Těsně porevoluční film pojednává o moravské rodině těžce postižené komunistickým režimem. Vidíme pochovávání urny s popelem otce, popraveného v 50. letech jako třídní nepřítel. Vidíme děda, jak v marném, ale hluboce procítěném gestu odporu odmítá mít cokoli společného s represivním režimem. A vidíme vnuka, jak nesměl studovat a skončil na vojně u "černých baronů". Scenárista Jiří Křižan vykreslil v notně pochmurných barvách život lidí, které drtila zlá doba, avšak režisér Martin Hollý se nedokázal vždy dotknout nejniternějších pocitů, oné titulové tiché bolesti.
Méně známý ale výborný snímek, který s přehledem překonává známější "Tankový prapor" a s přehledem konkuruje "Černým baronům". Nepřekonatelný Rudolf Hrušinský a bezchybná atmosféra.
Moc krásný syrový snímek a jeden z prvních, který byl po převratu natočen "soudruhům na míru". Škoda, že v televizi na něj člověk nenarazí. Rudolf Hrušínský ukázal, proč byl jedním z nejlepších herců a ostatní "zobáci" už tenkrát ukázali svůj talent. Moc pěkné depresivní drama, které Rudolf Hrušínský povýšil na umělecké dílo.
Autobiografický scénář Jiřího Křižana (velká škoda, že jich nestihl napsat víc) ve výborném zpracování režiséra Martina Hollého, v hlavní roli vypravěčova dědečka exceluje Rudolf Hrušínský. Téměř dokonalá, autentická a velice přesvědčivá dokumentace života v komunistické represi, v níž v očích mocných přecházela "vina" z otce na syna ... a také krásná, procítěná ilustrace moravanství.