I.
Tento velkofilm předkládá podrobný záznam událostí, vedoucí k přijetí osudné, ponižující smlouv. Rozmluvy státních představitelů prý vycházejí ze zachovaných stenografických záznamů. Avšak zdánlivě objektivní pojetí je zcela poplatné ideologickým požadavkům - jedinou silou, která odmítala podřízení nacistickému Německu byli českoslovenští a sovětští komunisté.
II.
Dopad mnichovských událostí je sledován jak ve vládních kruzích, tak v osudech dělnických rodin a také u vojenských jednotek v příhraničních oblastech. Lid vedený komunistickou stranou se chtěl bránit, ale ničemná buržoazie jej zradila. Postižení vzhledu historických postav je přesvědčivé, stejně jako napodobení způsobu mluvy, v gestech i chůzi, jen jazyková rovina není zcela domyšlena: zatímco Hitler vyřvává německy, francouzští a angličtí diplomaté mluví česky.
Film natolik zatížený politickou situací doby svého vzniku, až kvůli tomu skomírá jeho celkové vyznění. Tento snímek o jednom z největších zrazení první poloviny 20. století, které mělo zachránit mír v Evropě, je na naše (a hlavně i dnešní) poměry neuvěřitelně impozantní historickou freskou. Bohužel však trpí kupříkladu neustálým připomínání sovětské "pomoci" a obecně upravováním dějinných událostí. Diváckou nestravitelnost násobí také velké množství postav, v němž není jednoduché se kompletně orientovat a některé postavy svojí karikaturností (byť založenou na skutečnosti) znevažují danou situaci: zcela naivní a deluzivní Gottwald, slzy neúspěšně zadržující de Lacroix nebo Hitler prskající a kopající kolem sebe jako pětiletý. Snaha o pevné zakotvení děje v lidském patosu pak prostupuje i scény ze života běžných lidí a vojáků, jenže Dny zrady jsou i tak paradoxně velmi chladným a jakoby nezúčastněným (vzhledem k povaze Mnichovské dohody docela ironické, že) "dokumentem", kde se divák neobejde bez seznamovacích titulků se jmény. Nejsilnějším momentem obou dílů tedy zůstává scéna davového zpívání státní hymny, při jejímž sledování mnou projel poryv vlastenectví a národní hrdosti, podobně jako při záběru na naši vlající vlajku na vrcholu Kilimandžára ze Zikmundovy a Hanzelkovy Afriky. Otázka probouzení takového národního cítění je ovšem choulostivá. Německu se stala osudnou.
Historická vypovídající hodnota je mizivá, film je neobjektivní a značně ovlivněn komunistickou ideologií. Vedle toho musím ocenit výkon herce Jiřího Pleskota, který opět výborně ztvárnil ve filmu E. Beneše.