Články o Panna a netvor

Pohádky patří k nejtradičnějším českým filmovým žánrům, který za dlouhá desetiletí prošel mnoha proměnami. Mají zásadní význam jak pro diváky, kteří mohou do kina vyrazit s celou rodinou, tak pro filmaře. Pro ně byla pohádka dlouhodobě zástupným žánrem, za nějž mohly skrýt v jisté době nepříliš povolené žánry – různé typy fantastiky, dobrodružný film či horor. Snad proto má česká pohádka mnoho podob a za dobu své existence vyzkoušela mnoho vyprávěcích vzorců, se střídavými úspěchy. Těm štědrovečerním se totiž v posledních letech přestává dařit.

Přestože se česká kinematografie na horory nikdy nezaměřovala, vybrat desítku nejděsivějších titulů není snadný úkol – lákavých adeptů je totiž mnohem víc. Spousta krátkometrážních děl si proto vysloužila „jen“ čestnou zmínku a vybraná desítka se snaží odrazit různé proudy a přístupy, jimiž se tuzemští filmaři a filmařky během uplynulých dekád snažili vystrašit publikum.

Pokud vaše děti zrovna neplánují v děsuplných kostýmech obcházet sousedství a koledovat o cukrovinky, což u nás ostatně nebývá tolik zvykem, máme pro ně filmové tipy, které je seznámí s hororovým žánrem.

Některé pohádkové náměty se zpracovávají stále znovu. Nejoblíbenějšími jsou samozřejmě klasiky jako Popelka, Kráska a zvíře nebo Šípková Růženka. Tyto pohádky najdeme i v naší filmové a televizní tvorbě, některé dokonce i v různých verzích a úpravách. Máme však i své národní.

Česká pohádka je pojem sám o sobě. Většina z nás ho má spojený s Vánocemi a chvílemi strávenými s rodinou. Každý rok se můžeme těšit na nové pohádky v televizi, ale i na opakování těch starších, které tolik milujeme a neumíme si bez nich svátky představit.

Na televizní obrazovky se dnes odpoledne vrací poslední celovečerní film režiséra Juraje Herze (1934-2018) "Habermannův mlýn", který pojednává o soužití v Sudetech před válkou, za války a o společenském uspořádání po jejím konci. Pojďme si historické drama připomenout v recenzi z roku 2010. PŮVODNÍ TEXT: KONEČNĚ! Novinka Juraje Herze v sobě skrývá hned dvě dobré zprávy: 1) Tento kdysi výjimečný režisér natočil po necelých třiceti letech konečně zase film, který snese přísnější měřítka, 2) Čeští filmaři prolomili poslední tabu ohledně druhé světové války, trvalo jim to přesně 65 let.

Filmové horory pro naši zem bohužel nejsou nic typického. Když už tady nějaký za několik let vznikne, obvykle jde spíš o dosti zoufalý pokus imitovat západní vzory (viz např. úchvatně špatný Poslední výkřik). Pár opravdu dobrých zde ale přesto vzniklo. Které to jsou?

Změníte svým hlasování pořadí? Čas Vánoc je tu a prim hrají české pohádky. České pohádka má v hlavní roli fantazii, ale hlavně princezny, čerty, draky, vodníky a hloupé Honzy. Víte, že vodník je hodně velká a málem jen česká specialita? Tento slovanský podivín je pro svět specifický a většinou jej nahrazují vodní panny, víly. Jsou české pohádkové světy skutečné i pravdivé? Každopádně se dá říci, že jsme pohádková velmoc a domácí publikum prý tvoří podle průzkumů hlavně dospělí.

Na prosinec roku 2019 si pražské kino Bio Oko připravilo filmovou přehlídku československého mistra hororového žánru. Od 9. do 14. prosince uvede šest titulů Juraje Herze. Diváci se mohou těšit na digitálně zrestaurovaného Spalovače mrtvol, Ivu Janžurovou ve své životní dvojroli nebo na legendární automobil poháněný krví.

Chcete se bát? Vždycky jsme o to stáli už u táborových ohňů, kde jsme si vyprávěli strašidelné příběhy a pak se chodilo na noční bojovky. Strach nás přitahuje, dá se říci, že baví. Chceme být vystrašeni, napnuti, vytrženi z šedivé reality. Chceme zvyšovat náš adrenalin, který nás udržuje při životě při stresové reakci. Baví nás to. Ale není horor, jako horor.