Kdyby tento film měl být způsob, jak nás zkontaktovali poslední lidé z budoucnosti, tak by to asi moc nefungovalo. Většina lidí by u toho asi usnula. Je to takovej ten typ filmu, u kterýho se dá dělat i něco jinýho. A to jsem taky dělal, protože koukat na to byl trochu ztracený čas - černobílé obrazy betonových geometrických objektů a ponuré krajiny se po chvíli okoukají a vizuální stránka mi přišla úplně zbytečná. Ale může to klidně dobře posloužit jako uklidňující relaxační hudba, klidně i s tím komentářem. A ten je hodně sci-fi, obdivovat se dá představivost Olafa Stapledona, který už v toce 1930 měl takhle rozvinuté fantastické myšlenky. Hlas a přízvuk Tildy Swinton zní taky docela futuristicky, hlavně v kombinaci s dost složitým anglickým jazykem, se slovy, která se často nevyskytují. A pak je tu Jóhannssonova hudba, která jediná mě úplně odvařila. Né že bych byl nějakej fanda ambientu, ale jako podkres k čemukoliv je to sen. K čemu ale pak obraz, když by mi stačil zvuk? Jako filmové dílo proto hodnotím takhle nízko, protože mít super audio a zbytečné video, to je špatnej mix.
O lidech bez lidí. Jóhann Jóhannsson se dva roky po smrti dočkal celovečerního režijního debutu. Jeho klasicky gradující ambient se totiž spojil s černobílými, pomalu rozpohybovanými záběry na jugoslávské památníky druhé světové války. Připojte k tomu hlas Tildy Swinton, vyprávějící zhuštěnou verzi novely Olafa Stapledona z 30. let, a máte opravdu poctivý festivalový art. Načrtnutý filosofický příběh o vzkazu z budoucnosti je sám o sobě zajímavý, v kombinaci s Jóhanssonovou hudbou i skutečně poutavý, ale osobně jsem si nenašel cestu k vizuální stránce. Kontrastní záběry 16mm kamery jsou až příliš abstraktní, zaměnitelné a nezkoordinované s předkládanou litanií nad osudem lidstva, takže kýžený vzletný a zároveň zúzkostňující efekt se v dostatečné síle nedostavil.
Zkuste s tímhle Jóhannssonem hrát stříhanou a zjistíte, že můžete snadno vyhrát. Jaký má tedy vlastně smysl (vy)hrát? Nemyslím si, že dokonale zapadám do cílovky filmu a můžu jen hádat, jestli šlo o autorský záměr, ale od jisté chvíle jsem bytostně a bolestně cítil absenci doteku, hmatového vjemu. Pozor ovšem, aby Vám tento můj postřeh neimplikoval význam posunutý k pocitu tepla a vřelosti. Je to film, který se nejpozději v závěru vrací k prazákladní a věčně trčící otázce filozofie. Dost možná tak někomu i změní život.
PS pro F. Fuku: Myslím, že tady bylo nanejvýš vhodné poukázat na rozdíl a rozlišovat mezi průsvitností a průhledností.