10 nejstrašidelnějších českých filmů. Nechybí inkvizice, upíři, obilná pole ani Vlastimil Harapes

Hororový žánr u nás nemá vybudovanou velkou tradici a se zámořskými zástupy titulů o nebezpečných monstrech či ozbrojených zabijácích se nemůžeme srovnávat. V české, respektive československé tvorbě převažuje zapojování hororových principů do filmů, jejichž žánr je primárně jiný. Jak uvidíme v následující desítce nejděsivějších tuzemských děl, nejčastěji se jedná o pohádky či společenské satiry, což ale neznamená, že se u domácí produkce nemůžeme bát. Projděme se touto uličkou hrůzy pěkně chronologicky.

Na základě Gogolovy povídky natočil Jiří Slavíček poněkud zapadlý, přesto poutavý žánrový spletenec balancující na hraně hororu, psychologického dramatu a mysteriózní fantasy. Dílo vzniklo roku 1947, tedy ještě předtím, než vládní garnitura stačila potlačit většinu nápadité a od centrální ideologické linie se odchylující tvorby. V centru dění příběhu je obraz nenáviděného lichváře, který přivede jeho autora k šílenství, ale působení podobizny, jíž dominují uhrančivé oči, tím zdaleka nekončí. Vypadá takhle tvář satana, která přinese neštěstí každému, kdo na ni pohlédne?

„Jediné, co v životě je jisté, je smrt.“ Spalovač mrtvol (1968) není jen nejlepším českým (československým) hororem, ale rovněž jedním z nejuznávanějších tuzemských filmů všech dob. Dodnes nelze než obdivně pokývat hlavou nad tím, jak se Juraji Herzovi podařilo skloubit společenskou satiru, podobenství o samozřejmém přijetí zla, černohumornou grotesku, psychologické drama a expresionistický horor do funkčního celku, který navzdory žánrovému rozkročení dovede spolehlivě děsit i myšlenkově provokovat.

Velmi svébytnou strašidelností se samozřejmě vyznačuje i slavné Kladivo na čarodějnice (1969), filmová adaptace románu Václava Kaplického o čarodějnickým procesech ze 17. století. Zahrnuje scény fyzického mučení, psychického teroru i po všech stránkách nehumánního zacházení s lidmi. Nejlepší film Otakara Vávry se obejde bez mysteriózních prvků, natožpak lekaček, jelikož si velmi funkčně vystačí s bezmezným zlem, projevujícím se opojením mocí a dominancí nad ostatními členy společnosti. Nejhrůznější momenty proto neobsahují výkřiky neprávem mučených obětí inkvizičního teroru, nýbrž vyvstávají zhluboce zakořeněného lidského strachu a nenávisti.

Celovečerní televizní dílo samozřejmě vychází z románu Brama Stokera a v duchu předlohy předkládá čistokrevnou žánrovou zábavu, jaká v našich končinách rozhodně nemá tradici. Ilja Racek jako titulní krvesaj svým charismatem vyváží lacinější televizní kulisy, režie tehdy začínající Anny Procházkové navíc dokázala uhlídat i ponurou atmosféru, takže se za tuto adaptaci vedle slavnějších verzí s Christopherem Leem či Belou Lugosim rozhodně nemusíme stydět.

Pozdní období Karla Zemana znamenalo odklon od hravých verneovek a zaujetí temnějšími podtóny ve zdánlivě nevinných pohádkových příbězích. To platí nejen pro Zemanův poslední snímek Pohádka o Honzíkovi a Mařence z roku 1980, ale především pro o tři roky staršího Čarodějova učně. Oproti mnohem delší hrané adaptaci téhož příběhu s názvem Krabat: Čarodějův učeň (2008) sází Zemanova verze na výrazně hutnější atmosféru a skvělé dabingové výkony Luďka Munzara a Jaroslava Moučky.

Stejně jako v případě Švankmajera, i z děl Juraje Herze bychom mohli sestavit kompletní děsuplný žebříček. Bolestně nepovedená T.M.A. z roku 2009 byla už jen stínem dřívějších hrůzostrašných děl, které snad nikdo jiný v československé kinematografii neuměl tak dobře. Krvavé sci-fi Upír z Feratu (1981) těžilo především ze silného námětu, mysteriózní psychologické drama Morgiana (1972) se mohlo spolehnout na herecký um Ivy Janžurové v titulní dvojroli a velmi ponurá pohádka Deváté srdce (1978) zase na uhrančivého čaroděje s důsledně nalíčenou tváří Juraje Kukury.

Ještě o něco strašidelněji však vypadala Panna a netvor, natáčená společně s Devátým srdcem. Z téměř totožného štábu k sobě nejvíc divácké pozornosti přitáhl Petr Hapka, jehož epické klavírní a varhanní motivy umocnily už tak silný dojem, že Herz pohádkový žánr využil k tomu, aby mohl publiku předložit příběhy, jež ho skutečně zajímaly. A tomu jednoznačně dominuje hrůzostrašný ptačí kostým Vlastimila Harapese, díky němuž je variace na Krásku a zvíře poutavá dodnes. A děsuplná.

Jedinečné pojetí známé novely Viktora Dyka sice nedosahuje ani hodiny stopáže, přesto dovede ohromit i vystrašit. Podle scénáře kontroverzní postavy tuzemského filmu Kamila Pixy natočil Jiří Barta nápaditý loutkový horor, v němž se expresivní stylizace postaviček snoubila s atmosférickým hudebním doprovodem Michaela Kocába. Kruté, nesmlouvavé pojetí německé legendy o krysaři, který ztrestá nevděčné obyvatele jednoho městečka, nahání husí kůži stále.

Věra Chytilová dokázala děsit nejen komunistické pohlaváry, ale také publikum, i když přece jen trochu jinak. Morální rozměr její Vlčí boudy je sice pevně ukotvený v normalizačních (ne)pořádcích a snímek satiricky kritizuje neschopnost většiny populace spojit se proti společné a zcela zjevné hrozbě, dílo však obstojí i jako velmi znepokojivý horor. Jeho děsivost nestojí na tricích, vystačí si s vtíravou kamerou Jaromíra Šofra, rychlými střihy Jiřího Brožka a nepříjemným soundtrackem Michaela Kocába, v centru strašidelnosti je však démonický herecký výkon Miroslava Macháčka.

Většina filmografie Jana Švankmajera by se mohla s přehledem zařadit mezi to nejděsivější (a nejzajímavější), co u nás v posledním půlstoletí vzniklo. Ať už jde o nenažraného Otesánka (2000), noční můru každého rodiče, halucinogenní variaci na klasiku Lewise Carrolla Něco z Alenky (1988) či o poctu Edgaru Allanu Poeovi a markýzovi de Sade (2005) s názvem Šílení. Z Poeových předloh ostatně Švankmajer vycházel už u kraťasů Zánik domu Usherů (1980) či Kyvadlo, jáma a naděje (1983) – zcela odlišně, stále však velmi strašidelně zpracovaných děl.

Za jeho snad nejděsivější celovečerní snímek však lze považovat Lekci Faust (1994), nabízející i jeden z vrcholných výkonů Petra Čepka. Ten v částečně hraném, částečně animovaném filmu ztělesňuje obyčejného člověka, který se proti své vůli stává moderním Faustem a zabředá do existenciálních otázek. Jak je pro surrealistickou tvorbu typické, publikum se dočká spíše kladení otázek nežli uspokojivých odpovědí, spousty vizuálně podmanivých momentů a především znepokojivých momentek z každodenního života, které naznačují, že obávaný Mefistofeles možná číhá za každým rohem.

Vytvořit skutečně děsivé momenty za ostrého denního světla není nic jednoduchého. Slunovrat (2019) Ariho Astera je důkazem, že výjimky existují, přesto je jasné, že filmaři raději využijí lákavější a nebezpečnější tmy. O to víc uznání si zaslouží dílo Jiřího Sádka, jež velmi volně vychází ze známé Erbenovy balady, interpretuje si ji však po svém. Anně Geislerové životem ztrhanou matku snadno uvěříme, ještě hlouběji se však do paměti zaryjí sytě žlutá obilná pole, po nichž Geislerová i její děsivý protipól Daniela Kolářová bloudí.

V televizní pohádce Anička s lískovými oříšky (1993) můžeme vidět Lindu Rybovou v děsivé ovčí masce, Petr Jákl se zase v Ghoulovi (2015) pokusil napodobit principy found footage hororů. Středometrážní Jamamba (1985) vychází z neokoukané japonské estetiky a hororové momenty nechybí ani v přestylizované adaptaci Kytice (2000), v sociálním podobenství Nenasytná Tiffany (2015) či ve slavném šestadvacátém případu majora Zemana s názvem Studna. A opomenout bychom neměli ani bizarní sci-fi hororovou komedii Babičky dobíjejte přesně! (1983) reflektující s až brakovou přestřeleností normalizační fascinaci odosobněnou technikou i „babičkovským“ teplem domácího krbu.

Mnoho strašidelných snímků lze najít mezi krátkometrážními kousky. Dětské publikum spolehlivě znepokojí skřehotavé vyprávění Marie Rosůlkové v americko-české variaci na Perníkovou chaloupku s názvem Mrňous a čarodějnice (1980), nebezpečné vlčici se svítícíma očima zase statečně čelí titulní hrdinka pohádky O Maryšce a Vlčím hrádku (1979). Před chamtivostí a nepokorou varuje výrazně stylizovaný Poslední lup (1987) a v Kybernetické babičce (1962) dokázal Jiří Trnka představit nestárnoucí vizi budoucnosti, v níž člověka nahradí stroj.

Neotřelou adaptací povídky Stephena Kinga je tajemný snímek Jsem brána (2017), o rok starší Kyselý dech zase odkazuje k véháeskové estetice, kterou režisér Lukáš Bulava později využil i v dokumentu Králové videa (2020). Talentovaný Pavel Soukup zaujal několika vyloženě hororovými kraťasy (Třída smrti, To není moje sestra!, Domovoj), z nichž vyčnívá baladický Lesapán z roku 2015. A jak dokazuje nedávný Příběh hrůzostrašné Eliz (2021), mísící napětí s pozapomenutou poetikou dětských filmů, pochodeň tuzemského děsu stále plápolá.

Film Karla Kachyni z roku 1959 patří mezi klasiku československé kinematografie. Král Šumavy je natolik působivý, až zakrývá svou bolševickou ideologii. Nová, třídílná verze Davida Ondříčka pro televizi Voyo je otevřeně antikomunistická.