V českých kinech se směl tento kafkovsky laděný film, jenž patří k nejlepším podobenstvím v dějinách kinematografie, objevit až na podzim 1968. Jde o nejslavnější snímek režiséra H. Tešigahary (1927–2001). Scénář napsal Kobo Abe (1924–1993) podle vlastní stejnojmenné novely, která byla přeložena také do češtiny. (LFŠ 2006)
Atmosférou velice slušný komorní příběh o dvou lidech (muž a žena) které uvězní písečná bouře. Bohužel původní nadšení se brzy vytratí a dvouapůlhodinová délka je v tomto případě dost ubíjející.
Námět je to zajímavý.. Ovšem jestli se něčím mám problém jde o tahle podobenství. Dokážu v tom vidět ty symboliku o dominanci a současně mě fascinuje, jak přesvědčivě je film odveden po technické stránce a doplněn fantastickými hudebními motivy. Dva lidi odsouzeni žít spolu, kdy už ani pokus o útěk není nutný. Lidi jsou dvojí dominantní a submisivní.. Tohle je příběh v němž dominantní lidi chtějí ovládnout dalšího sobě rovného dominantního... Příběh, jenž sází na beznaděj, ale přitom by měl fungovat především po vztahové stránce postav, která je teda šíleně upozaděna. Nevěřím tomu, že když spojíte muže a ženu v vyhrocené situaci, tak je přirozenost nesváže a oni nedají přednost základním pudům.. Avšak nechápu, že ti dva se nerozhodli složitou situaci zpříjemnit (nebo teda tvůrci se tím nehodlají zabývat). Neuvěřitelně dlouhý příběh, který topí diváka pořád dokola ve stejných motivech, že docela logicky přijdou následky dušení.. Má to svoje lepší momenty, když se postavy konečně rozhodnou nějak konat - viz. lano nebo znásilnění. Ovšem ve finále to působí lehce nedotaženě a neskutečně šovinisticky. 60%
Hlavu mám díky snímku plnou písku a absurdity. Takhle silně a minimalisticky relativizovat pohled na svobodu člověka jsem ještě neměl možnost ve filmu zhlédnout. Jednou pro vždy si musím uvědomit, že hodnoty nejsou ultimátní, ale sociokulturně podmíněné. I v tak elementárních tématech jako je svoboda. Poušť hraje hlavní symbolickou roli. Ztělesňuje plíživou, ale nekonečně silnou moc. Přetváří, pohlcuje, vyprazdňuje a nutí k rezignaci. Pod povrchem plná života, ale pro obyvatele sisyfovským prokletím. Otázka, která mi teď vrtá hlavou taky není moc příjemná. Co je vůbec svoboda, kde jí hledat? Jsem já vůbec tak svobodný, jak jsem si představoval? Nebo jsem si tu hodnotu akorát upravil do podoby, která reflektuje mé pískoviště. Je svoboda vůbec důležitá? A nemůžeme jí až moc snadno chybně pojmenovat? Když je takhle nabouraná ta svoboda vnější, ani Stoikové s tou vnitřní nijak zvlášť nevyznívají jednoznačně. Tfuj.