobně jako v režisérově starších dílech, např. Stvořeni pro lásku. Celý snímek navíc provází řádná dávka spiritualismu a melancholie, zhmotněná kupříkladu v pomalých scénách ve sněživém počasí nebo nádherné hudbě, což z Velmistra činí velmi slušnou a ducha obohacující alternativu k současné nabídce kin.
