Články o Desatero přikázání

Být fotogenický a mít herecký talent jsou široké pojmy a každý nemůže před kamerou působit jako Robert Redford či Alain Delon. Z některých slavných tváří čiší bázeň, strach a děs, čehož schopní režiséři samozřejmě dokážou kreativně využít. Říct o herci, že svým pohledem nahání hrůzu, rozhodně nemusí být nic negativního či dokonce urážlivého. Spousta rolí to ostatně vyžaduje a následujících jedenáct mužských osobností umělo či stále svede své rysy a grimasy vyvléct z komfortu, jaký si obvykle spojujeme se sledováním charakterních hvězd stříbrného plátna. Být zneklidňujícím hercem bývá cool nejen v hororech a tito pánové jsou toho nehynoucím důkazem.

Průzkumy trhu si žádají rozličné statistiky a agentura Talker Research si v zámoří posvítila na věčný problém filmového fanouška – kolik minut by měl trvat perfektní snímek? Jednoznačná odpověď se vylučuje pod nánosy přidružených diskuzí kolem tématu, ambicí díla a také žánru, neboť například životopisné portréty zkrátka vyžadují víc tahů štětcem než oddechové komedie či strašidelné horory. Dvě tisícovky Američanů přesto poskytly nosný vzorek a výzkum dopadl jednoznačně. Ideální délka filmu je prý 92 minut, což dělá dokonale vyváženou podívanou třeba z komedie Vybíjená nebo animáku Toy Story 2.

Filmař a hudebník Jeymes Samuel na sebe upozornil svérázným westernem Tím tvrdší je pád (2021), který spoustu českých diváků a divaček pobouřil tím, že si dovolil vyprávět příběh z Divokého západu s černošskými herci a herečkami. Přestože vycházel z příhod týkajících se skutečného gangu Rufuse Bucka, složeného z Afroameričanů a indiánů, leckdo se s tímto tvůrčím přístupem jednoduše nesmířil.

Které sto let staré snímky stojí dodnes za vidění? Rok 1923 napsal řadu příběhů, jež jsou z hlediska vývoje filmu podstatné a pomáhají nám dotvořit obrázek doby vyznačující se poválečným rozkvětem i blížícími se vrcholy němé éry. Nabídnutý soupis filmů tedy můžete brát jako inspiraci k doplnění mezer v dějinách kinematografie – leckterá díla jsou totiž stále velmi poutavá.

S nadcházejícím časem Vánoc jsme se rozhodli ponořit do dějin kinematografie, abychom zmapovali vývoj Ježíše Krista jako postavy, která se stala nejen předmětem obdivu, ale i nevyhnutelných kontroverzí.

„Nic není psáno,“ burcuje hrdinný Angličan Lawrence své arabské spolubojovníky poté, co opět jen těsně unikne ze spárů smrti, a vzápětí se i v nehostinném pouštním prostředí nezapomene hladce oholit. Etalon dlouhých a vizuálně vytříbených velkofilmů definoval celou etapu filmových dějin a nejen díky dechberoucím písečným horizontům ovlivnil spoustu svých následovníků.

Populární herečka Jennifer Aniston si v nedávném rozhovoru pro Allure Magazine posteskla, že filmový průmysl umírá a nedisponuje žádnými hereckými hvězdami. Její postřeh je možná příliš zjednodušený, ale něco na něm bude. S hvězdami stříbrného plátna se to ostatně vždy mělo jako na houpačce.

Poslední dekáda sice byla z pohledu nominálních tržeb pro Hollywood úspěšná, ale zdání klame. Zatímco všude vidíme jen filmy od Marvelu, které dokázaly ovládnout trh díky vyprávění na pokračování a bezprecedentnímu cílení na fanoušky, o bezpočtu drahých propadáků se mimo odbornější analytické kruhy moc nemluví. Koronavirus poprvé v historii přerušil hollywoodskou výrobu, streamovací služby otevřely náruč ještě zběsilejší vlně pirátství a velká studia v čele s Disneym jsou zadlužená až po uši. Rostoucí divácký nezájem a produkce „na jistotu“ v mnohém připomíná situaci, v níž se Hollywood ocitl už v padesátých a šedesátých letech. A jak si ukážeme, žádná změna není v kinematografii náhlá a náhodná. Současná situace sice v mnohém připomíná hollywoodské poválečné tápání, ale ve skutečnosti jde o lineární vývoj, který nám jistě brzy připraví další filmovou revoluci.

Pokud nepatříte k těm divákům a divačkám, kteří ihned po skončení filmu vypínají televizi či odcházejí z kina, jistě si všímáte způsobu, jakým tvůrci využívají také závěrečné titulkové sekvence. Jejich přítomnost a hudební podkres dnes bereme za samozřejmost, ale vždy tomu tak nebylo. Své postavení v závěru uměleckého díla si naopak vydobyly v průběhu let a písně, které je doprovází, mohou libovolně prohlubovat či naopak přetvářet dojem z právě skončeného snímku. Pojďme si ve stručnosti shrnout historii titulkových pasáží (v angličtině opening credits či ending credits) a zaměřit se na to, jak mohou různé melodie, texty písní či doprovodné animace manipulovat s publikem i po ukončení narativního díla.

Tvůrce velkých kinematografických klasik sice oslavil už 82. narozeniny a poslední celovečerní film, který se dočkal širší distribuce, natočil před deseti lety, ale vášeň ohledně dlouhodobě odkládaného megalomanského projektu jej stále neopouští.