Články o Misery nechce zemřít

Vydělat desítky milionů dolarů a shrábnout pár prestižních ocenění bývá ve filmové branži měřítkem úspěchu, ale jak jsme už mnohokrát poznali, ty zásadnější a srdci publika bližší hodnotící parametry občas vězí v neomylném testu časem. Vykoupení z věznice Shawshank (The Shawshank Redemption) o premiéře před třiceti lety zaujalo kritiky, ale do kin se chodilo spíš na Forresta Gumpa a Pulp Fiction, jimž rozdávala pozlacený obdiv také oscarová Akademie. Nenápadný příběh o vězeňském vykoupení a spasení z pera Stephena Kinga ovšem v maratónském běhu přes kinosály, domácí nosiče, kabelové reprízy a internetovou chválu prokázalo takovou nadčasovost, že i neúnavně pobíhající Forrest a Tarantinův popkulturní kaleidoskop mohou závidět.

Osmdesát pět. Tolik filmových a televizních děl od roku 1976 vzniklo na motivy fantazie Stephena Kinga, jenž své morbidní, fantaskní i nostalgické vize otiskuje do desítek tisíc knižních stránek. Nejprodávanější autor své doby si v podstatě vyčlenil samostatné zábavní impérium a vedle hororů stojí také za oceňovanými dramaty s mnoha oscarovými nominacemi. Věřte tomu, nebo ne, zlatou sošku však libovolný snímek podle Stephena Kinga získal jednou jedinkrát.

Klasický western byl ve druhé půlce šedesátých let takovým tím zaprášeným žánrem, v němž John Wayne hrdě konfrontoval darebáky indiánského i rasisticky neutrálnějšího původu. Roku 1969, kdy měl ke konci září v USA premiéru snímek Butch Cassidy a Sundance Kid, už kovboje Divokého západu filmaři přetvarovali na méně jednoznačné antihrdiny v dílech Sergia Leoneho (Tenkrát na západě) či Sama Peckinpaha (Divoká banda). První spolupráce Paula Newmana s Robertem Redfordem, která alternovala hrubě zmapovanou historii ve prospěch univerzálnější přístupnosti konktrakulturnímu publiku a k frkání konzervativců, představila nový a dodnes populární typ šviháckých tahounů s citem pro situační komedii, kteří svobody nechtějí docílit jen pod zkrvavenou americkou zástavou.

Libovolné debaty o nejlepším filmu všech dob se většinou musí alespoň pozastavit u vězeňské klasiky z roku 1994, která skrývá tolik nakažlivé lidskosti, že světlem naděje projasní i dva doživotní tresty. Vykoupení z věznice Shawshank (Shawshank Redemption) vypráví dvacetiletý příběh bankéře Andyho Dufresna (Tim Robbins), jenž se nehodlal smířit s tím, že bude nadosmrti neprávem institucionalizovaný a zbavený veškeré životní svobody. Přestože dnes film Franka Darabonta obývá přední pozice v různých žebříčcích nejlepších děl kinematografie, do kina na něj v září 1994 skoro nikdo nepřišel. Autor knižní předlohy Stephen King tuší, že na vině byl především neatraktivní název, když už ne přímo konkurence v podobě Forresta Gumpa.

Myslet na život, nebo na umírání? Stephen King zasadil svou nenápadnou povídku Rita Hayworth a vykoupení z věznice Shawshank do chladného institučního sevření vězeňských zdí, kde si doživotní trest odpykává také nevinný mladý bankéř Andy Dufresne (Tim Robbins). Díky nezlomné vůli a přesvědčení o vlastním právu na život se vysmekne z pařátů zkorumpovaného ředitele Nortona (Bob Gunton) a jeho strhující lidskou odyseu v závěru emotivně zpečetí propuštěný kamarád Red (Morgan Freeman), „jedinej vinnej chlápek ze Shawshanku.“ Legendární konec třicet let staré klasiky Vykoupení z věznice Shawshank (Shawshank Redemption) měl přitom vypadat trochu jinak, scénářem nadšený Freeman se naštěstí ozval a režiséra Franka Darabonta vyvedl z omylu.

Pokud k tomu máte vlohy, hrát filmového padoucha může být velice vděčné. Mnozí ikoničtí herci a herečky to preferují před úlohami klaďasů, které sice mají větší prostor a navrch i sympatie dané morálně žádoucím postojem. Skvělí záporáci jsou kořením průměrných žánrových filmů a tažnou silou těch hodnotných a kreativně napsaných produkcí, v nichž neříkají jen prázdné fráze, jde z nich strach a nutí k zamyšlení. Ať už jde o zcela smyšlené psychopaty, mocné byznysmeny s předobrazy v realitě nebo o kontroverzní historické figury, následující seznam zaměřený na oscarové herecké výkony v záporných rolích představí výkvět těch vskutku památných filmových postav. Americká Akademie možná zcela ignorovala Anthonyho Perkinse v Psychu, Jacka Nicholsona v Osvícení (The Shining) nebo Roberta Mitchuma v Lovcově noci (The Night of the Hunter) i Mysu hrůzy (Cape Fear), avšak v minimálně v těchto případech vložila Oscara do těch správných úlisných rukou.

Hudební dokument Hraje skupina Spinal Tap (This Is Spinal Tap) v roce 1984 přinesl nejen výbornou zábavu, ale v podstatě stál za rozkvětem žánru „mockumentary“ – tedy filmů tvářících se jako dokumenty, které jsou ale ve skutečnosti hrané. Tvůrčí tým pod vedením režiséra Roba Reinera, pro něhož se jednalo o odstartování veleúspěšné kariéry hlavně v 80. letech, si utahoval z móresů leckterých rockových kapel a koneckonců i filmařů, jež tyto hudebníky často přehnaně adorovali. A nyní se k tématu filmem Spinal Tap II vrátí.

Nejprodávanější autor současnosti se náklonností ke kinematografii nikdy netajil. Na motivy jeho děl vznikají filmy či seriály takřka každý rok, přičemž k několika z nich sám obstaral scénář nebo si v nich zahrál. Především k televizním novinkám se často pochvalně vyjadřuje na Twitteru a práci druhých umí ocenit. Platí to hlavně o následujících třinácti titulech, které řadí mezi nejoblíbenější.

Smutnou zprávu potvrdila Caanova rodina prostřednictvím hercova twitterového účtu.

Lidé s poruchou osobnosti, jimž se v lékařských kruzích dříve říkávalo psychopati, tvoří dle průzkumů přibližně jedno procento populace. Projevy jejich mentální či emocionální odchylky mohou být různé. Následující filmové postavy odpovídají těm nejrealističtějším popisům.