Šokující násilí, hektolitry krve a sexuální perverze. Těchto 7 kontroverzních filmů je jen pro silné žaludky

Ďáblové (1971)

Britská verze Kladiva na čarodějnice (na LSD), kterou zřejmě nerozdýchá nejeden (nejen) ortodoxní katolík. Odehrává se ve Francii za vlády Ludvíka XIII. a vypráví o nonkonformním knězi Grandierovi (Oliver Reed), jenž je znám svou značnou náruživostí vůči ženám. Ten se stane nepohodlným pro kardinála Richelieu, který ho proto nařkne ze spolčení s ďáblem a pošle na něj inkvizici. Jelikož za filmem stojí Ken Russell, režisér, jehož snímky měly ke konvenčnosti a akademické suchosti často hodně daleko, jsou Ďáblové skutečně velmi svéráznou, drsnou a v dobrém smyslu slova ulítlou podívanou. Kromě charismatického smilnícího kněze a mrazivého mučení jsou tu k vidění věci jako scény obřích orgií, v nichž účinkují nadržené nahé jeptišky, masturbující kněží či šílený inkvizitor, jenž svým vzezřením připomíná rockové hvězdy 70. let. Dále třeba vymítání ďábla skrze vagínu nebo surrealistické snové ježíšovské vize. Russell se s tím zkrátka nepáral a nabídl umělecky nekompromisní obraz odvrácené strany církve v novověku a jeho působivé historické drama je proto plné špinavosti a dekadence. Nejsilnější dojem ale přese všechno zanechá jádro příběhu, jímž je silné a nadčasové téma nerovného boje umanutého inteligentního jedince s represivním režimem.

Saló aneb 120 Sodomy (1975)

Poslední a nejznámější dílo Piera Paola Pasoliniho, které (stejně jako jeho tvůrce) budí silnou kontroverzi dodnes. Bylo inspirováno románem markýze de Sade, děj byl však situován do fašistické Itálie, kde čtveřice mocných mužů si nechá do svého paláce přivézt několik mladých mužů a žen, aby skrze ně mohla ukájet veškeré své choutky - především ty extrémně zvrhlé. Silně levicově orientovaný Pasolini filmem zřejmě chtěl radikálně poukázat na špatnost, nebezpečí a zrůdnost absolutní moci, pro mnoho diváků je však Saló pouze těžko snesitelným sledem nechutností a perverze, který se schovává za ušlechtilou myšlenkou a pokouší se tvářit jako velké umění.

Kanibalové (1980)

Nechvalně proslulý italský kanibalistický horor, o jehož natáčení se vyprávějí legendy. Kromě scén brutálního násilí páchaného na lidech je nejvíce známý kvůli skutečnému zabití několika zvířat (nejčastěji zmiňována bývá pasáž se zabitím želvy). Režisér filmu, Ruggero Deodato, byl po jeho uvedení dokonce zatčen a obviněn z vraždy herců v hlavních rolích (ti samozřejmě nezemřeli) a nepřekvapivě čelil protestům od ochránců zvířat. A že bylo ve spoustě zemí zakázáno snímek promítat asi také nikoho příliš nepřekvapí. Více zde.

Braindead - Živí mrtví (1992)

Zřejmě nejnetypičtější film zpracovávající téma oidipovského komplexu. Mnoho lidí zná Petera Jacksona hlavně skrze oscarového Pána prstenů, popřípadě Hobita či King Konga. Kdyby však viděli některé z jeho raných filmů, jako jsou debutoví Bad Taste - Vesmírní kanibalové, Meet the Feebles nebo právě Braindead, patrně by si mysleli, že jde asi jen o shodu jmen (ostatně v případě takového jména by asi nešlo o nic nepravděpodobného), protože by jim nešlo dohromady, aby režisér tak krásných a po zásluze úspěšných a oceňovaných filmů předtím natáčel takovéto úchylné zvrhlosti. Jenže ona to skutečně není shoda jmen. Spousta filmových fandů také rovněž nechápe, jak mohl být hlavouny z Warner Bros. na základě svých starších filmů na natočení natolik ambiciózní (a podle mnohých tolkienovců nezfilmovatelné) látky, jako je Pán prstenů, najat právě Jackson - ale stalo se a dopadlo to asi nejlépe, jak mohlo. Braindead je však skutečně něco ÚPLNĚ jiného. Pokud bych mohl parafrázovat slavnou repliku z jiné filmové klasiky, popsal bych ho asi takto: "Představte si tu nejšílenější a nejkrvavější hororovou komedii, jakou jste kdy viděli, znásobte ji tisícem a stejně se tomu ani nepřiblížíte." Minimálně poslední půlhodina je přehlídkou tolika nápaditých nechutností a extrémně černého humoru, jakou už možná nikdy nikdo ve filmu nezopakuje. Natož, aby ji předčil...

Zvrácený (2002)

Slovem "kontroverzní" by se dala označit prakticky celá filmografie osobitého provokatéra Gaspara Noého. Jeho filmy jsou pověstné zejména svou expresivitou a důrazně explicitním zobrazováním násilí a sexu (některé scény mají vyloženě pornografický charakter). Zvrácený, který je vyprávěný od konce a zdánlivě natočený celý na jeden záběr, se proslavil hlavně dvěma nesmírně drsnými a téměř nesledovatelnými scénámi. První se objeví hned v úvodu a klíčovou "roli" v ní sehraje hasící přístroj. Druhou je několik minut trvající znásilnění a surové zbití Monicy Bellucci. Ostatní scény už tak extrémní a intenzivní rozhodně nejsou a příběh samotný je vlastně velice jednoduchý. Jenže tady jde primárně o formu a ta vás svou specifickou výrazností buď nadchne, nebo totálně odradí možná už během prvních pár minut.

Mučedníci (2008)

Francouzský horor, jenž v době uvedení vzbudil svým ztvárněním silnou kontroverzi zcela oprávněně. Mučedníci jsou velmi brutální, krvavý a celkově nepříjemný film, který si zpočátku s divákem hodně pohrává. Následně se ukáže, že ono vražedné šílenství a děsivé hororové výjevy přeci jen měly svůj smysl (byť diskutabilní). Snímek pak lehce (a rozhodně smysluplně) změní směr, svůj drsný a nekompromisní feeling si ovšem zachová. Ale zatímco řemeslnou stránku díla většina diváků vesměs chválí a oceňuje, kvůli problematickému scénáři a jeho zřetelné snaze o myšlenkový přesah hodně lidí Mučedníky považuje pouze za samoúčelný a sadistický blábol.

U Zlaté rukavice (2018)

Oceňovaný festivalový autor Fatih Akin (Proti zdi, Odnikud) loni šokoval diváky svým extrémně drsným portrétem Fritze Honky, odpudivého alkoholika a sériového vraha, jenž v 70. letech minulého století v Německu brutálně zabil několik místních prostitutek. Film je v popisu Honkova ubohého života a jeho odporných zločinů natolik otevřený a sugestivně natočený i zahraný, že k jeho sledování je silný žaludek opravdu potřeba. Více zde.

Ve kterých filmech hrála tato monstra?