Na rozestavěném sídlišti se někdy i pracuje, ale především zde žijí tisíce lidí a každý z nich má své zájmy, starosti a problémy. Starý venkovan hledá na rozestavěném pražském sídlišti panelák, ve kterém má bydlet s rodinou své dcery. Lidé jsou už z valné části nastěhovaní, avšak ulice ani domy ještě nemají označení. Ani chodníky nejsou zbudovány, a tak se lidé musejí na obřím staveništi brodit blátem. Dobrácký děda je jen jedním ze stovek, ba tisíců lidí, kteří v tomto zmatku prožívají svá drobná či větší každodenní dramata: šestiletý Pepíček utekl ze školky, aby se poprvé setkal s tatínkem, členové kolaudační komise odmítají převzít nové byty se spoustou závad, mladá dívka Soňa se - aspoň po nějaký čas - těší na nastávající roli matky, ale zvažuje, zda vůbec smí do takového světa přivést nový život. A to všechno pozoruje zpoza okna stará paní, která je však možná po smrti… (CS Film)
Pro člověka, který celý život žije v paneláku, má film svoje kouzlo a dané minipříběhy se na sídlištích určitě odehrávají i nyní. Jako film však film není tak zábavný a brzy se pro mě stal nezajímavým.
Snímky Věry Chytilové mají svou určitou složitost k správnému uchopení podstaty, ale to už je prostě taková její osobní tvůrčí síla. Tento snímek o absurditě výstavby, života a prostého syrového realismu socialistické panelové džungle je pojat pro uvěřitelnost vskutku nevšedně, avšak skutečně pravdivě. Živá dokumentární kamera, vedle zkušených herců i neherci, což je u některých jednotlivců na intonaci hodně znát, a různé epizodky ze života a zkušeností obyvatel sídliště, které jsou dnes hlavně pro mladou generaci k neuvěření. Takhle to ale skutečně bylo a netýkalo se to pouze Jižního města v Praze. Kdo tohle zažil, má vzpomínky stejně šedivé, jako bylo celé prostředí onoho místa. Snímek ve své podstatě tak kritický, že měla režisérka problém s povolením realizace. Nakonec ho získala, ale i tak se snímek do kin dostal až devět let od svého natočení a to vlivem úspěchu na filmovém festivalu v Moskvě.Týden po premiéře byl nemilosrdně zakázán. Ano, i k takovým paradoxům docházelo. Za zmínku také určitě stojí první filmová role Lukáše Becha, kterého si režisérka sama vyhlédla a kterého musela tvrdě prosadit, neboť jeho účast nechtěl sekretariát schválit kvůli protistátní politické angažovanosti svého otce. A dobře udělala. Budoucnost ve své pozici dětského herce tak měl Lukáš zajištěnou. Snímek ´Panelstory... ´ nepatří k filmovým dílům s dějovou linkou, dramatizací či komediálností. Jedná se o úsměvnou socialistickou výpověď své doby, která v takovémto podání nemá konkurenci.
Tohle je přesný rukopis Věry Chytilové, spousta amatérských herců, z nichž někteří působí úsměvně, někteří s prominutím trapně. Některé z filmů této svérázné režisérky jsem si oblíbil, ale Panelstory se mezi ně nezařadí. Pro mě to byla hodně ulítlá záležitost a jsem rád, že jí mám za sebou.