Nejdražší porno všech dob, nebo zvrhlé umění? Caligula bude navždy nerozhodný případ

Na Letní filmové škole v Uherském Hradišti byl po dlouhé době ke zhlédnutí tento snímek v nejdelší nesestříhané verzi. A to v honosném sále Slováckého divadla, které se nejvíc hodí k divadelně operní koncepci snímku. V oněch 156 minutách jsou obsažené asi všechny natočené záběry, až na to, že ne všechny natočil původní režisér Tinto Brass. Řada explicitních hardcore záběrů pochází od producenta Boba Guccioneho a byla do filmu vložená „proti vůli režiséra“.

Existuje pak verze, která z Brassova pojetí, jež mělo být spíše společenskou satirou a podobenstvím, odebrala ty nejvíc politické prvky a dialogy a nejde prakticky o nic jiného než o zhruba dvouhodinové orgie. Existuje verze, která naopak odnímá otevřeně sexuální výjevy a má se přibližovat Brassově vizi. Jako by Caligula byl snad někdy autorským uměním.

Někde v prvopočátku byla snaha amerického spisovatele Gora Vidala po filmu, který ukáže zkaženost starého Říma. Vidal, jenž byl programový skandalista a rád šokoval tím, že podle něj neexistují žádní heterosexuální lidé, ale všichni jsou bisexuálové, naplnil scénář scénami gay sexu, které převažovaly nad scénami sexu mezi muži a ženami. Tento scénář ale odmítl Tinto Brass najatý Guccionem.

Caligula je posedlý ženami a muže pouze znásilňuje, protože mu jde o vyjádření nadvlády. Ve filmu ale i tak zůstává ohromné množství záběrů s nahými mužskými těly a detaily na ochablé penisy, až to působí jako film, který by natočil Zdeněk Troška, kdyby měl dost peněz na Slunce, seno, erotiku odehrávající se v Itálii. Guccione pak po Brassovi natočil plnokrevnou pornografickou lesbickou scénu a scény s felací, kdy vztyčené penisy trčí přes celé plátno.

Brass se nechtěl pod film podepsat jako režisér, ale jen jako „autor prvotně natočeného materiálu“. Film byl tak dlouho ve střižně, že se ve stejných kulisách natočil v Guccioneho produkci ještě další, čistě pornografický film o Messalině, se stejnými herečkami jako v Caligulovi.

Kdokoli Caligulu uvidí, začne mu být po pár minutách jasné, že tu skutečně přes sebe v nestejnoměrných intervalech běží dva filmy. Ten jeden je alegorickým divadlem (blízkým třeba tomu, co dělali Peter Brook, Derek Jarman nebo Peter Greenaway), tím druhým exploatační biják čerpající z tradic italské komerční kinematografie. Na filmu je vidět, že vznikal v době, kdy pornografie pronikla do kin a kdy se umělečtí autoři často pohybovali na hranici pornografie – viz Korida lásky nebo Saló aneb 120 dní Sodomy. To, že producent najal do hlavní role Malcolma McDowella, jenž byl zapsaný v povědomí lidí Mechanickým pomerančem, mělo opět svůj komerční i umělecký smysl.

McDowell vcelku po právu považuje Caligulu za jeden ze svých největších hereckých koncertů (ostatně objevuje se tu v naprosté většině scén). Je tu dětinsky naivní, dětsky krutý, ponižovaný, ponižující, slaboučký v nemoci, zlomený žalem i zcela vyšinutě šílený a perverzně hravý. Není to konzistentní výkon, ale spíše předvedení portfolia hereckých schopností, které nemají nic společného s realismem, pouze s expresivitou. Přesně na dráždivém pomezí divadla a filmu.

Caligula je ale, jak už bylo víckrát uvedeno, na pomezí všeho. Opulence i lacinosti. Díla s poselstvím „absolutní moc korumpuje absolutně“ i díla zhola amorálního (jdoucího proti slušnému chování) i imorálního (stojícího mimo dobro a zlo). Je těžké říct, co přesně chtěl kritizovat Vidal, a co Brass, a jak moc jim do toho Guccione „hodil vidle“.

Všichni od počátku museli vědět, že film se musí prodat pomocí co nejskandálnější pověsti, klidně i té, že jde o film nepovedený nebo vycházející z tvůrčích sporů a neshod. Určitě není pravda, že by další herci jako Peter O´Toole, Helen Mirren nebo John Gielgud nevěděli a neviděli, co se kolem nich na place děje. Defilují tu desítky nahých lidí a i periferním viděním šlo při hraní zahlédnout výjevy nesimulovaného sexu.

Je pravda, že některé detailní záběry byly dotočené a vložené do obrazu tak, až to vypadá, že je seriózní charakterní herci pozorují nebo se dokonce orgií nějak účastní, ale to samo o sobě není podvod, protože takto se točí většina filmů. Herci nevědí, jaký bude střih a jestli se v postprodukci do scény dodá monstrum z vesmíru, bitevní výjev, pyj nebo vagína. Caligula je v tomto ohledu cvičením v proslulém efektu Kulešova – neutrální výraz tváře herce nastřižený na kontrastní záběr v nás vyvolává různorodé emoční efekty, přestože herec nic neviděl a ani nehraje – jeho pomyslnou reakci v sobě dohráváme my.

Samozřejmě, že Caligula vyvolává otázky po etičnosti natáčení a celého projektu. Je však pozoruhodné, že jediný, kdo se s Guccionem soudil, byl Tinto Brass, který se k projektu dostal na základě svého předchozího erotického filmu Salon Kitty a potom celý život natáčel už čistě erotické, velmi voyueurské filmy bez jakýchkoli vyšších ambicí. Proč zrovna Brassovi vadilo, že film, jenž mu udělal největší jméno, byl dokončený v jiné formě, než zamýšlel, zůstává záhadou. Helen Mirren na film vzpomíná z odstupu spíš s pobavením, necítila se zneužitá. Malcolm McDowell je u každé další restaurované verze nadšený, že ji uvidí další lidé a mladší generace.

Ve změti předělávek, vestřihávaných záběrů a dotáčených scén se také ztrácí, jestli Caligula má svou nezměrností víc vzrušovat, nebo znechucovat. Brass například do jedné scény angažoval tlustou ženu, která svým tělem v popředí záběru zakrývá těla mladší a krásnější. Ale už od prvních záběrů snímku je zjevné, že samotného Brasse vzrušuje dívat se ženám mezi nohy a nechá herečky nastavovat tak, aby bylo vidět mnohem víc než v běžném mainstreamovém a klidně i jakémkoli erotickém hollywoodském filmu. Základní instinkt z 90. let se svým dvousekundovým přehozením nohy přes nohu v přítmí se s Caligulou nemůže rovnat, když se na nás hned v úvodní scéně špulí dlouhé sekundy za plného světla klín Drusilly, Caligulovy sestry, s níž měl incestní vztah.

Na Caligulovi je vidět, že 70. léta tvořila v kinematografii přechod. Klasické antické filmy publikum už netáhly, ale antika byla nově místem a obdobím, kde se dají naplno zachycovat prostopášnosti a vytvářet tím paralelu k tehdejšímu světu, který propadl bezednému konzumu. A není jasné, zda to Caligula kritizuje, oslavuje nebo je toho pouhou součástí. Film vzhledem ke své stylizaci dává najevo, že ho nemáme brát úplně vážně a nechat se šokovat či znechutit, ale že máme snažení filmařů vidět i jako pouhou hru a cvičení v bezuzdnosti a nevkusnosti.

Caligula naplňuje v mnohém definici campu – kulturního díla, které je vytříbené ve své nevkusnosti a přehnanosti. Vůbec bychom se nedivili, kdy by se tu najednou začalo zpívat a tančit jako v muzikálu The Rocky Horror Picture Show. Ostatně pornoscény jsou podobným zastavením děje a rytmickou repeticí pohybů jako muzikálová čísla.

Vidět Caligulu na plátně a zemřít tak jako on v tratolišti krve. Ale spíše se cítíme být ulepení jinými tělesnými šťávami. Cítíme se pošpinění nesoudnými ambicemi tvůrců, kteří spolu nevedli plodný dialog, ale dělali si naschvály. Uvědomujeme si, že podobný experiment by byl dnes nemožný, protože pornofilmy už dávno svého Caligulu a přidružené náměty zpracovaly a zároveň všechny caligulovské výjevy předčily. Žádný pornofilm nebude nikdy takto nákladný (17, 5 milionu dolarů) a žádný film do kin v sobě nebude obsahovat tak samoúčelné pornoscény.

Není však možné říct, že Caligula se nějak vymknul kontrole a je to pouze porno či brak. Je to operně přehnaná záležitost, která mohla vzniknout jen v době, kdy mužští tvůrci mohli mít takhle volnou ruku, tvářit se jako umělci, a přitom si uspokojovat i jiné choutky než estetické. Dnes už žijeme v příliš konsolidovaných časech, aby se něco takového dalo opakovat.