Přejíst se k prasknutí. Černohumorná Velká žranice zobrazuje obžerství a smilstvo

S rozvojem avantgardní nové vlny v 60. letech evropská kinematografie vyčlenila prostor pro satirické příběhy a podobenství, které vyjevovaly živočišné stránky člověka a kritizovaly konzumerismus či nenasytnou buržoazní společnost. Za nejvíc šokující díla v tomto ohledu platí třeba Saló aneb 120 dnů Sodomy (1975) od Piera Paola Pasoliniho, v němž fašisté zneužívají mladé lidi na odlehlém zámku, nebo tragická Svatební váza (1974). V ní má osamělý muž na statku pohlavní styk s prasnicí, ale o narozené růžolící potomky se nesvede postarat.

Velká žranice, uvedená po padesáti letech od premiéry na HBO Max, se těmto explicitním a tabu prolamujícím snímkům v mnohém podobá. A to i přesto, že místo zhnusení z publika častěji vyloudí úsměv. Čtyři přátelé, kteří se přes veškerou marnivost vzájemně respektují a snad i obdivují, se dobrovolně rozhodnou ukončit své životy tím, že se přejí k smrti. Jíst nepřestávají a na pokraji sil se nechávají krmit od ostatních, aby dali najevo svou vůli a také postavení, které jim umožňuje ji naplnit. 

Čtveřici tvoří pilot aerolinek Marcello (Marcello Mastroianni) trpící závislostí na sexu; soudce Philippe (Philippe Noiret), jenž žije u rodičů a má intimní vztah s postarší chůvou; rozvedený a životem znuděný televizní producent Michel (Michel Piccoli) a šéfkuchař Ugo (Ugo Tognazzi), který odmítá sdílet své kulinářské umění se světem. Postavy se jmenují stejně jako slavní italští a francouzští herci, čímž režisér a scenárista Marco Ferreri možná zamýšlel přimknout zobrazované a vysmívané vlastnosti především těmto národnostem, popřípadě lidem všeobecně váženým.

Ugo přátelům vyvařuje ve Philippově honosné rezidenci, kam se děj přesouvá ihned po úsečném představení všech protagonistů. Muži a následně i jejich ženská společnost nedají lžíce, vidličky či kuřecí stehna z ruky, v ledabylém pořadí konzumují sladké dezerty, předkrmy a hlavní chody. Diskutují u toho o ženách, umění a společnosti, nadýmají se a prdí. A to ne ledajak, ale přímo smrtelně. Deneuve Mastroianniho pravděpodobně ignorovala kvůli spršce výkalů z explodující toalety, kterou jeho postava za hurónského smíchu jednoho z mužů schytala. 

Snímek ale není šokující přehlídkou dekadence a nihilismu, naopak bývá oceňovaný pro alegorické ztvárnění krize identity a celé stavovské společnosti. Marco Ferreri, známý socialista a ateista, se v šedesátých letech vyprofiloval jako provokativní tvůrce narušující společenské konvence. Ve filmu Žena opice vystavoval vousatou ženu platícímu publiku, v podobenství Dillinger je mrtvý tematizoval existenciální odcizenost a anarchistické choutky člověka, jenž doma nalezne revolver dávno zabitého mafiánského bosse.

„Považuji se za veterináře, vždy jsem jím chtěl být,“ reagoval s nadhledem režisér v rozhovoru pro TV Days na otázku, zda souhlasí se svým statusem politického tvůrce. „Zajímá mě příběh zvířete zvaného člověk,“ dodal. Velká žranice, jeho nejproslulejší i nejkontroverznější film, vyjevuje vnitřní zoufalství a rozklad lidí v jejich živočišné formě. „Bavilo nás ztvárňovat tyhle groteskní loutky naplněné žalem, jejichž cílem bylo zemřít během vyvrcholení, zemřít s živočišností, nikoli na duševní zoufalost,“ vzpomínal pro web Obsolete Reality: The Cinema of Marco Ferreri herec Michel Piccoli.

Festival obžerství a smilstva nezapře osamělost mužských aktérů, kteří to nikdy nezmíní nahlas, ale podílí se na sebevražedné misi. Podobně jako postavy v Saló a Svatební váze se izolují před světem, který Ferreri v jejich činech karikuje. A to citlivě, neboť muži se jeden ke druhému chovají slušně a laskavě a nad úmrtím svých druhů srdceryvně truchlí. 

Komplikovanější je jejich vztah a interakce se ženami. Ty pozvou proto, aby se nad plnými talíři sami nenudili, a ukájí na nich své lascivní choutky. Pobývají ve formálním prostředí a snaží se vystupovat jako gentlemani, ale Ferreri si prostřednictvím jejich excesů nevybíravě střílí ze znuděné buržoazní elity, která pořádá šílené podniky a nemá sociální sebekontrolu. „Jak můžete pořád jíst, když nemáte hlad?“ nechápe jedna z prostitutek. 

Repetitivní program hostitelů ženy postupně omrzí, zůstane pouze učitelka Andréa (Andréa Ferréol). Ta se přizpůsobí okolnímu nihilismu a film ji vyobrazuje jako ztělesnění komplexu „světice versus děvky“. Na jednu stranu i ona využívá muže k vlastnímu sexuálnímu uspokojení, ale současně se o ně stará a na jejich fatální cestě ze světa je jim oporou.

Velká žranice je dodnes nejostřejší satirou konzumerismu. A byť už ve světě plodícím horory jako Lidská stonožka, kde jsou k sobě sešíváni lidé svými ústními a řitními otvory, nevzbuzuje takový rozruch, stále má o naší společnosti co říci. Zůstává přitom na publiku, co si ze všech odpudivých, smutných i černohumorných situací odnese. 

Někteří Francouzi se v době premiéry domnívali, že Ferreri vystupuje proti jejich životnímu stylu, a film způsobil mezi diváky i kritiky poprask. Z festivalu v Cannes si však odnesl cenu sdružení novinářů a kritiků FIPRESCI a ucházel se rovněž o Zlatou palmu. Jde o jeden z celkem osmi režisérových filmů, které tento francouzský festival zařadil do některé ze svých soutěží. Zvláštní cenu poroty získalo roku 1978 romantické fantaskní drama Ciao maschio (do češtiny někdy překládáno jako Ahoj, samečku) o divadelním osvětlovači, jenž se stane objektem experimentu radikálních feministek. 

Svět si ale pamatuje zejména Velkou žranici. Ta se svým námětem platí za jediný snímek svého druhu, jemuž se nejvíce podobá soudobý, dodnes cenzurovaný a celkově extrémnější Sladký film od Dušana Makavejeva. Velká žranice má kultovní pověst a v některých filmových klubech se lidé na její promítání schází se značnými zásobami jídla. Jiní naopak nemohou několik hodin po zhlédnutí pozřít ani sousto. Kam se zařadíte vy?