Články o Saló aneb 120 dnů sodomy

Do nikdy nekončící a vždy subjektivní debaty o nejlepších hororových filmech historie vstoupil věhlasný magazín Variety, který vybral hned stovku pilířů oblíbeného žánru, u něhož strach, bezmoc a někdy i čiré znechucení zastupují kýžené reakce publika. V první desítce komplexního žebříčku, jenž zohledňuje různorodé žánrové odrůdy vzhledem k jejich přetrvávajícímu efektu i obecnému vlivu na vývoj média, najdeme několik notoricky známých a také poměrně překvapivých titulů. Horor není jen o krvavé hrozbě zabijáků a hysterickém úprku obětí, což tato mnohovýznamová topka dokládá.

Zdání klame a na pohled příkladná rodina může snadno nabýt démonických rozměrů, když se hned za jejím pozemkem odehrává nejhorší představitelné zvěrstvo páchané na nevinných lidech. Režisér Jonathan Glazer ve svém psychologickém válečném dramatu The Zone of Interest představuje soukromí osvětimského velitele Rudolfa Hösse, jenž s ženou a dětmi pobývá v honosné vile jen pár metrů od místa, kde v plynových komorách a pecích vyhasínají tisíce židovských životů. Snímek, jenž si odnesl velkou cenu poroty z letošního festivalu v Cannes a který od 15. února 2024 uvede společnost Aerofilms také v České republice, se prezentuje v silném minutovém traileru.

Koprodukční velkofilm Caligula vypráví děsivý příběh stejnojmenného římského císaře a tyrana, ale jeho kinematografická pověst z něj činí ještě atraktivnější záležitost. Kdo může za to, že něco tak velkolepého bylo ještě velkolepěji zpackáno? A co byl onen původní záměr díla?

Kultovní, kontroverzní i oceňovaná. Na HBO Max nově naleznete nechvalně proslulou Velkou žranici z roku 1973, v níž italský režisér Marco Ferreri drsně zesměšňuje dvě primární lidské potřeby – sex a jídlo. Čtveřice zámožných čtyřicátníků se schází v soukromé pařížské vile a doslova se přejídá k smrti, společnost jim dělá trojice prostitutek a místní učitelka. S Marcellem Mastroiannim, jenž ztvárnil jednu z hlavních rolí, prý jeho tehdejší partnerka Catherine Deneuve po premiéře filmu v Cannes týden nepromluvila. A dodnes se jí nelze úplně divit.

„Věnováno obětem OSN a pomalosti,“ říká titulek na konci filmu, který si nebere servítky vůči kritizovanému působení Organizace spojených národů během jejích četných mírových misí. Německý provokatér Christoph Schlingensief už v roce 1996 dokázal zcela osobitě tnout do tehdejšího problému způsobem, který je nadmíru zábavný i dnes.

Život nebývá vždy krásný a příjemný. Následující třicítka filmů jej naopak vybarvuje v těch nejvíce znepokojivých barvách a její depresivní účinek často atakuje meze únosnosti. V této první části dojde na desítku vybraných titulů, zbylých dvacet představíme v pokračováních, která vyjdou o následujících víkendech.

Přesně před 45 lety se publiku poprvé představil snímek, jenž vyvolává dodnes bouřlivé vlny kontroverze a který podle některých konspirací rovněž připravil svého slavného režiséra o život.

Mnoho filmů předchází pověst, že jsou značně kontroverzní a že by se na ně neměli dívat lidé se slabým žaludkem. U některých je to pouze laciná reklamní strategie, jak o ně vzbudit u diváků zájem. Existují však snímky, o nichž takováto tvrzení platí stoprocentně...

Po tom jak moc se mi líbila bizarní temná komedie Humr (2015) jsem se na Zabití posvátného jelena (2017), nový film od řeckého režiséra Yorgose Lanthimose, těšila velmi. Mé nadšení ještě zvýšil pořadatel, který v Lucerně minulý týden v rámci projektu Be2Can tento film uváděl. Film totiž nejprve několikrát z pódia označil za nesmírně drsný, temný, možná použil i slovo zvrácený, a varoval diváky, že to je jen pro otrlé a že jim možná z toho bude zle a po promítání mu mohou jít říct, jak moc se jim film kvůli tomu nelíbil, ale on že si za ním i tak bude stát.

Do hlavní soutěže festivalu v Benátkách vybraný snímek Černá Venuše vcelku dobře zapadá do té části distribuční nabídky AČFK, která jako by cílila v první řadě na osvětu. Dílo Abdellatifa Kechicheho není – podobně jako třeba Kvílení (2010, režie Rob Epstein a Jeffrey Friedman) – svou formou vyloženě zastaralé, ale až příliš ho ovládá nutkání „něco říct“ nebo přímo poučit. Jistě ne prvoplánově – naopak, dvouapůlhodinový snímek prozrazuje vizi i režijní kontrolu – ale přece jaksi didakticky. „Jo, chovali se hrozně, k té prdelaté Afričance. Ale nakonec se to vyžehlilo; pozdě, ale přece.“