Zámořský hype je přece jen trochu nadsazený, Longlegs se totiž primárně skládá ze spousty dobrých prvků, které ale dohromady už tak oslnivé nejsou. Osgood Perkins sází hlavně na atmosféru, která je skutečně parádní, a práce s hudbou, ruchy či kamerovými kompozicemi je evidentně velmi promyšlená. Díky tomu se daří budovat napětí i ve scénách, které jinak vyšumí poněkud do prázdna, a těch je zde bohužel docela hodně.
Jen těžko se zbavuje dojmu, že spousta náznaků existuje pouze samoúčelně, k podpoře hutnosti dané scény, celku však mnoho nepřináší. S tím souvisí i nepříliš uspokojivý příběh, který se sice tváří detektivně, v jádru však zůstává nadpřirozeným hororem, jemuž je třeba jít velmi naproti; a smířit se tak třeba s tím, že něco je vysvětleno doslovně a polopaticky, k zodpovězení jiných otázek nám však jsou důležité části skládačky zamlčeny. V podobně neurčitých prvních dojmech se to těžko popisuje, klíčovou informací je však to, že jde o formálně velmi působivý kousek, nad kterým jde hodně brblat – v dobrém i zlém.
Sliby o crossoveru mezi jedničkou a dvojkou Vetřelce se podařilo naplnit, ačkoli blíž má nový Romulus určitě k jedničce a nějaké momenty si bere i z pozdějších dílů. Občas jsou ta pomrknutí trochu na sílu, což platí i pro trochu nesmyslnou tvrďáckost několika pokusů o cool hlášky a především zbytečné, odpudivě digitální „oživení“ jedné postavy, ale… je dost snadné to tomuhle filmu odpustit.
Dělá totiž velmi dobře dvě věci: Jednak se výpravou i atmosférou vrací do 80. let a jeho přímočaré vypravěčské postupy by šlo označit za zdařilé retro možná až na úrovni sedmé epizody Star Wars. Rychle se proto seznámíme s postavami, které jsou docela sympatické a mezi nimiž se promptně vybudují vztahy, díky čemuž si nemůžeme být jisti, v jakém pořadí je budou xenomorfové napichovat (i když je samozřejmě jasné, že většina z nich platila důchodové připojištění zbytečně). A to vede ke druhé přednosti, totiž poctivému thrillerovému napětí, jež se přelévá ze scény do scény a udržuje diváka příjemně zaujatého a zabaveného.
Bezesporu se jedná spíše o zakázku nežli svébytný autorský výtrysk originality, cíl v podobě vytvoření nekomplikované žánrové zábavy, která vetřelčí universum neposouvá do zbytečně podivných teritorií jako Prometheus a místo toho nabízí nejen pro skalní fanoušky dostatek odkazů a svižné vyprávění, se však pro mě naplnit podařilo.
Plejáda zdatných herců, vypořádávání se s problematickými kapitolami tamější historie a na poměry regionu bezesporu originální uchopení slibuje úplně odlišný zážitek, než jaký bychom od polské historické epiky čekali. Přesto se však nejde zbavit dojmu, že tady někdo opisoval až příliš důsledně.
Není to špatné, ale po nadšených ohlasech ze zámoří a devítiletém odstupu od jedničky by člověk přece jen čekal trochu víc. O tom, že hrdince Riley se s nastupující pubertou objeví řada nových emocí, hovoří už synopse a nic moc navíc se zde nakonec neděje. Ocitáme se ve stejném prostředí jako v jedničce a vše funguje prostřednictvím podobných pravidel – člověk by čekal, že když není potřeba vysvětlovat základy, o to víc pozornosti se upne na příběh. Ten je však poměrně generický a nové emoce v čele s Úzkostí do značné míry kopírují příběhové funkce těch starších. Zatímco první V hlavě tedy dokázalo předestřít nápaditý a přitom smysluplný model mysli, dvojka na těchto základech nedokázala nic skutečně originálního a zapamatovatelného postavit. Jistě, řemeslné kvality jsou samozřejmě pořád patrné, řada vtípků je zdařilých a finále navzdory své nevyhnutelnosti emočně funguje, ale přesto se jen těžko zbavuje dojmu, že tohle mohlo dopadnout o něco lépe.
Íránské duo Behtash Sanaeeha a Maryam Moghadam už tuzemští diváci možná znají díky Baladě o bílé krávě, která u nás byla před dvěma lety v kinech. Oproti tomuto morálnímu dramatu nabízí novinka mnohem odlehčenější a divácky přívětivější podívanou, i když ne úplně po celou dobu bezmála stominutové stopáže.
Příběh sleduje sedmdesátnici Mahin, která je sice soběstačná, vitální a nostalgicky vzpomínající na mravnostně uvolněnější časy před íránskou revolucí, jde však také o ženu osamělou a opatrně hledající spřízněnou duši. Tu nakonec najde v dobráckém taxikáři Faramarzovi a rozjede se tak poněkud nepravděpodobná, avšak okouzlující a bezprostřední romance, jež připomíná, že na podzim života už si není třeba na nic hrát – a taky že opravdu není na co čekat.
Jen těžko se zbavuje dojmu, že spousta náznaků existuje pouze samoúčelně, k podpoře hutnosti dané scény, celku však mnoho nepřináší. S tím souvisí i nepříliš uspokojivý příběh, který se sice tváří detektivně, v jádru však zůstává nadpřirozeným hororem, jemuž je třeba jít velmi naproti; a smířit se tak třeba s tím, že něco je vysvětleno doslovně a polopaticky, k zodpovězení jiných otázek nám však jsou důležité části skládačky zamlčeny. V podobně neurčitých prvních dojmech se to těžko popisuje, klíčovou informací je však to, že jde o formálně velmi působivý kousek, nad kterým jde hodně brblat – v dobrém i zlém.
Dělá totiž velmi dobře dvě věci: Jednak se výpravou i atmosférou vrací do 80. let a jeho přímočaré vypravěčské postupy by šlo označit za zdařilé retro možná až na úrovni sedmé epizody Star Wars. Rychle se proto seznámíme s postavami, které jsou docela sympatické a mezi nimiž se promptně vybudují vztahy, díky čemuž si nemůžeme být jisti, v jakém pořadí je budou xenomorfové napichovat (i když je samozřejmě jasné, že většina z nich platila důchodové připojištění zbytečně). A to vede ke druhé přednosti, totiž poctivému thrillerovému napětí, jež se přelévá ze scény do scény a udržuje diváka příjemně zaujatého a zabaveného.
Bezesporu se jedná spíše o zakázku nežli svébytný autorský výtrysk originality, cíl v podobě vytvoření nekomplikované žánrové zábavy, která vetřelčí universum neposouvá do zbytečně podivných teritorií jako Prometheus a místo toho nabízí nejen pro skalní fanoušky dostatek odkazů a svižné vyprávění, se však pro mě naplnit podařilo.
Zatímco první V hlavě tedy dokázalo předestřít nápaditý a přitom smysluplný model mysli, dvojka na těchto základech nedokázala nic skutečně originálního a zapamatovatelného postavit. Jistě, řemeslné kvality jsou samozřejmě pořád patrné, řada vtípků je zdařilých a finále navzdory své nevyhnutelnosti emočně funguje, ale přesto se jen těžko zbavuje dojmu, že tohle mohlo dopadnout o něco lépe.
Příběh sleduje sedmdesátnici Mahin, která je sice soběstačná, vitální a nostalgicky vzpomínající na mravnostně uvolněnější časy před íránskou revolucí, jde však také o ženu osamělou a opatrně hledající spřízněnou duši. Tu nakonec najde v dobráckém taxikáři Faramarzovi a rozjede se tak poněkud nepravděpodobná, avšak okouzlující a bezprostřední romance, jež připomíná, že na podzim života už si není třeba na nic hrát – a taky že opravdu není na co čekat.