Těsně porevoluční film pojednává o moravské rodině těžce postižené komunistickým režimem. Vidíme pochovávání urny s popelem otce, popraveného v 50. letech jako třídní nepřítel. Vidíme děda, jak v marném, ale hluboce procítěném gestu odporu odmítá mít cokoli společného s represivním režimem. A vidíme vnuka, jak nesměl studovat a skončil na vojně u "černých baronů". Scenárista Jiří Křižan vykreslil v notně pochmurných barvách život lidí, které drtila zlá doba, avšak režisér Martin Hollý se nedokázal vždy dotknout nejniternějších pocitů, oné titulové tiché bolesti.
Méně známý ale výborný snímek, který s přehledem překonává známější "Tankový prapor" a s přehledem konkuruje "Černým baronům". Nepřekonatelný Rudolf Hrušinský a bezchybná atmosféra.
Autobiografický scénář Jiřího Křižana (velká škoda, že jich nestihl napsat víc) ve výborném zpracování režiséra Martina Hollého, v hlavní roli vypravěčova dědečka exceluje Rudolf Hrušínský. Téměř dokonalá, autentická a velice přesvědčivá dokumentace života v komunistické represi, v níž v očích mocných přecházela "vina" z otce na syna ... a také krásná, procítěná ilustrace moravanství.
Moc krásný syrový snímek a jeden z prvních, který byl po převratu natočen "soudruhům na míru". Škoda, že v televizi na něj člověk nenarazí. Rudolf Hrušínský ukázal, proč byl jedním z nejlepších herců a ostatní "zobáci" už tenkrát ukázali svůj talent. Moc pěkné depresivní drama, které Rudolf Hrušínský povýšil na umělecké dílo.