Žánrový rozptyl nejlepšího filmu Juraje Herze je značný - od proklatě černé komedie, přes psychologické drama až po surrealistický horor. Díky tomu Spalovače může každý divák vnímat maličko jinak, ohromně silný dojem svým celkovým mistrovským ztvárněním ale zanechá zřejmě na všech. Svou pochmurnou, snovou, až hypnotickou atmosférou má k hororům klasického střihu rozhodně blízko, stejně tak příběhem majitele pohřebního ústavu Karla Kopfrkingla (naprosto bezchybný Rudolf Hrušínský), který propadne nacistické ideologii, v jejímž zájmu začne vraždit své blízké...
Juraj Herz měl hororový žánr v srdci jako žádný jiný. Čtyři roky po Spalovači natočil další osobité dílo, které také není jednoznačným hororem, ale opět k němu má velice blízko. Iva Janžurová zde ztvárňuje dvojici sester, které jsou povahově zcela opačné. Zatímco Klára, jež je vždy oděna v bílém, je vlídná a hodná, Viktorie, která se naopak vždy objevuje v šatech černé barvy, je nositelem snad jen samých špatných lidských vlastností (nenávist, závist atd.). A protože zlá sestra na tu hodnou silně žárlí, rozhodne se ji zabít. Zápletka je sice na první pohled až podezřele jednoduchá, ale zásluhou režiséra, jenž ze své pozice sympatizuje více s Viktorií, zdařilé secesní stylizace (na výrazných kostýmech se podílela významná výtvarnice Ester Krumbachová) a skvělé Janžurové přesto vznikla nevšední a nadčasová podívaná.
A ještě jednou Juraj Herz. Panna a netvor je samozřejmě primárně pohádkou (a rovnou jednou z nejosobitějších adaptací Krásky a zvířete), ovšem laděnou natolik hororově (nejen postavou netvora, ale celkovou stylizací), že z ní má mnoho dětí div ne trauma. Už předloha má svou povahou k temnotě a strašidelnosti blízko, takže není vůbec divu, že se Herz zaměřil hlavně na tyto aspekty, vytěžil je naplno a udělal tak z dojemného romantického příběhu spíš drsnou a děsivou fantasy. Vlastně se nabízí otázka, zda by se tento snímek měl dětem vůbec pouštět...
Od Věry Chytilové by ryzí horor asi čekal málokdo. Významná autorka sžíravých a provokativních sociálních sond ostatně lehce přehlíženou Vlčí boudu jako tradiční horor určitě nepojala. Její film, vyprávějící o poněkud zvláštním lyžařském kurzu, totiž kromě zjevných hororových propriet klade nezanedbatelný důraz také na psychologii postav, vypjaté vztahy mezi nimi a zejména na otázky morálky. A byť výsledný počin má poměrně daleko k lehce stravitelnému žánrovému mainstreamu (opravdu se nejedná o běžnou vyvražďovačku či něco na ten způsob), za zhlédnutí určitě stojí.
I po revoluci v Česku vzniklo pár filmových hororových děl, většinou ale nestály ani za zmínku. Tu si zaslouží leda tak nedávná Polednice, psychologicky laděná moderní adaptace předlohy K. J. Erbena, popřípadě některé televizní snímky (Travis, Specialita šéfkuchaře) či vybrané epizody z povedené série Černí andělé. Ale možná nejzajímavějším tuzemským žánrovým příspěvkem posledních (mnoha) let je na první pohled skromný a nenápadný, ale přitom plnokrevný a sebevědomý celovečerní debut nadějného scenáristy a režiséra Andyho Fehu (Pěstírna, Štafl). Nenasytná Tiffany je nízkorozpočtová hříčka o pár hercích (v čele s výborně obsazeným Leošem Nohou), která je spíš rozsáhlejší povídkou než košatým příběhem, ale velmi umně pracuje s motivy života sociální spodiny i s prvky nadpřirozena, jež je zde katalyzátorem děje. Dokonce i trikové a násilné scény tu vypadají a hlavně fungují až překvapivě dobře. Poněkud bizarním názvem, jenž by někomu mohl spíš než horor asociovat lechtivé snímky, se rozhodně nenechte odradit.